Kapitola 23 Canberra

A je to tady! Po třech hodinách cesty v autobuse mě vzbudila světla velkého města. Čím víc se přibližujeme, tím víc jsem si jist, je to Canberra. Na velikou cestu směrem k Melbourne, odkud poletím za dva týdny do Čech, jsem se vydal s holandským kamarádem Koenem. Dnes přijde den pravdy. Díky PaKovi jsem se dostal k stránce couchsurfingu. Je to stránka pro lidi na cestách, jako jsme my. Lidé tam nabízejí přenocování na gauči u sebe doma a my si takové bydlení vyjednali. Nejkrásnější na tom všem je, že je to zdarma, a nejhorší, že ani jeden z nás s tím nemá zkušenost, ale přes email se naše budoucí domácí Penny zdála v pohodě. Dokonce nám poradila, jak se dostaneme k jejímu domu. Jediný háček plánu je, že na chycení posledního autobusu máme jen deset minut, což je poměrně těžké, když nemáme ani páru, kde je zastávka. Možná nebyl nejlepší nápad cestovat přes noc, ale snad nám to vyjde, o půl desáté bude ve městě dost lidí, kteří nám poradí.

                Autobus zastavuje a my bereme batohy a bez váhání vybíháme na ulici. Tady ale žádná zastávka není. Jednu zahlédnu až ve vedlejší ulici, kde někdo čeká na autobus. Číslo neodpovídá, ale řidič nás ochotně směruje na druhou stranu ulice. Zbývají tři minuty. Na konci ulice je dvanáct zastávek na různé strany. Díky orientační tabuli vidíme, kde je ta správná, ale na jakou stranu jet? Dilema je vyřešené. U jedné stojí autobus, takže se jen stačí zeptat, ale díky času je jasné, že je to ten správný.  Trochu dramatické chvíle jsou zakončeny před obchodním centrem nedaleko Penina domu. Čekáme na ni už deset minut a čím dál víc nahlas přemýšlím, kdo to ta Penny může být. Třeba je to ten Penny, nebo třeba žádná Penny ani neexistuje a my jsme uprostřed města a čekáme na nikoho. „Pavel,“ zaznělo tichou ulicí. Otáčím se a vidím, že Penny je skutečná. Poměrně mohutná, ale sportovně vypadající slečna v tenisovém oblečení přechází ulici a přátelsky se usmívá. Po krátkém představování jí nastupujeme do auta, kterým se dostaneme k ní domů.  Jsem překvapený, čekal jsem, že to bude někde za rohem. Nechci platit celý týden za autobus, ale když to bude daleko, tak mi nic jiného nezbude. Není to daleko, evidentně se zrovna vrátila z tréninku autem, tak nás vzala cestou, vlastně je to opravdu za rohem. Penny bydlí v řadovém domku ve třetím patře. Má malý byt, který vypadá jak neobydlený. V obýváku je malý gauč nasměrovaný na rádio, což mě překvapuje, neznám moc domácnostní, co vyměnilo televizi za rádio, ale proč ne. Dál pokračujeme do kuchyně, která je propojena s jídelnou, i tady se zdá, že svůj byteček moc neobývá. Na kuchyňské lince je staře vypadající špinavé nádobí a jídelní stůl je pokryt papíry, na jejichž vrcholu sedí lap-top.  Odtud vedou jediné další dveře, naše ložnice. Je tu pracovní stůl zarovnaný věcm, dva sušáky a skříň. Na zemi pro nás připravené deky. Celá místnost má asi tři na tři metry, ale po přenesení sušáků je tu dost místa pro oba a dokonce i pro věci z batohu. Po ubytování nám Penny dala klíče od domu, řekla: „Užijte si Canberru,“ a šla spát. Překvapilo mě její jednání, ale ona má evidentně hodně zkušeností s lidmi jako jsme my a je si jistá, že její štědrost neoceníme krádeží. Jasně že ne! Vše se zdá být bezchybné, jen na maličkost, že Canberra je v horách a Penny doma netopí, ale co, zahřeju se pod dekou.

                Druhý den je čas na objevení krás města. Centrum by mělo být asi patnáct minut daleko, takže nepotřebujeme autobus. Už na mapě se celé město zdá promyšlené. Centrum tvoří veliký rovnostranný trojúhelník. Jedna jeho hrana je tvořena silničním okruhem okolo nového parlamentu, další dvě jsou pak na protějším břehu jezera. Na straně s parlamentem je nespočet státních budov, jako jsou galerie, muzeum nebo knihovna, druhá strana je obklopena kluby, bary a kavárnami. První naše zastávka bude nový parlament. Jeho vrcholek láká už zdaleka, ale díky trojúhelníkovému tvaru je těžké držet jeden směr a dostat se tak k parlamentu rychle. Po chvíli úspěšně stojíme na ke městu odlehlé straně. Vypadá to jako vstup, takže zkoušíme vejít. Je nám však vysvětleno, že to je vstup, ale jen pro politiky a my tak evidentně nevypadáme. Celá budova a je vlastně zasazena do kopce, na jehož vrcholku je ocelová konstrukce držící australskou vlajku. Zepředu má budova trychtýřovité náměstíčko se vstupem na menší straně. Vstup zdobí ocelový znak Austrálie.  Při vstupu musíme projít kontrolou, asi jako na letišti. Uvnitř se nás ujímá průvodce. Je to starší pán, kterého práce průvodce evidentně baví. S nadšením nás provádí po budově, kterou v roce 1988 otevřela samotná královna Alžběta II. Vstupní sál je vlastně celý z mramoru. Najdou se tu hned čtyři druhy tohohle vzácného nerostu. Zdi pak zdobí kusy dřeva, na jedné straně jde o aboriginské symboly a na straně druhé originální kusy dřeva z lodě kapitána Cooka, které jsou upraveny do podobného stylu jako kusy na straně druhé. Odtud se dá dostat do konferenčního sálu, nebo schody do prvního patra, kde je balón se sochou královny. A výhledem na město. Náš nadšený průvodce nám vysvětluje, že celá budova je v kopci, odkud se nejprve odvezla kompletně všechna zem a po dokončení se šedesát procent země vrátilo zpět. Také nám nabízí, abychom se šli podívat na střechu. Princip je takový, že lid stojí na parlamentu a ne naopak, proto každý může vystoupit na vrchol. Okolo konferenčního sálu vede okruh, ze kterého se vchází do dvou parlamentních sálů. A za ní je další sál, kde se díky hlučné kašně můžou politici domlouvat tak, aby je nikdo neslyšel. Tam, kde je zrovna zasedání, jsou  opět přísná pravidla pro vstup. Žádné telefony a hlavně státníky nerušit, ale po vstupu na takzvané otázky. Je vidět, že je rušit není potřeba, oni se ruší sami. Vedoucí zasedání v jednom kuse vyžaduje klid slovy „order“, a když ani to nezabírá, tak se rozčileně postaví a všichni zmlknou. Alespoň vidím, že je to všude stejné.

                V samotném centru ještě najdete technické muzeum, které pro nás bylo velikým zklamáním. Je totiž situované do patnácti let, což my už si připadáme starší. Pak je tu ještě knihovna, kde je zadarmo internet a klidná atmosféra, ostatně jako v každém jiném chrámu vzdělání. Pak přes jezero Asi nejzajímavější stavba. Australské Národní museum. Vstup je zdarma a už zvenčí budova nabízí nevšední zážitek.  Architekt Howard Raggatt oblékl budovu do nadčasového kabátu se slovy: “Austrálie nemá jeden příběh, ale má hodně komplikovaných příběhů dohromady. Nemá jednu ověřenou verzi, ale hodně útržkovitých.” Jak zmateně procházela Austrálie historií, tak zmateně vypadá její muzeum. Podlouhlá budova je někdy mohutná a otevřená jako australská krajina, a jindy malá a zúžena, jako lhostejnost Britského impéria při obsazování jejích břehů a likvidování jejího obyvatelstva. Při prohlídce se postupně seznamujeme s celou historií jak z pohledu Aborigiců, tak z pohledu Britů. Otázka zní, kdo je tady dnes víc doma? Aboriginci, kteří aby měli zastoupení v hlavním městě, už přes dvacet let stanují před budovou starého parlamentu, nebo Britové, kteří vedou zemi jako stát? Řekl bych, že Britové, ale jizva na srdci místních se nejspíš nezahojí Sorry dnem, nebo každoročním pochodem přes Harbour bridge, nezahojí se ani zvýhodňováním aboriginského obyvatelstva při platbě daní. I přesto je důležité, že si vláda uvědomuje, co se tu před lety událo. 

Po prohlídce města jsme s Penny vyrazili do hospody, protože se dnes bude hrát zápas mezi Queenslandem a Novým Jižním Walsem v ragby.  Je to asi v obou státech největší sportovní událost, problém je, že Queensland už několik let v řadě vyhrává, takže tady v Canbeře chtějí všichni vidět, že se to otočí právě dnes. Při napínavých okamžicích je krásně vidět, kdo komu fandí. I když fanoušků Walesu bylo víc, přesto prohrál. Ještě ale není všem dnům konec, aby vyhrál definitivně, musí zvítězit dvakrát.