Kapitola 8 Surfařský víkend v Caloundře

Už před týdnem jsem se poprvé seznámil s Jamesovými rodiči. James mě k nim pozval na večeři. Oba jsou ve věku mých rodičů. Matka Maruška je z Čech a otec Andy je Australan, ale původem Řek.  Žijí v typickém queensladském domku, takže rozlehlý dům plný ozdob ze dřeva s velikou verandou. Téměř všechny domy jsou stavěné od prvního patra, takže v prvním patře najdeme nejdůležitější místnosti, jako je obývák, kuchyň, ložnice a pracovna. V přízemí je třeba ložnice dětí nebo ložnice pro hosty a také dílna či garáž. V domě najdete i kino a rozlehlou místnost pro párty, ale ještě nedodělanou, a na zahradě tenisový kurt. Návštěva byla pro mě dost zmatená, protože jsme se celou dobu bavili anglicky, ale když jsme si s Maruškou sedli stranou, bavili jsme se  česky.  Maruška se do Austrálie dostala jako emigrantka v roce 1969, protože její otec byl farmář a přišel o svůj statek. Tehdy jí bylo čtrnáct let. Nejprve bydlela v Syngapuru pak v Sydney, ale protože chtěla být letuškou, musela se přesunout do Brisbane, což se ukázalo jako dobrý nápad, protože si tam našla Andyho. Oba mají tři děti. Nikolku, ta je nejstarší a už je vdaná s Chritianem a mají dvě děti, pak Jimiho a Michala. Maruška byla evidentně ráda, že si mohla popovídat česky, a já jsem byl neskonale šťastný za první pořádné jídlo v Austrálii. A když mě i s PaKem pozvala na víkend u moře, samozřejmě jsem neodmítl.

U tety Zdeny

                Po malém zdržení jsme vyrazili v sobotu ráno směrem Calondra, kde jsme se nejprve stavili v Domově důchodců pro Maruščina tatínka, kterému je osmdesát šest let.  Místní Domov důchodců je opravdu přepychové zařízení. Ty co jsou soběstačný tak bydlí v normálních domech, takže to vypadá spíš jak malá vesnička, a ti, co potřebují pomoc, bydlí ve velikém domku u vstupu do areálu. Maruščin tatínek už je na tom dost špatně, neslyší a má problém s pamětí. S dědečkem se přesouváme k Maruščině sestře tetě Zdence. Bydlí v domku na kopečku nad Caloundrou. Má čtyři syny Michala, Pavla, Jonyho a Daniela. Daniel se jmenuje i její muž, který je teď zrovna v práci. Michal a Pavel byli doma, takže byli rádi, že si mohli popovídat česky. Jony nám ukazoval fotky svého bratra Daniela z Čech a Pavel nám vysvětloval, jak vyrobit levnou, ale účinnou bombu. Pravda, byli jsme upozorněni, že je to podivín, ale tohle jsme nečekali. Pavel totiž ve svých třiceti letech nikdy nepracoval. Namísto toho nad něčím doma neustále bádá. Po obědě u tety jedeme do našeho prozatímního domku. Je na pláži Shelly beach, v prvním patře je opět obývák s prosklenými dveřmi, které vedou na verandu, ze které je vidět na pláž a na moře.  V druhém patře je naše koupelna a ložnice. Maruška bydlí dole vedle obýváku. V tomhle domku bydleli několik let, než James se sourozenci vyrostl. Čím jsem tam déle, tím víc jim jejich dětství závidím.  V autě jsem se Marušce svěřil, že mám sen vyzkoušet si surfování a ona mi řekla, že možná nějaké odložené prkno najdeme v garáži. Nebylo tam jedno, ale tři. Takže popadneme klíče od domu a odcházíme na pláž King beach. Ještě musíme Marušce slíbit, že nebudeme plavat jinde, než na chráněné pláži, protože se tu prý několik lidí ročně utopí, když nezvládnou vlny, ale King beach je hlídaná, takže není problém.

                Cesta na pláž trvá asi čtvrt hodiny, když se jde podél moře. Střídá se tu kamenná pláž s písečnou. Mezi kameny objevujeme skupiny krabů a dokonce i jednoho hada, ale to mi nepřijde až tak krásné. Na páži už je několik surfařů, takže máme inspiraci. Dlouho nečekáme a vrháme se do vln. Vždycky když jsem někde viděl surfaře, říkal jsem si, co je na tom těžkého, vždyť to musí být jako snowboard. Není! Je to úplně něco jiného. V podstatě se na to prkno nedokážu ani posadit, nebo jen na chvíli. Další veliký problém je, že prkno dost klouže. Takže když už se zdá, že bych mohl chytit vlnu, prkno se pode mnou posune a já se válím v kotrmelcích. Vlastně jsem docela rád, že jsem si prvně nezaplatil surfařský víkend ve škole, protože si myslím, že tohle chce cvik a hodiny trénování.  Máme sebou dva typy surfů. Bodysurf a normální surf.  Asi všichni víte, jak vypadá normální surf, ale body surf je jen krátké prkno z pórovitého materiálu, na kterém se jen leží. Dobré je mít ploutve, ale ty my nemáme. Jenže jsme šikovní, a tak se nám asi po hodině tréninku podaří chytit vlnu. Nikdy jsem si nevšiml, jaké je to zrychlení, a adrenalin, který dostáváte do těla ve chvíli, když vás vlna nese, je srovnatelný s lyžováním. A jelikož se mi topořilo poprvé, tak rozhodně větší.  Když už něco umíme, je čas na focení a na radovánky v písku. PaKo si staví tunel a já jen tak relaxuji. Při dalším pilném meningu zjišťuji, že jsem si prknem rozedřeného břicha, takže je asi čas jít domů.  

                K večeru nás čekala večeře na verandě. V Austrálii je tohle hodně populární. Večer fouká od moře chladný vzduch a zvukovou kulisu vytvářejí bouřící vlny, takže si můžeme jídlo užít o to víc. Navíc se během večeře otočil den v noc.  Je to zvláštní, ale nikdy jsem nevěřil, že se může setmít během čtvrt hodiny.  No a co se týká měsíce, tak ten je taky jiný.  Když není úplněk, měsíc trošičku leží, jako to bývá v televizních pohádkách, jen nasadit čapku. Noční atmosféru si tady člověk dokáže opravdu užít a nejen pro krásný a nezvyklý pohled na nebe, ale i proto, že večer je čas, kdy spadne teplota a udělá se příjemně.  Pro dnešek jsem si světa užil až dost, takže po filmu mě čeká už jen postel.

                První noc v domě na pláži nemůže skončit jinak než budíčkem o půl páté a čekáním na východ slunce.  Tohle je jedna z chvil kdy mě mrzí, že nejsem na západním pobřeží. Když slyším zvuk svého budíku, jen pohrdavě převalím malátné tělo na druhý bok, abych se podíval, co si o vstávání myslí PaKo. S překvapením však zjišťuji, že je pro, tak nezbývá než se zvednout.  Cestou na pláž stále přemýšlím, zda to byl opravdu dobrý nápad a jestli by nebylo lepší zalézt do postele, která není až tak daleko.  Netrvá to ani deset minut a jsem přesvědčený. Sluníčko nejprve rudě ozáří menší mráčky na obzoru a poté ukáže svůj první díl, který na pevninu Austrálie donese poselství nového dne. Stejným způsobem jako nám večer dokáže své paprsky vzít, nám je dokáže i vrátit. Během krátké chvíle obraz přede mnou vystřídá stovky odstínů, od rudě červené až po jasně žlutou.   Moře přitom dělá jakýsi předěl mezi horu barev a plastickou scenérii hrajících si vln a k tomu přidává nasládnou vůni dálek. Vše trvá krátce, ale o to víc je to intenzivní.

                  Asi se mi nikdo nebude divit, když řeknu, že jsem po tomhle zážitku ještě bez problému usnul.  Můj druhý budíček už byl výrazně v lepší hodinu, takže jsem mohl bez váhání vyrazit z postele a jít snídat.  Maruška nám večer slíbila australskou snídani, takže jsem dost zvědavý, co mě dole čeká. K mému překvapení nic, jen PaKo s úsměvem na tváři mi vysvětluje, že Maruška je ve městě a že snídani si mám pomocí mléka, cukru, banánu a biscuits vytvořit sám. Biscuits jsou takové slisované cereálie, které když dáte do mléka, nabobtnají a ve spojení s cukrem a banánem udělají výživnou a chuťově vynikající snídani.  Není třeba přemýšlet nad tím, kde dodanou energii spálit.

                  Cesta na pláž ubíhá rychleji, než se může zdát. Je to nejspíš tím, že se těšíme, až uplatníme naše drobné zkušenosti ze včera. Je taky potřeba udělat pár fotek, pokročit ve znalostech a užít si co nejvíc vln.  I když vlny vypadají dobře, dokonce jsou větší než včera, mé tělo při prvním kontaktu s prknem začíná stávkovat. Ruce necítím a drobné odřeniny břicha se slanou vodou dávají znát, že se plány dnešního odpoledne začínají hroutit. Jenže to nejde. Kolikrát se ještě dostanu do podobné situace a vyzkouším si tenhle pro mě nový sport? Musím vydržet.  Postupně mě však odhodlání začíná opouštět a já cítím jen bolest. Navíc vlny jsou moc veliké, takže nemůžu mnohdy ani opustit břeh a dostat se do vzdálenosti kde bych mohl vlnu chytit. Nezbývá než vzít foťák a udělat PaKovi pár pěkných snímků, kterak se učí.  K mému štěstí máme dnes jen málo času, protože cestou domů nám chce Maruška ukázat kus australské přírody.

                Maruška nás veze do Glass House Mountains. Asi nejlepší místo, odkud můžeme celou scenérii sledovat, je malá rozhledna na vyvýšené plošině ve vnitrozemí.  Glass House Mountains je několik kopců. Nejvyšší z nich, Mt Beerwah, se tyčí do výšky 556m.n.m. Což asi pět kilometrů od pobřeží je poněkud znát. Pohoří obklopuje les, který pokrývá 23.000 hektrů. První, kdo se mohl radovat z pohledu na tohle unikátní dílo přírody, byl kapitán James Cook, který v roce 1770 Glass House Mountains viděl jako první část Austrálie.  Jeho loď přijížděla kolem poledne, slunko se odráželo od ostrých vrcholků kopců, a tak dostaly svůj název Skleněné Domy.  Ještě před příjezdem kapitána Cooka mělo pohoří funkci posvátného místa, kde sídlí duchové. V to věřili místní obyvatelé. Dodnes se nesmí na kopce vystoupit, protože by to bylo porušení aboriginské kultury, ale při pohledu na špičaté vrcholky zarůstajících kopců takové ambice ani nemám.  Dnes už mám jen plán nastoupit do auta a jet přímo domů do postele. Musím říci, že jsem si tenhle víkend opravdu užil a díky Marušce jsem si připadal jako milionář na dovolené na Kanárech.