Už v týdnu mi PaKo řekl, že pro mě má překvapení. Nenechal se dlouho přemlouvat a pověděl mi, že jeho domácí chtějí o víkendu vyrazit na Gold Coast, což je největší a nejkrásnější pláž v Queensladu. Původně jsem si myslel, že se jedná jen o pláž a pár stánků, ale jak jsem zjistil po důkladném prostudování mapy, je to celé město.
Plán byl takový, že já dorazím k PaKovi domů a pojedu s nimi autem, ale když jsem zjistil, že vyrážejí až ve tři odpoledne, mrzelo mě to, protože tak hodinu bude trvat cesta a světlo je jen do šesti. Nedalo se nic dělat a začal jsem pracovat s plánem, že se tam dopravím sám a zpět s nimi. Nebude to o moc dražší a na pláž budu mít dostatek času. Den před odjezdem jsem ještě nebyl dostatečně rozhodnutý, proto jsem si nařídil budík na ráno, abych to mohl rozseknout. Pochopitelně se mi ráno nechtělo vstávat, ale když jsem vstal a na obloze nebyl ani mráček, bylo jasno. Teď už jen najít spoj a frčet.
Ve vlaku jsem si krátil čas nádražáckým sudoku a přemýšlením o tom, jak se asi od vlaku dostanu k pláži, protože už na mapách se mi to zdálo trochu z ruky, ale myslel jsem si, že to nebude dál jak 2 km. Jaký byl můj údiv, když vlak zastavil v poslední zastávce své cesty a já v dálce viděl ohromně vysokou budovu, ke které než bych došel, byl by tu už i Pako s domácími a moje investice by přišla vniveč. Plán byl jednoduchý, najdu osobu, co vypadá na plážového povaleče a budu se jí držet. Shodou okolností nikoho se surfem v ruce jsem neviděl a lidi tady vypadali tak nějak stejně. Jediný exot s batohem a taštičkou s doklady jsem byl já. Plán B byl také snadný, počkám na první autobus a zeptám se řidiče. Byl to dobrý nápad, řidič mě odkázal na spoj číslo 750 a ten zrovna dorazil do stanice. Bez váhání jsem nastoupil a čekal, jestli se opravdu rozjede správným směrem. Nerozjel, cesta autobusem trvala snad déle než cesta vlakem a já si celou dobu říkal, jestli jsem si správně přeložil číslo autobusu. Uklidnil jsem se až kousek před pláží, když nastoupili dva mladíci s jakýmsi prknem připomínajícím surf, ale mnohem menším. Z autobusu jsem vystoupil, až když jsem tušil, že jsem opravdu blízko vody, můj instinkt nezklamal.
Netrvá dlouho a já stojím na pláži, které není vidět začátek ani konec, všude je písek, podél pláže jsou postaveny ohromné hotely. Bez váhání tahám foťák a snažím se vše zaznamenat. První moje cesta vede přímo k vodě. Vydávám se k nejvyšší budově, která se zdá asi dva km vzdálená. Je to Q1 se svými tři sta dvaceti dvěma metry nejvyšší budova Austrálie. Pocit z výšky umocňuje to, že je jediná široko daleko, jinak tu jsou menší hotýlky. Připadám si jako ve filmu, jdu po kraji, vlny mi sem tam omyjí nohy. Po každých 200 metrech stojí budka pobřežní hlídky, je tam vytyčené území, kde se mohou lidé koupat. Bez váhání odhazuji věci, které si kvůli silnému větru musím zatížit, a vyrážím do vody. Když mám vodu po kolena, zjišťuju, že to není úplně jednoduché chtít si tady zaplavat, protože na rozdíl od náchodského bazénu se tu sem tam prožene až přes dva metry vysoká vlna. První pokus skončil neúspěšně a já sedím zpět na pláži. No co, pomalu to nešlo, tak to zkusím s rozběhem. První vlna neměla šanci a druhá mi přeletěla přes hlavu a já se konečně dostal do vody. Opět jsem jak ve snu. Sem tam je vlna tak veliká, že i když jsem asi 15 m od pláže, dostanu nohama na zem. Chvíli si užívám vln a pak se otočím a plavu ke břehu. Problém se vstupem do vody se projeví i při výstupu jenže opačně, takže ležím ústy v písku a připadám si jak vyvrhnutý vorvaň.
Než jsem sem odjel, dal jsem si cíl, že si vyzkouším surfování, takže cestou pozoruji surfaře, kterých k mému údivu není tolik jako lidí s kajtem. Nad vodou létají ohromní draci, kteří tahají lidi do neskutečných výšek. Jeden si dokonce za letu sundal prkno z nohou a při pokusu vrátit si ho zpět spadl do vody a prkno se válelo o 2 metry dál. Se zaujetím jsem pozoroval, jak se snaží vysvětlit drakovi, že nemůže bez prkna pokračovat v jízdě a zabrzdit ho. Dokonce tu jsou i kluci, co si v autobuse nesli podivné prkno, a já konečně vidím, k čemu slouží. Mladík se s ním rozeběhne po pláži a těsně před vodou ho hodí na zem a skočí na něj. Prkno ho pak veze až do vody, kde má zřejmě jezdit na menších vlnkách, které omývají pláž, jenže mladík toto umění moc neovládá a většinou se rozbije o první vlnku, na kterou narazí.
Moje volba vyrazit dřív se ukázala jako dobrý nápad, protože k odpoledni se zatáhlo. Docela jsem rád, že jsem pláž viděl rozjasněnou sluncem. Při příjezdu PaKa jsem přesvědčen, že do vody už nemusím, ale když vidím, jak se jeho domácí tváří, když se PaKo začne svlékat, neváhám a jdu taky. Ve vlnách dovádíme a domácí si nás se smíchem fotí. Po koupeli nás čeká prohlídka města. Od domácích se dozvídám, že Q1 je osmnáctou nejvyšší budovou světa. Centrum města připomíná Las Vegas. Je tu spousta barů a heren. Různé zvláštní obchody jako obchod s názvem Condom, kde se dají koupit všelijaké žertovné předměty, nebo Strašidelný obchod. Tam nás přivítala zvláštně ustrojená prodavačka. Přirovnal bych ji ke zpěvačce hrad rockové kapely. Součástí obchodu byl i strašidelný zámek a koupit se tady dala třeba useknutá ruka na vodítku nebo náhradní oko. Navštívili jsme taky automatovou hernu. Tolik různých automatů a simulátorů jsem ještě neviděl, dalo se tu virtuálně vyzkoušet téměř vše - od letu ve stíhačce až k pádlování na kajaku. Nejvíc nás zaujala na pohled jednoduchá hra, která vypadala jako v Čechách známý lov plyšáků, ale místo plyšáků tam na provázku visel třeba foťák a místo chňapky tam byly mininůžky.
Po unavující procházce jsem rád, když sedám do auta a vyrážím domů. Jenže při opouštění města zahlédneme jakýsi průvod, který prostě musíme vidět. PaKův pan domácí se obětuje a čeká v autě, aby nedostal pokutu. My se upalujeme podívat, o co jde. Je to průvod reprezentující různé země. Je tu Francie s kankánem, Anglie s minicooprem, USA s Elvisem, Nový Zéland s domorodci a různé další státy reprezentující se pomocí spoře oděných slečen. Po tomhle zážitku opravdu nelituju, že jsem se sem vydal a unavený opouštím město.
V autě cestou domů, jelikož není k dispozici rádio, si navzájem zpíváme svoje národní hymny. PaKo zpívá naši, jelikož pan domácí je z Koreje a paní domácí z Japonsk, vyslechneme si i jejich hymnu. Auto opouštím na zastávce asi 30 km od města a i když oni už jsou doma, mě čeká ještě hodina ve dvou autobusech. Celou cestu do autobusu přistupuje místní mládež, která se jede do města bavit a hlavně opít. Zvláštní tady je to, že když australská dívka jde do hospody za zábavou, oblékne se, jako by jela na ples. Jen s rozdílem, že si vezme vysoký podpatek. Domů přijíždím o půlnoci a bez váhání jdu spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat