Volba, s kým trávit silvestra, nebyla tak těžká, protože každý
rok je trávím se svými přáteli, takže letos nebude výjimkou. Naštěstí přátel
mám stále dost a organizují malou oslavu v Brisbane a i v Sydney, ale
to je trochu z ruky. První domluvy jsou zmatené a já do poslední chvíle
nevěděl, jaký bude plán. Stále jsem komunikoval s Cristal, je to dobrá
kamarádky z Thajska, která mi vysvětlovala, že se sejdeme v deset u
Sajaky, ale pro mě Silvestr začíná odpoledne a končí v pozdních hodinách.
Takže pokus domluvit akci dřív sklouzl k pozvání na poslední novoroční
večeři u Cristal doma. Asi to mají
nějakou tradici. Přijel jsem tedy v sedm k Cristal, tam mě přivítala
se svými přáteli. Byla tam ona, její tři kamarádi z Thajska a jejich
tříletá holčička, která si se mnou chtěla před večeří neustále hrát. Mluvila na
mě něco thajsky a někdy přepnula na angličtinu. K večeři se podává krocan,
krevety a mušle. Ve chvíli, kdy je celá večeře na stole a každý sedí na svém
místě, celá společnost utichá a upírá svůj hladový zrak na mě. Chápu, jestli
nezačnu jíst já, jídlo nám vystydne. Ve chvíli, kdy beru první stehýnko, berou
si ostatní, a tak to je po celou dobu večeře. Všechno z dnešní tabule už
jsem jedl, ale mušle ještě ne. V postatě mně přijde, že to nepodléhalo
žádné úpravě. Jakoby mušle ohřáli ve vodě a dali je na stůl. Aby si vzali
ostatní, nezbývá než abych ochutnal. Mušle se musí rozlomit na dvě půlky,
přičemž v jedné zbude celý živočich a pak se pozře. Nemám problém
s jedením mořských živočichů, ale tohle mě opravdu neoslovuje. Při žvýkání
zvedám hlavu a zjišťuji, že se všichni dívají jak jím a čekají na mou reakci.
Nejprve se usměji a pak říkám - zajímavé a ne špatné, ano, chutná mi to.
Všichni se na sebe s úsměvem a radostí podívají a hned mi nabízejí další,
jím ještě dvě a pak přecházím ke krocanovi. Zdá se, že můj žaludek je naplněn
k prasknutí, když Cristal přináší misky s kuřetem na kari. Mám fakt rád
kari, ale tohle už je moc, ale když se snažím z jídla vymluvit, zklamané
obličeje mně nutí třetí chod. Jídlo výborné, ale trochu dost, alespoň mně dnes
pivo nepoleze do hlavy.
Další etapa dne mě čeká u Sajaky. Půjde
o napohled zdánlivě klasickou silvestrovskou oslavu, ale s tím rozdílem,
že se jí budu účastnit já jako jediný z Evropy, Michael jako jediná
z Jižní Ameriky a zbytek Asie. Asijci mi nevadí, ba naopak při pobytu tady
na ně měním názor, jsou to nesmírně pohostinní a pečliví lidé. To se ukazuje už
při mém příchodu, každý se se mnou přivítá a nakonec mi v ruce přistává
pivo. Takže párty může začít. Nejprve mi spolužáci vyprávějí, co se událo, když
jsem tu nebyl, a pak mi ukazují fotky z třídenního výletu, který
absolvovali se školou. Michael má ještě spálené nohy, jak se opalovali, když
byli na nejvýchodnějším bodu Austrálie, Byron bay. Znovu mě napadá, jak je
doma, protože mi půlnoc odbije o devět hodin dřív, a až se u nás bude oslavovat
Nový rok, já budu vyspávat kocovinu. Japonci to mají snadné, ti mají časový
posun jen hodinu, no a Michael má sedmnáct hodin. Párty se mění spíš
v konverzaci s přáteli a pojídání japonského jídla, já z domova
znám jiný způsob, jak oslavit Nový rok, ale hlavní je, že nejsem sám a alespoň
se naučím jíst hůlkami. Ani nevím, jak čas plyne, a japonská část osazenstva se
vybavuje podivnou rolí papíru a vyráží na střechu, s malým zpožděním je
následujeme. Role papíru funguje tak, že když zatáhnete za provázek, za
bouřlivého výbuchu z ní vyletí malé papírky. Nemusíme na tento okamžik
dlouho čekat. Půlnoc ohlašují výbuchy prvních rachejtlí z městského
ohňostroje. Je to ohromující a dlouhá šou, zakončená nápisem 2010 na jednom
z největších mrakodrapů centra. Zábava na vršku paneláku vrcholí, každý
přeje každému bez ohledu na to, zda ho zná, či nikoli. Zpět domů se vracíme až
ve chvíli, kdy nám dochází pivo a společnost se rozchází. S pivem je to
veliký problém, ale alespoň nepojedu domů na kole přes město moc pod vlivem. Pravdou
je, že jsem od oslav Nového roku čekal víc, ale zase, kdo to zažije slavit pod
jižní oblohou obklopený lidmi z celého světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat