Kapitola 1 Let

Sedím v letedle a připadám si po dlouhé době skvěle. Všechno napětí je pryč a za chvíli se kola odlepí od země a já a parťák PaKo poletíme k protinožcům.  Snad už je za mnou stání ve frontách na úřadech stálé myšlení na to, co si vzít a co oželet. Cesta tam bude trvat dva dny a posune nás o 8 hodin zpět, sám jsem zvědav, jak se na mně časový posun projeví. Letíme přes Soul s korejskou společností. Hned po odlepení od země se o nás letušky náramně starají a my se cítíme jak v bavlnce, ani jsme se nestihli usadit a už se nám nese jídlo. Připadám si jako bohatý podnikatel na cestách ve svém letadle. Když se nás letuška zeptá korejskou angličtinou, co si dáme, koukáme na ni jak pár negramotu, ale po krátké pauze si něco vybereme. Jídlo vypadá zvláštně, ale proč nevyzkoušet asijskou kuchyň.   Po otevření krytu na talíři rychle měním názor na jídlo, tedy jestli se tomu tak dá říci, nevábně zapáchá a po chvíli zjišťuju, že i nevábně chutná. Pokouším se aspoň trochu najíst, ale žaludek asi v půlce začíná stávkovat a já se bojím, abych nemusel použít pytlík v přihrádce pode mnou.  Během letu nám pouští film a o přestávkách je na monitoru načrtnuto, kde se nalézáme a veškeré údaje o pohybu letadla.  

I když jsou sedadla pohodlná, spát se v nich nedá, spal jsem jen po kouskách. Při jednom probuzení jsem se podíval z okna a zjistil jsem, že svítá a přitom mi hodinky ukazovaly jednu hodinu. Uvědomil jsem si, že vlastně letem ztratím 8 hodin, který se mi vrátí při příletu do Čech zpět. Takže jsem nyní zažil nejkratší noc v životě.  Do Soulu přilétáme kolem dvanácté hodiny, je zataženo, ale neprší. Po pravdě řečeno při pouhém přestupu nemůžeme opustit letiště po celých osm hodin, kdy budeme čekat na další letadlo, kterým se dostaneme do Brisbane. Naštěstí čekání není až tak špatné, protože máme zajednaný VIP salonek, kde je vše zadarmo.

Letiště Incheon je opravdu obrovské, na délku měří asi 1.5 km, má dvě křídla s nástupišti do letadel a čtyři patra. Vše je tu perfektně značené, takže nemáme nejmenší potíže nalézt pobočku naší aerolinky a vyžádat si vstup do V.I.P. . Salonek je ohromný, jedna jeho stěna je veliké okno s pohledem na ranvej a druhá strana patří jídlu. K mání je tu překvapivě jen korejské jídlo a můj žaludek už nemá náladu na moc pokusů, zachraňuje mě místní pivo. Míst k sezení je tu celá řada, ale nám se nejvíc líbí v IT koutku, kde se můžeme připojit na internet a psát právě se probouzejícím kamarádům v Čechách. Čekání díky tomu rychle uběhne a my můžeme nastoupit do druhého letadla. Je v podstatě stejné jako to první, jen má na konci zalomená křídla. Místa máme na podobném místě, jen já sedím u okna. Když se letadlo odlepuje od země, už je všude tma a díky tomu, že se točíme nad Soulem, vidím úžasné pohledy na rozsvícené město. Netrvá dlouho a pod letadlem se objeví jen tma a nám se nese večeře. Tentokrát už nejsme hloupí a víme, o co si říci. Konečně se můžu najíst. Po jídle následuje vyplňování doletových formulářů. I když mám slovník, je problém některé věty přeložit.

Po několika hodinách letu se podívám z okna a pod námi vidím blesky a bouřku. Jednou za čas se oblačnost pod námi rozsvítí a někdy zahlédneme blesk táhnoucí se k zemi. Naštěstí jsem tak vysoko, že mě to nemusí zajímat, a tak se dál věnuju spánku a přemýšlením si opět plním hlavu obavami. Jak se dostaneme z letiště, jestli ubytování nebyl jen podvod, a dalšími věcmi, o kterých asi ani nemá cenu přemýšlet. Když se za oknem objeví světlo, jsem už kousek od cíle a letušky nosí snídani. Do Brisbane dorážíme jen s lehkým zpožděním. Při příletu musím vyhodit zbytek jídla, co jsem nestihl sníst doma, protože jsem zaškrtl, že jídlo nevezu. Prohlídka nakonec dopadá dobře a my stojíme před letištní halou s myšlenkou - co teď?

Jelikož nejsme másla, rozhodli jsme se vyrazit pěšky. Po prvním kilometru podél silnice v tovární zóně se v našich očích objevuje beznaděj. Při pohledu před sebe vidíme nekonečně dlouhou cestu. Ovšem po chvíli se zdá, že se na nás usmálo štěstí, když nám zastavuje autobus. Řidič vystupuje a s úsměvem nám říká, že je to Polák. Snažíme se mu vnutit, ale jede na dálnici, takže je nám to k ničemu. On si jen ťuká na čelo, jak nás tohle mohlo napadnout a odkazuje nás na autobus nebo na vlak zpátky na letiště. Když se dozvíme, že autobus jezdí zdarma, bez váhání se necháme odvést do místní nákupní zóny, kde jezdí jen tenhle jeden autobus. Pako však nalézá pána, který je ochotný nás hodit do centra. Při nastupování do auta mu vysvětlujeme naši situaci a on bez váhání kola auta zamíří k hostelu.