Kapitola 24 Mt Kelly

                Už když jsem byl v Brisbane, napsala mi máma, že její kolega má blízko Canbery schovanou minci. Jde o celosvětovou hru Geocaching. Pomocí GPS se hledají krabičky s deníkem, kam se nálezce může zapsat. Mezi krabičkami pak putují různé předměty, které hledači mezi schránkami přesouvají. Tahle mince je jedna z nich. Byla na cestě z Indonésie do Čech, ale někdo ji dovezl do hor blízko Canbery, kde uprostřed buše leží už téměř dva roky. Nejprve jsem si myslel, že to bude nemožné vyzvednout, ale když jsem příběh mince řekl Koenovi, byl nadšen a chtěl mi pomoci. Další problém byl, že jsme nevěděli, jak se na místo dostat. Nevím, jestli příběh mince něčím okouzloval, ale když jsme ho řekli Penny, jen se dlouze zamyslela a pak řekla: „Dobrá, vezmu vás tam.“ A to jsem se jí na to nestihl ani zeptat. 

           Další den byl tedy plný plánování a hledání informací o tom, jak se tam dostat. Mapa téhle oblasti se na internetu nedá dostat a v Canbeře je taky těžko k sehnání, takže si jen hrubě vyhledávám, kudy by mohla cesta vést, a kde nás Penny vyloží. Nebyl jsem si jistý, jestli to najdeme. Na stránce ukryté krabičky psali, že je to deset hodin cesty, takže nebude času na zbyt, protože je zima a světla ubývá. Celou přípravu končím se slovy: „Jestli je to možné, nezjistíme jinak, než že tam půjdeme a zkusíme to.“ První verze návratu byla, že vyzkoušíme stopovat, ale když už jedeme půl hodiny národním parkem Nagi, je jasné, že tahle verze padá. Nový plán je tedy takový, že nás Penny po práci přijede vyzvednout. Na začátku parku se ptám Penny, jestli tu také žijí klokani, nebo jestli jsou hory pro ně moc studené? Hloupá otázka. Netrvá dlouho a les se otevírá ve velikou planinu porostlou žlutou trávou. Každých pár minut musíme zastavovat, protože na silnici stojí stádo klokanů. Nestíhám je ani fotit a po chvíli už mi to přijde jak zbytečné zaplňování karty. Parkoviště je překvapivě uprostřed planiny, původně jsem myslel, že se dostaneme až k buši, no to to pěkně začíná. První záznam máme jít po cestě až k dřevěnému mostu. Cesta je krásně značená a je jen jediná, takže se není jak ztratit. Cestou potkáváme další stáda klokanů. Nechápu, jak se někdo může bavit střílením tohohle výjimečného tvora. Klokan je zvědavý tvor, když vás vidí, tak neutíká, ale bedlivě vás pozoruje, a až když jste v jeho blízkosti, začne utíkat a když ne, je čas, abyste začali utíkat vy. Tohle zvířátko má přes osmdesát kilogramů a silný ocas, na který dokážou posadit celé tělo a nohama vás kopnut tak, že rozzuřený obličej klokana bude poslední, co uvidíte.         

 Naštěstí všichni klokani co potkáváme, utíkají. I když jeden rozzuřený pár klokanů míjíme, perou se tak jako lidé. Buď do sebe kopou, nebo se boxují, což vypadá opravdu směšně, netušil jsem, jaký je klokaní pravý hák. Tráva začíná ustupovat, po krajích se zvedají kopce a my vcházíme do houstnoucího lesa. I tady na kraji, kde se les prolíná s planinou, narážíme na skupiny klokanů, ale jiných než na otevřených pláních. Je to klokan červený. Má načervenalou srst, je o dost menší a o dost plašší. Dál se krajina mění v téměř neprostupnou. Cestu jsme museli opustit už dávno, takže nám nezbývá než jít podle instrukcí, takže podél potoka stoupat vzhůru. Jako navigace je to super, ale čím blíž jsme potoku, tím je těžší jít, protože díky vodě z potoka tu roste příliš mnoho rostlin a chůze je tak nemožná. Jenomže když se od potoka vzdalujeme, nevíme, kudy se kroutí a jestli se nezatočí někam od nás, a my už nestoupáme jen podle jeho přítoku. Jako navigaci máme GPS jen s konečným bodem na vrcholu Mt Kelly a 3D mapu z Googlu.  Mapa je dobrá, protože díky tvaru kopců v mapě a kopců, co prosvítají mezi korunami stromů, můžu porovnat, kde jsem a kudy se dát. Nejprve mírné stoupání se postupně mění v příkrý sráz plný skal a křovin, opět začíná být terén neprostupný, někdy se až dvakrát vracíme ke stejnému místu. Díky dvěma dnům dešťů je vše kolem mokré, a tak se naše kalhoty začínají postupně měnit v mokrý cár hadrů, obklopujících naše nohy. Při pohledu na hodinky začínám mít obavu. I Koen vypadá vyděšeně. Teď mi dochází, proč se tak divil, když jsem mu říkal, že převýšení trasy je kilometr. Já jsem říkal, že nalehko je to v klidu, a on se divil. No v Holandsku holt nemají hory. Při další zastávce si určujeme pravidlo. Jakmile odbude druhá hodina, vracíme se, ať jsme kde jsme, jen tak bychome měli zvládnout návrat ještě za světla. Zatím je času dost, ale my stále stoupáme hustým porostem. Když už začínám i já podléhat černým myšlenkám, stoupaní se začíná umoudřovat, potok se mění v mokřinu zaplňující údolí uprostřed buše. Neprostupný porost jsme nechali dole v údolí a cesta se zdá být snazší. Místo bodláčí jsou tu listnaté hustě rostoucí stromky. Rostou těsně u země, a i když je cesta snazší, přesto není jednoduchá.

 Chvíli zkoušíme jít mokřinou, ale kalhoty už tak dost mokré se nám tam nasávají vodou ještě víc. Mezi stromy prosvítají nové vrcholy, ale který je ten správný? Podle GPS ani jeden. Další těžká chvíle je tu, už zbývá jen hodina a půl k bodu obratu a my jsme blízko, ale přesto daleko. Příroda se s každým výškovým metrem mění, takže doufám jen v lepší. Podle popisu vím, že až mi GPS ukáže tisíc dvě stě metrů od vrcholu, musím opustit potok a začít stoupat, ale když jsme kilometr a půl daleko, tak mi přijde, že je to ten správný bod a my jsme jen vychýlení od potoka. A my se tedy vydáváme na boj s posledním stoupáním. Husté křoviny řídnou a my tak můžeme zrychlit. Cítím, jak studené mokré kalhoty obepínají moje nohy. Díky chladu z kalhot začínám cítit bolest svalů na nohách. Oba máme stejný problém a navíc na Koenovi vidím, jak je unavený. Vím, že na hory není zvyklý a já už taky na ně poměrně zapomněl. Hlavou mi běhají myšlenky, jestli by nebylo lepší se vrátit, ale na druhou stranu GPS ukazuje pod kilometr. Kopec, který by měl růst přímo před námi, se začíná ubírat vpravo a já vidím, že neposlechnout instrukce byla chyba. Naštěstí oba kopce jsou spojeny údolím, které je o něco níž, než jsme my. Teď už cítím cíl blízko a chvílemi utíkám do kopce, takže ztrácím pojem o tom, kde je Koen. Naštěstí v celé buši je takový klid, že stačí zakřičet, a Koen mě hladce najde. Tam kde jsem si myslel, že je opravdový vrchol, je jen přelom a my tak stoupáme vysoko nad celou krajinu. Kopec, který se nám ukázal mezi stromy jako první a nejvyšší, je teď hluboko pod námi.  Za další hranou už nás čekal skutečný vrchol. Ještě čekám na Koena, abychom si potěšení z vítězství vychutnali oba najednou. Na vrcholku je jen starý kus dřeva zapíchnutý v mohyle a u něj skříňka s vrcholovou knihou. Kolem dokola není vyšší kopec než ten náš, díky tomu je nádherný výhled do daleka. Ať se dívám, jak se dívám, nevidím jediný náznak civilizace, jen sem tam louka a jinak buš. Najít ukrytou krabičku je snadné. V Čechách nevěřili, že by krabičku nikdo dva roky nenašel, ale nápis a obtížnost cesty naznačuje, že je to pravda. Po dvou letech jsme první. Další spekulace bylyi kolem toho, jestli je mince skutečně uvnitř. Chvíli prohrabuji věci na dně, až se na mě zlatavě leskne mince s českým lvem. Dokázali jsme to!

 Pravda, vzhledem k umístění jsem od začátku věřil, že je možné, aby tuhle kešku nikdo neobjevil takovou dobu. S mincí v ruce se nás zmocňuje nadšení. Nadšeně pobíháme po kopci a fotíme vše kolem. Bohužel pocit štěstí začíná opadat a mně se do hlavy vrací stejné myšlenky, jako při výstupu. „Nejvíc problémů nastává při zpáteční cestě“. Navíc moje nohy přestávají, díky silnému větru, zvládat zahřívat mokré kalhoty.  Není čas na slavení, jestli chceme vyjít ven z buše ještě za světla, musíme jít teď. Po pravdě, ani nevím, jak to v takovéhle buši může za tmy vypadat. Dost se řídím orientací díky kopcům a tvaru údolí, což by bylo v noci nemožné. Přestože jsme si s Koenem slíbili, že si dáme na vrcholku něco k jídlu, zahajujeme sestup do údolí s potokem, který nás věrně dovede až k planině s klokany. Tentokrát jsme moudřejší, sestupujeme o pár stupňů víc vlevo. Přestože jsme určitě ve správném údolí, potok tu není. Sestup se začíná postupně měnit ve výstup. Přemýšlím, jak je to možné, ano, vždyť potok jsem naposledy zahlédl u mokřiny. To znamená, že tam začíná a my jsme sešli moc a teď stoupáme na protější vrcholek. Otáčím Koena, který mi nechce věřit. Musím mu dvakrát zopakovat svou teorii, než přikyvuje, že jistá možnost by to mohla být. Bažina se objevuje záhy.  Pouze my tentokrát stojíme na jejím odlehlém konci. Opět se na našich unavených tvářích objevuje úsměv. Tentokrát musíme jít přes, a jelikož jsou moje tenisky kompletně durch, půjdu první. Nebyl to dobrý nápad si do Austrálie vzít jen tenisky a sandály. Naštěstí je mokřina jen v bezprostřední blízkosti potoka, takže se daří přejít přes bez menších potíží. Obcházíme mokřinu a já mám v hlavě stále hrozbu neprostupných křovin několik výškových metrů pod močálem. Je tady možnost, jak se tomu vyhnout a možná i ušetřit tolik cenný čas. Za močálem se držet vrstevnice. Potok prudce padá do neprostupné buše a my můžeme zůstat pořád v prostupném terénu a do problematického místa se ponoříme až necelé tři kilometry od konce pralesa. Na tenhle plán mi Koen říká jen: “Předtím jsi měl pravdu, takže mi nezbývá než ti věřit“. Neberu to zrovna jako povzbuzení, ale o kolik to může být horší? Zdá se to být ta lepší varianta, navíc je hluboko pod námi slyšet šumění potoka, což mě celkem překvapuje, protože my jsme pořád stejně vysoko. Vše jde podle plánu, jen začínáme klesat postupně, protože se bojíme, že na konci by mohla čekat nějaká skaliska, nebo příliš strmý sráz. Jak začnete jednou klesat,těžko se hlídá o kolik, což je přesně náš problém. Shledáváme se tedy s potokem o něco dřív, než jsem čekal. Původně jsme šli po druhé straně, což nemá cenu měnit. Tma má přijít do hodiny a my jsme ještě poměrně daleko. Už teď je jasné, že si chůzi ve tmě vyzkoušíme. Tentokrát už se tolik nebojím jít dál od potoka, a tak se skrz prales dostáváme snadno až k poslední části, která bude lepší po druhé straně, takže naposledy překračujeme potok.

 Canberra je zas o něco jižněji, takže se tu stmívá poměrně pomalu, ale i tak postupně les začíná schovávat některé nástrahy. Prales je jak řeka, musíte se ho naučit číst. Stejně jako když s lodí nechcete najet na kámen, musíte ho objet, tak v pralese, když se nechcete zaplést do bodlákového křoví, musíte ho včas obejít. O možnost tuhle vlastnost rozpoznat nás začíná rouška noci okrádat. Zprvu jsem viděl křoviny jen matně, ale teď nevidím nic. Musím prostě věřit, že když se někudy vydám, neskončím ve slepé uličce.  Sice máme světla, ale v hustém porostu by záře baterky osvítila jen nejbližší porost a dál nic. Teď když je úplná tma, nezbývá, než se orientovat podle nebe a díky měsíci, který září přímo naším směrem, je to snadné. Nebýt jeho, asi bychom neviděli a hlavně bychom nedokázali držet správný směr. Takže netrvá dlouho a jako jsme postupně padali do hlubokého pralesa, z něj postupně vycházíme. Klokani nás sice nevítají a dokonce je ani nevidíme, ale víme, že jsou všude kolem nás, jen sem tam zaslechneme šum trávy. Nebo zahlédneme obrys skákajícího tvora. Na parkovišti je liduprázdno, vlastně tady není nic, jen dvě prostydlé lavičky, na které si i přesto sedáme. Zima začíná být nesnesitelná. Sedíme a jen nahlas přemýšlíme, kde je asi Penny, zda přijede už za deset minut, nebo až za hodinu. Jenže ať počítáme, jak počítáme, nejdřív tady bude za půl hodiny, což při sezení na tomhle místě asi nevydržím, nebo to odnesu chřipkou. 

 I když se Koenovi nechce, po čase se mi ho daří donutit k chůzi Penny naproti. Každý zvuk nesoucí se liduprázdnou tmou přisuzujeme motoru a každý odlesk měsíce Peniným světlům. Nevím, jestli je to zimou, nebo hladem, ale na protějším kopci vidím na cestě světélkující bod, jakoby auto přejíždělo horizont, ale je to stále stejné, i Koen vidí stejný úkaz.  Už se tomu jen smějeme a těžkou chvíli si zlehčujeme navozováním dobré nálady, což mně pomáhá myslet na něco jiného a nepropadat panice. Auto! Tentokrát nás nešálí zrak. Nevíme, jestli je to ona, ale bereme za povinnost stát uprostřed cesty a auto zastavit. Až do poslední chvíle si nejsme jisti, ale kdo jiný by to byl? Nic tu není, cesta vede jen k opuštěnému parkovišti. Takže s pevnou jistotou stojíme uprostřed cesty až do chvíle, kdy jsme si jistí, že je to Penny. Sděluje nám, že za celou cestu nepotkala absolutně nikoho a s vtipem na rtech, jestli nechceme svést. Naše cesta možná byla bláznivá, ale i přestože mi ještě nerozmrzly prsty na nohou, jsem šťastný, že jsme to dokázali. 

Kapitola 23 Canberra

A je to tady! Po třech hodinách cesty v autobuse mě vzbudila světla velkého města. Čím víc se přibližujeme, tím víc jsem si jist, je to Canberra. Na velikou cestu směrem k Melbourne, odkud poletím za dva týdny do Čech, jsem se vydal s holandským kamarádem Koenem. Dnes přijde den pravdy. Díky PaKovi jsem se dostal k stránce couchsurfingu. Je to stránka pro lidi na cestách, jako jsme my. Lidé tam nabízejí přenocování na gauči u sebe doma a my si takové bydlení vyjednali. Nejkrásnější na tom všem je, že je to zdarma, a nejhorší, že ani jeden z nás s tím nemá zkušenost, ale přes email se naše budoucí domácí Penny zdála v pohodě. Dokonce nám poradila, jak se dostaneme k jejímu domu. Jediný háček plánu je, že na chycení posledního autobusu máme jen deset minut, což je poměrně těžké, když nemáme ani páru, kde je zastávka. Možná nebyl nejlepší nápad cestovat přes noc, ale snad nám to vyjde, o půl desáté bude ve městě dost lidí, kteří nám poradí.

                Autobus zastavuje a my bereme batohy a bez váhání vybíháme na ulici. Tady ale žádná zastávka není. Jednu zahlédnu až ve vedlejší ulici, kde někdo čeká na autobus. Číslo neodpovídá, ale řidič nás ochotně směruje na druhou stranu ulice. Zbývají tři minuty. Na konci ulice je dvanáct zastávek na různé strany. Díky orientační tabuli vidíme, kde je ta správná, ale na jakou stranu jet? Dilema je vyřešené. U jedné stojí autobus, takže se jen stačí zeptat, ale díky času je jasné, že je to ten správný.  Trochu dramatické chvíle jsou zakončeny před obchodním centrem nedaleko Penina domu. Čekáme na ni už deset minut a čím dál víc nahlas přemýšlím, kdo to ta Penny může být. Třeba je to ten Penny, nebo třeba žádná Penny ani neexistuje a my jsme uprostřed města a čekáme na nikoho. „Pavel,“ zaznělo tichou ulicí. Otáčím se a vidím, že Penny je skutečná. Poměrně mohutná, ale sportovně vypadající slečna v tenisovém oblečení přechází ulici a přátelsky se usmívá. Po krátkém představování jí nastupujeme do auta, kterým se dostaneme k ní domů.  Jsem překvapený, čekal jsem, že to bude někde za rohem. Nechci platit celý týden za autobus, ale když to bude daleko, tak mi nic jiného nezbude. Není to daleko, evidentně se zrovna vrátila z tréninku autem, tak nás vzala cestou, vlastně je to opravdu za rohem. Penny bydlí v řadovém domku ve třetím patře. Má malý byt, který vypadá jak neobydlený. V obýváku je malý gauč nasměrovaný na rádio, což mě překvapuje, neznám moc domácnostní, co vyměnilo televizi za rádio, ale proč ne. Dál pokračujeme do kuchyně, která je propojena s jídelnou, i tady se zdá, že svůj byteček moc neobývá. Na kuchyňské lince je staře vypadající špinavé nádobí a jídelní stůl je pokryt papíry, na jejichž vrcholu sedí lap-top.  Odtud vedou jediné další dveře, naše ložnice. Je tu pracovní stůl zarovnaný věcm, dva sušáky a skříň. Na zemi pro nás připravené deky. Celá místnost má asi tři na tři metry, ale po přenesení sušáků je tu dost místa pro oba a dokonce i pro věci z batohu. Po ubytování nám Penny dala klíče od domu, řekla: „Užijte si Canberru,“ a šla spát. Překvapilo mě její jednání, ale ona má evidentně hodně zkušeností s lidmi jako jsme my a je si jistá, že její štědrost neoceníme krádeží. Jasně že ne! Vše se zdá být bezchybné, jen na maličkost, že Canberra je v horách a Penny doma netopí, ale co, zahřeju se pod dekou.

                Druhý den je čas na objevení krás města. Centrum by mělo být asi patnáct minut daleko, takže nepotřebujeme autobus. Už na mapě se celé město zdá promyšlené. Centrum tvoří veliký rovnostranný trojúhelník. Jedna jeho hrana je tvořena silničním okruhem okolo nového parlamentu, další dvě jsou pak na protějším břehu jezera. Na straně s parlamentem je nespočet státních budov, jako jsou galerie, muzeum nebo knihovna, druhá strana je obklopena kluby, bary a kavárnami. První naše zastávka bude nový parlament. Jeho vrcholek láká už zdaleka, ale díky trojúhelníkovému tvaru je těžké držet jeden směr a dostat se tak k parlamentu rychle. Po chvíli úspěšně stojíme na ke městu odlehlé straně. Vypadá to jako vstup, takže zkoušíme vejít. Je nám však vysvětleno, že to je vstup, ale jen pro politiky a my tak evidentně nevypadáme. Celá budova a je vlastně zasazena do kopce, na jehož vrcholku je ocelová konstrukce držící australskou vlajku. Zepředu má budova trychtýřovité náměstíčko se vstupem na menší straně. Vstup zdobí ocelový znak Austrálie.  Při vstupu musíme projít kontrolou, asi jako na letišti. Uvnitř se nás ujímá průvodce. Je to starší pán, kterého práce průvodce evidentně baví. S nadšením nás provádí po budově, kterou v roce 1988 otevřela samotná královna Alžběta II. Vstupní sál je vlastně celý z mramoru. Najdou se tu hned čtyři druhy tohohle vzácného nerostu. Zdi pak zdobí kusy dřeva, na jedné straně jde o aboriginské symboly a na straně druhé originální kusy dřeva z lodě kapitána Cooka, které jsou upraveny do podobného stylu jako kusy na straně druhé. Odtud se dá dostat do konferenčního sálu, nebo schody do prvního patra, kde je balón se sochou královny. A výhledem na město. Náš nadšený průvodce nám vysvětluje, že celá budova je v kopci, odkud se nejprve odvezla kompletně všechna zem a po dokončení se šedesát procent země vrátilo zpět. Také nám nabízí, abychom se šli podívat na střechu. Princip je takový, že lid stojí na parlamentu a ne naopak, proto každý může vystoupit na vrchol. Okolo konferenčního sálu vede okruh, ze kterého se vchází do dvou parlamentních sálů. A za ní je další sál, kde se díky hlučné kašně můžou politici domlouvat tak, aby je nikdo neslyšel. Tam, kde je zrovna zasedání, jsou  opět přísná pravidla pro vstup. Žádné telefony a hlavně státníky nerušit, ale po vstupu na takzvané otázky. Je vidět, že je rušit není potřeba, oni se ruší sami. Vedoucí zasedání v jednom kuse vyžaduje klid slovy „order“, a když ani to nezabírá, tak se rozčileně postaví a všichni zmlknou. Alespoň vidím, že je to všude stejné.

                V samotném centru ještě najdete technické muzeum, které pro nás bylo velikým zklamáním. Je totiž situované do patnácti let, což my už si připadáme starší. Pak je tu ještě knihovna, kde je zadarmo internet a klidná atmosféra, ostatně jako v každém jiném chrámu vzdělání. Pak přes jezero Asi nejzajímavější stavba. Australské Národní museum. Vstup je zdarma a už zvenčí budova nabízí nevšední zážitek.  Architekt Howard Raggatt oblékl budovu do nadčasového kabátu se slovy: “Austrálie nemá jeden příběh, ale má hodně komplikovaných příběhů dohromady. Nemá jednu ověřenou verzi, ale hodně útržkovitých.” Jak zmateně procházela Austrálie historií, tak zmateně vypadá její muzeum. Podlouhlá budova je někdy mohutná a otevřená jako australská krajina, a jindy malá a zúžena, jako lhostejnost Britského impéria při obsazování jejích břehů a likvidování jejího obyvatelstva. Při prohlídce se postupně seznamujeme s celou historií jak z pohledu Aborigiců, tak z pohledu Britů. Otázka zní, kdo je tady dnes víc doma? Aboriginci, kteří aby měli zastoupení v hlavním městě, už přes dvacet let stanují před budovou starého parlamentu, nebo Britové, kteří vedou zemi jako stát? Řekl bych, že Britové, ale jizva na srdci místních se nejspíš nezahojí Sorry dnem, nebo každoročním pochodem přes Harbour bridge, nezahojí se ani zvýhodňováním aboriginského obyvatelstva při platbě daní. I přesto je důležité, že si vláda uvědomuje, co se tu před lety událo. 

Po prohlídce města jsme s Penny vyrazili do hospody, protože se dnes bude hrát zápas mezi Queenslandem a Novým Jižním Walsem v ragby.  Je to asi v obou státech největší sportovní událost, problém je, že Queensland už několik let v řadě vyhrává, takže tady v Canbeře chtějí všichni vidět, že se to otočí právě dnes. Při napínavých okamžicích je krásně vidět, kdo komu fandí. I když fanoušků Walesu bylo víc, přesto prohrál. Ještě ale není všem dnům konec, aby vyhrál definitivně, musí zvítězit dvakrát. 

Kapitola 22 Blue Mountains

Celý poslední týden v Sydney déšť. Měl jsem veliké plány, ale co můžu podniknout, když pořád má jen pršet. Až ve středu se zdá, že čtvrtek by měl přinést změnu, takže neváhám a balím věci. Zítra budu vstávat před šestou, protože jedna cesta vlakem zabere dvě hodiny, samotná trasa má mít okolo šesti hodin, když přičtu nějaké kochání, mohl bych dorazit domů dost pozdě.

                Vstát takhle brzo a nemuset nikam je pro mě asi největší zkouškou dne. Problém je však v tom, že jsem si zapomněl připravit něco k jídlu, takže jen stroze posnídám topinky a utíkám do Colesu koupit něco k jídlu. Mám přesně určený čas, abych vše stihl, ale dnes nemám absolutně nápad co si koupit, zase nechci zaplatit za jídlo víc než za celý výlet. Bohužel čas na rozmyšlení rychle utíká a já musím jednat, takže si rychle beru půl kila máslových sušenek a jdu k pokladně, kde si teprve prodavačka laxně počítá hotovost do kasy. Říkám jí: „Nestihnu vlak“ Ona jen odpovídá: „Nu, já musím mít připravenou kasu.“ Tak jí dávám sušenky, ať si je nechá, a odcházím, ale naštěstí se mě ujal nějaký jiný prodavač, takže jsem bez jídla neodešel. Na nádraží vzniká další problém, protože mi internet napsal, že vlak jede z nástupiště dvanáct. Tak proč tady minutu před odjezdem není? Na vedlejším peroně vlak stojí, ptám se hlídky vlaku, kde najít ten správný. Ona se jen ušklíbla a řekla - tenhle jede do Blue Mountains. 

Do vlaku vcházím za zvuku píšťalky, dveře za mnou se zavírají a vlak se rozjíždí. Nejprve se koleje prodírají hustým městem, až asi po hodině začíná ubývat domů a hřeben hor je už na dohled. Na úpatí hor si začínám myslet, že tu bude výtah na vlak, ale vlak si nakonec poradí i bez výtahu. Ve strmých skalách se vlak kroutí a projíždí tunelem. Ani se nezdá, jak rychle jsme nabrali výšku. Teď už se ráz krajiny změnil, všude kolem je prales, my jsme nad tím vším, dokonce můžeme pozorovat z města vycházející slunce, nebo opar vycházející z útrob pralesa. I když už jsem v Blue Mountains byl, přesto nevím, jestli jsem si našel správnou zastávku, a nevím, kudy od nádraží, protože naposledy jsem tu byl autem, jen se tak podívat, kde co je. Opouštím vlak a poprvé za celou dobu v Austrálii vidím , že z mého dechu jde kouř, jsem osm set metrů nad mořem, tak se není čemu divit. První úspěch je, že jsem na správné zastávce, pak však začal větší problém, vlak tu jede přímo po hřebeni a já nemám ani páru o tom, na které straně hřebene jsou Wentworthovy vodopády, což je můj první cíl. Podle vodopádů se jmenuje celá tahle vesnice, takže cedule s tímhle názvem jsou téměř všude, ale nakonec mi jedna cesta přijde sympatická, jmenuje se Falls roud. Když už deset minut kráčím po téhle cestě, nedá mi to a musím se zeptat. Paní mě uklidnila, opravdu jdu správně. Netrvá dlouho a já stojím na rozhledně nad vodopády, slyšel jsem, že tu bývají inverze, ale když pod sebou v údolí vidím nalité mléko, vyráží mi to dech. Místní paní se přišla po ránu jen tak pokochat pohledem do údolí, na jejím výrazu je vidět, jak tuhle krajinu miluje, dokonce mi říká: „To je nádhera, co?“ „ Je, “ odpovídám.

Nabídku, jestli chci s tou krásou vyfotit, neodmítám. Jen co mi udělala fotku, vrací foťák a mizí. Cesta k úpatí vodopádu vede jen řídkým pralesem. I když skoro čtyři dny pršelo, vody v potoce není nějak závratně víc, takže vodopády se moc nezměnily. Od úpatí vede hodně kolmá cesta ražená ve skále k prvnímu stupni, kde se potok brodí. Tady jsem ještě taky byl, ale dál už pro mě cesta bude úplně nová a neobjevená, další super věc je to, že tu není nikdo. Je totiž pracovní týden a předpověď byla nejistá, takže si to dost lidí rozmyslelo. Jen chvíli se kochám proudem padající vody a pak pokračuji. Cesta vede po vrstevnici asi dalších tři sta metrů, než se rozdělí. Jedna cesta pokračuje dál a druhá s červeným nápisem“ jen pro zkušené“ vede dolů k poslední části vodopádu. Nepřijde mi, že je to až tak těžké, schůdky jsou opatřené zábradlím a podrobným popisem, jak je bezpečně sejít. Někdy na sebe schůdky navazují tak, že slézám jedny a narážím na zábradlí, s překvapením se rozhlížím, než zjišťuji, že za ně musím jít, abych našel další. Už nejsem v tom řídkém pralese, ale v docela hustém porostu, který se otevírá až těsně pod vodopádem. Voda taky padá jedním proudem a z větší výšky. Je v rohu, takže když stojím pod ním, víc než sto osmdesát stupňů kolem mě jsou vysoké skály a za mnou jen hustý prales. Teď jen doplnit tekutiny a ponořit se do moře stromů a zvláštních, pro mě cizích rostlin. Po dvaceti minutách chůze zjišťuji, že nejen rostlin. Je tu papoušek, který se prozradil štěbetáním. Musím sejít trochu z cesty, abych ho mohl vidět. Všude jsou tu papoušci, většinou  jen korely, ale tenhle druh je jiný. Má krásné červenomodré zbarvení a není tak hlučný, možná proto, že se právě snaží nalákat samičku, která sedí v povzdálí. Když se však snažím přiblížit kvůli fotce, odlétají oba. Teď si uvědomuji příběh Kanaďana, který opustil cestu a ztratil se tak na osm dní. Nakonec ho našli a on na tomhle příběhu zbohatl, ale o to já nestojím, takže se rychle vracím na cestu a pokračuji dál. Některé ze stromů u cesty tu stojí majestátně už přes stovky let. Někde v útrobách tohohle pralesa se asi před dvěma lety našly nejstarší stromy světa, ale kde jsou, to ví jen pár ochranářů. Dokonce když tam vedli novináře,zavázali jim oči, aby nevěděli, kde to je. Po tom, co se cesta odloučila od skal, se zase začíná pomalu vracet a mně se zdá, že jsem nějak rychlý.

 Nezdá, k dalším vodopádům dorážím už po hodině a půl chůze, což je v půlce trasy. Jsou menší, protože padají po terasách, takže jak stoupám z údolí, objevuji stále nové a stále jiné. Až téměř pod úpatím skal se cesta vzdaluje od toku, aby obešla poslední vodopád. Na křižovatce, kde se cesta vrací zpět vrchem, pracují lesní dělníci na údržbě cesty. Nevracím se zpět. Měním plán, protože mám ještě spoustu času a vrchní cestou bych byl zpět za hodinu. Takže pokračuju po vrchu dál, měl bych dojít do Katoomby. Je to město, které se díky skalnímu útvaru „Tři Sestry“, stalo centrem turismu. Cesta nejprve vede přes hustý prales, procházím přes visutý most, až se dostávám nad úpatí skal, na které jsem se celou dobu díval zespodu. Cestou je několik odboček, kde jsou výhledy na celé údolí, já neodolám ani jednou. Pak se dostávám k odbočce, kde se píše, že je další z výhledů, ale asi kilometr vzdálený, opět neváhám. Ačkoli nechci, cesta překvapivě klesá. Chvílemi mi hlavou probleskává, jestli bych se neměl vrátit, ale pocit zvědavosti je nakonec silnější. Z první vyhlídky jsem poměrně zklamaný, je tu hustý porost, takže se ani nedá udělat rozumná fotka. Naštěstí ten pravý výhled čeká kousek za ní. Je to tu jako v ráji. Dole hluboko pode mnou je hejno papoušků, kteří celému pohledu dodávají i zvukový doprovod, a úžasná vůně doplňuje celkový dojem. Modré hory se tomu neříká jen tak. Název je kvůli tomu, že množství eukalyptů v pralese vylučuje modrý opar, který pokrývá celé údolí a dodává mu tak čistou vůni pralesa, která díky oparu je i vidět. Nakonec výhled. Možná ta zima tady posunula všechny mraky vysoko na oblohu, abych mohl vidět i skály, které jsou obvykle skryty v mlze dálky. Je to jako pohled na moře z vysokých útesů, jen tam dole nepoletují rackové, ale papoušci a tam v dálce to není opuštěný ostrov, ale jen další kopec ohraničený skálou. Protože zrovna nevím, kde zrovna jsem, musím se vydat zpět na hlavní cestu. I když se to zdálo daleko, netrvá mi dlouho a šlapu po okraji skal směrem k městu. První známkou civilizace je obrovské golfové hřiště, které míjím. Po chvíli zjišťuji, že se jedná o celé rekreační centrum, je tu lanové centrum, evidentně dlouho nepožívané, a ohromný komplex budov nějakého hotelu. Podle všeho jsem ještě daleko od Katoomby, ale nevadí, jsem ve vedlejší vesnici Leura, odkud jede stejný vlak, takže jdu na nádraží a po dlouhém výletě jsem rád, že si na dvě hodiny ve vlaku sednu.  Po dlouhé době jsem zas zaměstnal nohy a zdá se, že zítra je pořádně ucítím, ale musím trénovat, čekají mě dva týdny chození.

Kapitola 21 Práce pro Jamese a pro Pepu.

Další práce byla pro Jamese. Je to Ital, který má zednickou firmu. Když se mi Bill po nehodě neozval, došlo mi, že je třeba práci hledat jinde. Další týden trvalo, než pro mě James něco měl, shodou okolností to byla práce pro Billa - dodělat mu jedu zeď.  Oba jsme byli ten den moc překvapení, já, že mi říkal, že nemá žádnou práci a přitom měl, a on, že jsem tam pracoval. Další dny zedničiny mě učily, jak skládat cihly a míchat maltu. Mou prací bylo hlídat maltu, kterou mají zedníci, aby nikdy nedošla, a ve chvíli, když měli vše, jsem musel vozit cihly na další zeď. Takže práce byla obtížnější a bez odpočinku. Nejhorší bylo tohle skloubit se školou, protože mi začal poslední měsíc ve škole. Ráno jsem v pět vstal a odjel na stavbu, tam jsem byl do tří a pak začal závod s časem. Měl jsem hodinu a čtyřicet minut na to zasednout v lavici. Většinou jsem měl doma kolem deseti až dvaceti minut, takže jsem ze sebe smyl maltu a umyl si vlasy. Při cestě do školy jsem pak musel zvládnout něco pojíst a učesat se, to se doladilo ve školním výtahu, kde bylo zrcadlo. Ve škole pak do devíti. Po návratu domů jsem musel vařit večeři a jídlo k zítřejšímu obědu. To už bylo kolem jedenácti a já jsem mohl zalehnout a spát. Dva týdny tímhle životem jsem přežil, ale druhý týden ve čtvrtek jsem vstal s napuchlými, rozedřenými prsty a nevyspalý. Chtěl jsem jeden den odpočinek, ale byli na mě naštvaní, kvůli neumyté míchačce a i tohle místo jsem ztratil. Asi jsem nedodržel hlavní pravidlo, nikdy, ale nikdy nenech zedníkovi špinavé nástroje. Další životní zkušenost však končí a já teď budu muset šetřit, aby mi peníze vyšly až do konce, ale podle mých předpokladů a nároků, by to mělo klapnout.

                Naštěstí moje kontakty obsahovaly Maruščina kamaráda Pepu, který má malou kavárničku asi patnáct minut chůze od centra. I když mi před týdnem říkal, že pro mě práci nemá, nakonec se ukázalo, že ruce nešikovného zedníka můžou být ruce šikovného elektrikáře. Potřeboval předělat světla a opravit sporák. Aniž bych se nějak moc snažil, najednou mám práci na další týden. Sporák má špatné dvě spirály. Cítím, že práce v Sydney je nějak víc než v Brisbane, nebo mám možná jen víc štěstí.

Kapitola 20 Manly

                Další výpravě předcházelo důležité grilování, kde jsem se setkal nejen s mou kamarádkou Yuri, která se odstěhovala do Sydney v podobném čase, ale hlavně s jejími přáteli. Krom japonských kamarádů vzala s sebou svého spolubydlícího Koena, který zrovna přijel do Austrálie. Je tu jen na tři měsíce, aby měsíc studoval, a pak má v plánu vyrazit na cesty. Ostatně jako já, takže netrvá dlouho a mám parťáka na svou poslední australskou cestu k jihu. Krom pro budoucnost důležitého setkání, mám další bohatou zkušenost. Totiž nejíme běžné australské jídlo, ale japonské tradiční placky Okonomi-yaki. V překladu to znamená, „co máš rád na grilu“, a v podstatě se to i stejně vyrábí. Udělá se omeleta z vajíčka, mléka a mouky, do té se přidá, kdo co má rád.  Báječný den plný dobrého jídla a skvělých lidí.

                Další akce byla směřovaná na pláž, tentokrát proto, že zřejmě půjde o poslední možnost užít si slunného dne.  Cíl je Manly. Je to od města odlehlá čtvrť s druhou nejvyhlášenější pláží v Sydney. Z centra nás tam vezme ferry. Obeplouváme tak operu a míříme na odlehlou část zálivu.  Z vody je vidět, že nejde jen o město a o pláž, ale že k Manly je připojený poloostrov, který je pokrytý lesem. Takže cíl cesty se nám maličko mění a my vyrážíme do přírody. I když je zprvu menší problém najít, kde vlastně jsme a kam máme jít, zanedlouho kráčíme po pěšince k buší ukryté pláži, kde mě překvapuje nápis, že mám dávat pozor na tučňáky, už teď se nemůžu dočkat, až nějakého uvidím. Od pláže stoupají schůdky hustým porostem až k silnici, která končí u oploceného objektu. Bohužel krásná pěšinka buší už nevede dál, takže musíme stoupat po asfaltce nahoru zpět k civilizaci. U první obydlené ulice nás překvapuje cedule - pozor bandicoots -, což můj slovník překládá jako vakojezevec. V životě jsem o podobném zvířeti neslyšel, ale mám si tu na něj dávat pozor. Na ceduli vypadá spíš jako rejsek. Ulice nás vede až k dalšímu oplocenému objektu, kam už bez váhání vstupujeme. Je to areál vojenské univerzity. Krom školních budov je tu i hřiště a buzer plac. Jak procházíme mezi budovami, jsme osloveni starcem, který nám ochotně předává letáky o místní přírodě a popisuje, co všechno poloostrov nabízí. Je tu Vojenské muzeum, výhledy na Sydney a všude kolem krásná příroda, tedy na co čekat. Původně široká cesta se zužuje na malý chodníček, který se místy mění na lávku přes mokřiny na vrcholku kopce. Sem tam mizíme v hustém porostu a sem tam kráčíme po zarostlé louce. Jen občas se cesta oddálí od vrcholku ostrova, aby nabídla pohled na zátoku, odkud jsme přijeli. Na samotném cípu poloostrova je vidět celé jižní pobřeží Sydney. Útesy jsou místy tak vysoké, že domy na vrcholku připomínají domek srážce majáku v tajemném příběhu. U hrdla zátoky, která je tvořena poloostrovem a protějším břehem, jeden maják stojí, aby oznamoval, kam mají lodě plout. Je tu i muzeum, ale vstup je na nás moc drahý, takže se vracíme zpět druhou stranou, než jsme přišli. Druhá strana nabízí výhledy na moře, takže se po čase zdá, že koukáme pořád do stejného místa, ale nemůžu říci, že by byla nudná, je tu postavená zeď opevnění z druhé světové války, vlastně celý poloostrov sloužil jako pevnost hlídající Sydney. Je tu také veliký močál, přes který vede opět lávka. Cestu zpět nalézáme snadno a ve městě najít pláž je v podstatě jednoduché, stačí se připojit k prvnímu mladíkovi, který v ruce svírá surf. Pláž je daleko větší než Bondi, táhne se, až kam oko dohlédne a končí opět stoupajícími útesy.

 Město je tu opět přizpůsobené prázdninovému životu. Spousty obchůdků a půjčoven nám naznačují, že zde má zábava a rekreace přednost před nudou všedního života. Nemá cenu čekat, svlékáme se a letíme do moře. Je už trochu zima, ale kdo by odolal, navíc moře je plné lidí. Vlny jsou tu opravdu veliké a přicházejí v dlouhých sériích, pak je dlouhá pomlka, kdy se moře téměř uklidní, a pak zase veliké vlny. Blbnutím si ani nevšímáme, že nás moře nese podél pláže. Až když mě blbnutí začíná nudit a cítím zimu, všímám si, že plavat zpět je obtížné, v postatě mně přijde, že se hnu každým druhým záběrem, nezdá se to. Je tu proud mířící zpět do moře. Otáčím se a volám na ostatní, aby se vrátili. Najednou nám všem dochází, že to bude problém. Jsem dobrý plavec, takže když začínám opravdu rychle plavat, dostávám se ven, ale klukům to trvá o poznání déle. Teď je druhý problém, pláž je plná lidí a moře nás vyvrhlo asi o sto metrů jinde, takže nevíme, kde máme batohy, jestli ještě nějaké máme. 

Ne, určitě tu někde musí být, ale kde. Pamatuju si, že jsme si je dávali vedle půjčovny, ale ta tu taky není. Až po dlouhé chůzi pláží vidíme půjčovnu a nakonec i batohy, je zvláštní, jak nic necítíte a moře si s vámi hýbe. Ono je to asi tím, že pláž se zdá všude stejná, takže sto metrů tam nebo zpět není rozdíl v pohledu z moře. Výlet rádi zakončujeme zpět na ferry domů do centra. Tentokrát stojím s Koenem na samotné špici. Slunce zapadá a my se blížíme k opeře. Těsně před městem se nám naskýtá pohled, za který lidé platí v kalendářích a foto galeriích. Slunce se dostává do zákrytu Harbor bridge, paprsky, které se dostávají skrz, se odrážejí v rozvlněné hladině moře. I opera je v jiném světle. Zapadající slunce ji zbarvuje mírně do žluta, paprsky již slabého sluníčka jsou vidět v odrazu čelních skel. Chvíli jen stojím a dýchám atmosféru, ale pak beru foťák a snažím se vše rychle zaznamenat, škoda, že loď na chvíli nezastaví. Den končí u zastávky autobusu, kde se loučíme s kamarády. Pocity z přírody si v sobě snad ponesu ještě dlouho a pomůžou mi přežít v přelidněném centru nevětšího australského města.