Kapitola 24 Mt Kelly

                Už když jsem byl v Brisbane, napsala mi máma, že její kolega má blízko Canbery schovanou minci. Jde o celosvětovou hru Geocaching. Pomocí GPS se hledají krabičky s deníkem, kam se nálezce může zapsat. Mezi krabičkami pak putují různé předměty, které hledači mezi schránkami přesouvají. Tahle mince je jedna z nich. Byla na cestě z Indonésie do Čech, ale někdo ji dovezl do hor blízko Canbery, kde uprostřed buše leží už téměř dva roky. Nejprve jsem si myslel, že to bude nemožné vyzvednout, ale když jsem příběh mince řekl Koenovi, byl nadšen a chtěl mi pomoci. Další problém byl, že jsme nevěděli, jak se na místo dostat. Nevím, jestli příběh mince něčím okouzloval, ale když jsme ho řekli Penny, jen se dlouze zamyslela a pak řekla: „Dobrá, vezmu vás tam.“ A to jsem se jí na to nestihl ani zeptat. 

           Další den byl tedy plný plánování a hledání informací o tom, jak se tam dostat. Mapa téhle oblasti se na internetu nedá dostat a v Canbeře je taky těžko k sehnání, takže si jen hrubě vyhledávám, kudy by mohla cesta vést, a kde nás Penny vyloží. Nebyl jsem si jistý, jestli to najdeme. Na stránce ukryté krabičky psali, že je to deset hodin cesty, takže nebude času na zbyt, protože je zima a světla ubývá. Celou přípravu končím se slovy: „Jestli je to možné, nezjistíme jinak, než že tam půjdeme a zkusíme to.“ První verze návratu byla, že vyzkoušíme stopovat, ale když už jedeme půl hodiny národním parkem Nagi, je jasné, že tahle verze padá. Nový plán je tedy takový, že nás Penny po práci přijede vyzvednout. Na začátku parku se ptám Penny, jestli tu také žijí klokani, nebo jestli jsou hory pro ně moc studené? Hloupá otázka. Netrvá dlouho a les se otevírá ve velikou planinu porostlou žlutou trávou. Každých pár minut musíme zastavovat, protože na silnici stojí stádo klokanů. Nestíhám je ani fotit a po chvíli už mi to přijde jak zbytečné zaplňování karty. Parkoviště je překvapivě uprostřed planiny, původně jsem myslel, že se dostaneme až k buši, no to to pěkně začíná. První záznam máme jít po cestě až k dřevěnému mostu. Cesta je krásně značená a je jen jediná, takže se není jak ztratit. Cestou potkáváme další stáda klokanů. Nechápu, jak se někdo může bavit střílením tohohle výjimečného tvora. Klokan je zvědavý tvor, když vás vidí, tak neutíká, ale bedlivě vás pozoruje, a až když jste v jeho blízkosti, začne utíkat a když ne, je čas, abyste začali utíkat vy. Tohle zvířátko má přes osmdesát kilogramů a silný ocas, na který dokážou posadit celé tělo a nohama vás kopnut tak, že rozzuřený obličej klokana bude poslední, co uvidíte.         

 Naštěstí všichni klokani co potkáváme, utíkají. I když jeden rozzuřený pár klokanů míjíme, perou se tak jako lidé. Buď do sebe kopou, nebo se boxují, což vypadá opravdu směšně, netušil jsem, jaký je klokaní pravý hák. Tráva začíná ustupovat, po krajích se zvedají kopce a my vcházíme do houstnoucího lesa. I tady na kraji, kde se les prolíná s planinou, narážíme na skupiny klokanů, ale jiných než na otevřených pláních. Je to klokan červený. Má načervenalou srst, je o dost menší a o dost plašší. Dál se krajina mění v téměř neprostupnou. Cestu jsme museli opustit už dávno, takže nám nezbývá než jít podle instrukcí, takže podél potoka stoupat vzhůru. Jako navigace je to super, ale čím blíž jsme potoku, tím je těžší jít, protože díky vodě z potoka tu roste příliš mnoho rostlin a chůze je tak nemožná. Jenomže když se od potoka vzdalujeme, nevíme, kudy se kroutí a jestli se nezatočí někam od nás, a my už nestoupáme jen podle jeho přítoku. Jako navigaci máme GPS jen s konečným bodem na vrcholu Mt Kelly a 3D mapu z Googlu.  Mapa je dobrá, protože díky tvaru kopců v mapě a kopců, co prosvítají mezi korunami stromů, můžu porovnat, kde jsem a kudy se dát. Nejprve mírné stoupání se postupně mění v příkrý sráz plný skal a křovin, opět začíná být terén neprostupný, někdy se až dvakrát vracíme ke stejnému místu. Díky dvěma dnům dešťů je vše kolem mokré, a tak se naše kalhoty začínají postupně měnit v mokrý cár hadrů, obklopujících naše nohy. Při pohledu na hodinky začínám mít obavu. I Koen vypadá vyděšeně. Teď mi dochází, proč se tak divil, když jsem mu říkal, že převýšení trasy je kilometr. Já jsem říkal, že nalehko je to v klidu, a on se divil. No v Holandsku holt nemají hory. Při další zastávce si určujeme pravidlo. Jakmile odbude druhá hodina, vracíme se, ať jsme kde jsme, jen tak bychome měli zvládnout návrat ještě za světla. Zatím je času dost, ale my stále stoupáme hustým porostem. Když už začínám i já podléhat černým myšlenkám, stoupaní se začíná umoudřovat, potok se mění v mokřinu zaplňující údolí uprostřed buše. Neprostupný porost jsme nechali dole v údolí a cesta se zdá být snazší. Místo bodláčí jsou tu listnaté hustě rostoucí stromky. Rostou těsně u země, a i když je cesta snazší, přesto není jednoduchá.

 Chvíli zkoušíme jít mokřinou, ale kalhoty už tak dost mokré se nám tam nasávají vodou ještě víc. Mezi stromy prosvítají nové vrcholy, ale který je ten správný? Podle GPS ani jeden. Další těžká chvíle je tu, už zbývá jen hodina a půl k bodu obratu a my jsme blízko, ale přesto daleko. Příroda se s každým výškovým metrem mění, takže doufám jen v lepší. Podle popisu vím, že až mi GPS ukáže tisíc dvě stě metrů od vrcholu, musím opustit potok a začít stoupat, ale když jsme kilometr a půl daleko, tak mi přijde, že je to ten správný bod a my jsme jen vychýlení od potoka. A my se tedy vydáváme na boj s posledním stoupáním. Husté křoviny řídnou a my tak můžeme zrychlit. Cítím, jak studené mokré kalhoty obepínají moje nohy. Díky chladu z kalhot začínám cítit bolest svalů na nohách. Oba máme stejný problém a navíc na Koenovi vidím, jak je unavený. Vím, že na hory není zvyklý a já už taky na ně poměrně zapomněl. Hlavou mi běhají myšlenky, jestli by nebylo lepší se vrátit, ale na druhou stranu GPS ukazuje pod kilometr. Kopec, který by měl růst přímo před námi, se začíná ubírat vpravo a já vidím, že neposlechnout instrukce byla chyba. Naštěstí oba kopce jsou spojeny údolím, které je o něco níž, než jsme my. Teď už cítím cíl blízko a chvílemi utíkám do kopce, takže ztrácím pojem o tom, kde je Koen. Naštěstí v celé buši je takový klid, že stačí zakřičet, a Koen mě hladce najde. Tam kde jsem si myslel, že je opravdový vrchol, je jen přelom a my tak stoupáme vysoko nad celou krajinu. Kopec, který se nám ukázal mezi stromy jako první a nejvyšší, je teď hluboko pod námi.  Za další hranou už nás čekal skutečný vrchol. Ještě čekám na Koena, abychom si potěšení z vítězství vychutnali oba najednou. Na vrcholku je jen starý kus dřeva zapíchnutý v mohyle a u něj skříňka s vrcholovou knihou. Kolem dokola není vyšší kopec než ten náš, díky tomu je nádherný výhled do daleka. Ať se dívám, jak se dívám, nevidím jediný náznak civilizace, jen sem tam louka a jinak buš. Najít ukrytou krabičku je snadné. V Čechách nevěřili, že by krabičku nikdo dva roky nenašel, ale nápis a obtížnost cesty naznačuje, že je to pravda. Po dvou letech jsme první. Další spekulace bylyi kolem toho, jestli je mince skutečně uvnitř. Chvíli prohrabuji věci na dně, až se na mě zlatavě leskne mince s českým lvem. Dokázali jsme to!

 Pravda, vzhledem k umístění jsem od začátku věřil, že je možné, aby tuhle kešku nikdo neobjevil takovou dobu. S mincí v ruce se nás zmocňuje nadšení. Nadšeně pobíháme po kopci a fotíme vše kolem. Bohužel pocit štěstí začíná opadat a mně se do hlavy vrací stejné myšlenky, jako při výstupu. „Nejvíc problémů nastává při zpáteční cestě“. Navíc moje nohy přestávají, díky silnému větru, zvládat zahřívat mokré kalhoty.  Není čas na slavení, jestli chceme vyjít ven z buše ještě za světla, musíme jít teď. Po pravdě, ani nevím, jak to v takovéhle buši může za tmy vypadat. Dost se řídím orientací díky kopcům a tvaru údolí, což by bylo v noci nemožné. Přestože jsme si s Koenem slíbili, že si dáme na vrcholku něco k jídlu, zahajujeme sestup do údolí s potokem, který nás věrně dovede až k planině s klokany. Tentokrát jsme moudřejší, sestupujeme o pár stupňů víc vlevo. Přestože jsme určitě ve správném údolí, potok tu není. Sestup se začíná postupně měnit ve výstup. Přemýšlím, jak je to možné, ano, vždyť potok jsem naposledy zahlédl u mokřiny. To znamená, že tam začíná a my jsme sešli moc a teď stoupáme na protější vrcholek. Otáčím Koena, který mi nechce věřit. Musím mu dvakrát zopakovat svou teorii, než přikyvuje, že jistá možnost by to mohla být. Bažina se objevuje záhy.  Pouze my tentokrát stojíme na jejím odlehlém konci. Opět se na našich unavených tvářích objevuje úsměv. Tentokrát musíme jít přes, a jelikož jsou moje tenisky kompletně durch, půjdu první. Nebyl to dobrý nápad si do Austrálie vzít jen tenisky a sandály. Naštěstí je mokřina jen v bezprostřední blízkosti potoka, takže se daří přejít přes bez menších potíží. Obcházíme mokřinu a já mám v hlavě stále hrozbu neprostupných křovin několik výškových metrů pod močálem. Je tady možnost, jak se tomu vyhnout a možná i ušetřit tolik cenný čas. Za močálem se držet vrstevnice. Potok prudce padá do neprostupné buše a my můžeme zůstat pořád v prostupném terénu a do problematického místa se ponoříme až necelé tři kilometry od konce pralesa. Na tenhle plán mi Koen říká jen: “Předtím jsi měl pravdu, takže mi nezbývá než ti věřit“. Neberu to zrovna jako povzbuzení, ale o kolik to může být horší? Zdá se to být ta lepší varianta, navíc je hluboko pod námi slyšet šumění potoka, což mě celkem překvapuje, protože my jsme pořád stejně vysoko. Vše jde podle plánu, jen začínáme klesat postupně, protože se bojíme, že na konci by mohla čekat nějaká skaliska, nebo příliš strmý sráz. Jak začnete jednou klesat,těžko se hlídá o kolik, což je přesně náš problém. Shledáváme se tedy s potokem o něco dřív, než jsem čekal. Původně jsme šli po druhé straně, což nemá cenu měnit. Tma má přijít do hodiny a my jsme ještě poměrně daleko. Už teď je jasné, že si chůzi ve tmě vyzkoušíme. Tentokrát už se tolik nebojím jít dál od potoka, a tak se skrz prales dostáváme snadno až k poslední části, která bude lepší po druhé straně, takže naposledy překračujeme potok.

 Canberra je zas o něco jižněji, takže se tu stmívá poměrně pomalu, ale i tak postupně les začíná schovávat některé nástrahy. Prales je jak řeka, musíte se ho naučit číst. Stejně jako když s lodí nechcete najet na kámen, musíte ho objet, tak v pralese, když se nechcete zaplést do bodlákového křoví, musíte ho včas obejít. O možnost tuhle vlastnost rozpoznat nás začíná rouška noci okrádat. Zprvu jsem viděl křoviny jen matně, ale teď nevidím nic. Musím prostě věřit, že když se někudy vydám, neskončím ve slepé uličce.  Sice máme světla, ale v hustém porostu by záře baterky osvítila jen nejbližší porost a dál nic. Teď když je úplná tma, nezbývá, než se orientovat podle nebe a díky měsíci, který září přímo naším směrem, je to snadné. Nebýt jeho, asi bychom neviděli a hlavně bychom nedokázali držet správný směr. Takže netrvá dlouho a jako jsme postupně padali do hlubokého pralesa, z něj postupně vycházíme. Klokani nás sice nevítají a dokonce je ani nevidíme, ale víme, že jsou všude kolem nás, jen sem tam zaslechneme šum trávy. Nebo zahlédneme obrys skákajícího tvora. Na parkovišti je liduprázdno, vlastně tady není nic, jen dvě prostydlé lavičky, na které si i přesto sedáme. Zima začíná být nesnesitelná. Sedíme a jen nahlas přemýšlíme, kde je asi Penny, zda přijede už za deset minut, nebo až za hodinu. Jenže ať počítáme, jak počítáme, nejdřív tady bude za půl hodiny, což při sezení na tomhle místě asi nevydržím, nebo to odnesu chřipkou. 

 I když se Koenovi nechce, po čase se mi ho daří donutit k chůzi Penny naproti. Každý zvuk nesoucí se liduprázdnou tmou přisuzujeme motoru a každý odlesk měsíce Peniným světlům. Nevím, jestli je to zimou, nebo hladem, ale na protějším kopci vidím na cestě světélkující bod, jakoby auto přejíždělo horizont, ale je to stále stejné, i Koen vidí stejný úkaz.  Už se tomu jen smějeme a těžkou chvíli si zlehčujeme navozováním dobré nálady, což mně pomáhá myslet na něco jiného a nepropadat panice. Auto! Tentokrát nás nešálí zrak. Nevíme, jestli je to ona, ale bereme za povinnost stát uprostřed cesty a auto zastavit. Až do poslední chvíle si nejsme jisti, ale kdo jiný by to byl? Nic tu není, cesta vede jen k opuštěnému parkovišti. Takže s pevnou jistotou stojíme uprostřed cesty až do chvíle, kdy jsme si jistí, že je to Penny. Sděluje nám, že za celou cestu nepotkala absolutně nikoho a s vtipem na rtech, jestli nechceme svést. Naše cesta možná byla bláznivá, ale i přestože mi ještě nerozmrzly prsty na nohou, jsem šťastný, že jsme to dokázali.