Jelikož v kůlně máme naštěstí zaplacený jen jediný týden, je potřeba rychle najít něco jiného. Proto večery trávím s PaKem čtením internetových stránek a hledáním jakékoli inzerce. Někdy se jako funkční objeví taková řešení, která v hlavě zavrhnete hned poté, co vás napadnou, a nakonec zjistíte, že je to nejlepší řešení. Takže já jsem otevřel diskuzi na serveru seznamu a napsal: „Je někdo v Brisbane?“ Snad ani ne proto, abych našel bydlení, ale spíš proto, abych zjistil, že tu jako Čech nejsem úplně sám. Nemusel jsem dlouho čekat a ozval se mi anglicky píšící chlapík, který mně sdělil, že tu bydlí. Při další konverzaci mi řekl, že neumí česky. Moje další otázka byla jasná a při odpovědi jsem se až podivil, jak to šlo jednoduše. Odepsal ale, že bydlení má jen pro jednoho. To nebylo to, co jsem hledal a chystal jsem se napsat, že to nebereme, ale PaKo mi řekl, že jestli to nevezmu, budu blbej a že pro naši angličtinu bude stejně nejlepší, když se rozejdeme, takže jsem nakonec kývl. Našel jsem si adresu a domluvil jsem schůzku. Nechtěl bych zažít překvapení jako s naším nynějším bydlením. Z emailu jsem se dozvěděl, že chlapík se jmenuje Jimmi. Poradil mi, že k cestě za ním bude nejlepší využít autobus 301 a mně už nic nebránilo se jet na nové bydlení podívat.
Ještě, že měl PaKo v telefonu GPS, takže jsme mohli najít, kde asi bude nejlepší autobus opustit. Sice jsme věděli, že sedíme v tom správném autobuse, ale fakt jsme nevěděli, kde máme vystoupit. Když se zdálo, že jsme nejblíže, vystoupili jsme a šli k dané adrese. No, věděl jsem přesně, že je to ulice začínající na G, která je nad dostihovým závodištěm a číslo je třicet osm nebo třicet sedm. Vím, měl jsem si to napsat nebo vyfotit, ale zdálo se, že si to budu pamatovat. Když jsme dorazili na místo, nebylo pochyb. Ulice na G tam byly tři a k mému překvapení každá z nich měla číslo třicet osm. Takže nezbývalo než se ptát. První číslo třicet osm mě zbavilo nadšení a u druhého domu jsem ztratil i poslední kousek jistoty a začal pochybovat i nad tím G na začátku ulice. Nebyl jsem si jistý vůbec ničím. PaKo měl naštěstí dobrou náladu a jen se mi smál. Říkal, že ho to u mě nepřekvapuje a pak něco o hloupých lidech, ale on to tak určitě nemyslel. Zbývalo poslední řešení. PaKo pojede domů a přibližně za hodinu mi napíše správnou adresu a já dorazím na pohovor. Nezbylo než sednout na nejbližší obrubník, dloubat klackem do země a čekat na zprávu. Při dloubání do země a pohledem na hodinky jsem zjistil, že se nám začíná Evropa probouzet. Napadla mě spásná myšlenka, jak čekání urychlit. Investoval jsem do sms a napsal domů, aby napsali Jimimu e-mail, že čekám v ulici General street. Naštěstí se zrovna máma vzbudila, a tak dlouho netrvalo a v ulici se objevil o něco starší kluk než já. Na první pohled mě zaujalo, že i když bydlí kousek vedle, vyrazil na kole, dokonce měl i nášlapy a speciální cyklistické boty. Zanedlouho jsem zjistil, že moje zmýlení nebylo moc veliké. V podstatě to byla jediná ulice na G, kde jsem nehledal, ale jen číslo bylo třicet sedm. Jimi bydlí v na pohled malém domku, ale uvnitř je veliký a útulný. Dům se může pyšnit kuchyní, ze které se rozbíhá chodba, z níž se dá dostat do koupelny, záchodu a dvou menších místností. Na druhé straně od kuchyně je obývák s televizí a pohodlnou sedačkou. Jimi mě domem provedl a nakonec mi nabídl pivo, které jsme si vypili v obýváku. Jimiho zajímalo, jestli nejsem kuřák a nabídl mi cenu, za kterou u něj můžu zůstat. Řekl jsem, že bych se potřeboval nastěhovat ve středu a on přikývl. Jelikož jsme nějak ztratili téma rozhovoru a místností se rozhostilo ticho, usoudil jsem, že je čas jít. Jimimu jsem řekl, že půjdu a že se uvidíme ve středu po škole.
 |
| můj pokoj |
Nechat si uložit věci ve škole nebylo moc těžké. Jen mi batoh s věcmi dala sekretářka do skladu a já si je po škole vyzvedl a vyrazil autobusem do svého nového bydlení. Už žádná kůlna, žádné spaní ve dvou na jedné posteli a hlavně místnost s oknem. Cestu k Jimimu jsem naštěstí perfektně znal, a tak netrvalo dlouho a já stál na prahu. Jimi mi ukázal můj pokoj, prozatím mi dal na zem matraci a společně jsme přinesli z obýváku pracovní stůl a židli. Vše bylo připravení k vybalování. Otevřel jsem svůj batoh a k mému údivu se z něj na koberec v mém novém pokoji začal sypat cukr. Z Čech jsem si přivezl sklenici s cukrem, která se po cestě otevřela a svým obsahem obdarovala všechny věci v batohu. Vyděšeně jsem vyběhl na trávník za dům a jal se všechny věci zbavovat sladkých krystalů. Jimi seděl ve své pracovně a nejspíš se nestačil divit, možná si myslel, že je to jakýsi český rituál, jak se přivítat s novým domem. Další nastěhování se naštěstí obešlo bez komplikací a já si v domě rychle zvykl.
Žádné komentáře:
Okomentovat