Kapitola 17 Sydney

Ráno mě čekalo projít se centrem města a samozřejmě Opera house.  Asi každý už viděl fotku opery, nebo Harbor bridge, ale Sydney se musí brát jako celek. Je to centrum poseté mrakodrapy a provrtané tunely. Je to nepřeberné množství parků a míst k odpočinku a hlavně je to mezinárodní město, kde se dá sehnat jídlo a věci z celého světa, protože většina obyvatel je odjinud než z Austrálie, hlavně z Asie, ale i z Jižní Ameriky a Evropy.

                Opouštím tedy svůj nový byt a vyrážím na první prohlídku města snů. První zastávkou je Darlik harbour. Hlavními dominantami přístavu jsou budova obchodního centra a most Pirmont. Díky  nim je zátoka dokonale uzavřená, most funguje jako brána, protože je nízký, jedna jeho část se umí otevřít a tak pustit vysokou loď dovnitř. Kolem vody jezdí malý vláček, který vozí lidi od národního pobřežního muzea, do obřího akvária, ležícího na druhé straně zátoky. Uprostřed je rozsáhlý plac pro pouliční umělce, jsou tu Aboriginci hrající své tradiční písně, nebo kejklíř žonglující na jednokolce. Když mi PaKo vypravoval, že se tady nedá zabloudit, že je tu jen George steet, a když chce člověk bloudit, projde se k paralerní Pitt street, tak jsem mu nevěřil, ale zdá se, že je to pravda, protože obě ulice vedou až na konec poloostrova, kde je centrum. V jednu chvíli vám berou dech vysoké budovy a v druhou chvíli stojíte před starou kamennou budovou, co si majestátně hlídá svůj prostor mezi moderními stavbami. Jedna z pozoruhodných budov na mé cestě je Victoria building, podle toho jak vypadá zvenčí, by nikdo neuhádl její účel. Sám jsem si myslel, že se jedná o nějaký chrám, ale ve skutečnosti je to chrám nákupů, právem označovaný jako nejkrásnější nákupní středisko světa. Uvnitř vás čekají čtyři patra obchodů, jedno pod úrovní země a tři nad ní.

 Celý prostor je rozdělen na dvě křídla pomocí kruhové místnosti uprostřed, nad kterou se tyčí sluncem prosvícená kopule. Každé křídlo má své hodiny zavěšené pod skleněnou střechou.  Jedny zobrazují osídlování Austrálie a druhé vypadají jako hrad, který se každou celou rozhýbe, trubači ohlásí celou a šest pohyblivých obrazů vás zavede do historie Austrálie. Co se týká obchůdků, je to tu spíš jen pro movitější turisty. Nepřeberné množství obchodů s oděvy občas vystřídá kavárna, ale je tu i obchod pro modeláře, nebo pro turisty obchod s aboriginskými výrobky, jako jsou obrazy, bumerangy a další artefakty místních domorodců. Od střediska se George street pozvolna přibližuje k hlavním dominantám města. Harbor bridge na vás zapůsobí od první chvíle, je to jako stát pod obrem, který denně dokáže přepravit tisíce aut. Cítím úctu, ale zároveň i zvědavost. Napadá mě nepřeberné množství otázek:“ Jak člověk mohl vybudovat něco podobně velikého?“ Vím, že datem vystavění nedá srovnávat s Karlovým mostem v Praze, protože dokončení stavby se datuje do roku 1932. Stavba trvala sedm let. Výstavba pět set tři metrů dlouhého oblouku stála život šestnácti dělníků. Dokáže převážet auta v osmi pruzích, dvě koleje pak zajistí vlakovou dopravu. Pro lidi je vytyčen chodník, odkud se dá vyjít na majestátné pilíře. Už když člověk stojí na mostě, na vrchol pilíře mu zbývá ještě dvě stě schodů a přitom pod ním můžou proplouvat největší zámořské lodě.  Z mostu je asi nejkrásnější pohled na Sydney Opera House. Stavbu téhle budovy provázela jedna komplikace za druhou. 

Těžko mohli předpokládat zastupitelé města v roce 1957, když vypisovali soutěž na skromnou operu s omezeným rozpočtem, že architekt Jorn Udzona z Dánska nakreslí letmou skicu impozantní stavby, která je očaruje na tolik, že i přesto, že nepříliš známý architekt nemá ani páru o rozpočtu, a už vůbec ne o tom, jakým postupem se tohle dílo podívá na svět. Ostatní dvě stě třicet tři architekti, byli rázem odmítnuti, asi nejméně promyšleným návrhem. To znamenalo stížnosti a první problémy. Další problémy se objevily během stavby, kdy i přesto, že Udzona dokázal vymyslet nepřeberné množství nových funkčních řešení, byl v roce 1966 ze stavby vyhoštěn, od té doby ho, pro jeho hrdost, břehy Austrálie neviděly. Stavba byla otevřena v roce 1973 samotnou královnou. V roce 2003 dostala stavba Pritzkerovu cenu. Na slavnosti bylo řečeno:“ Není pochyb, že Sydney Opera House je jedno z nejkrásnějších architektonických děl dvacátého století, které se nestává jen ikonou města, ale i s státu, a celého kontinentu.“  Z dálky vypadá stejně jako na fotkách, ale když stojím pod ní, připadám si jen jako moucha na kuchyňské lince. Oblé tvary přečnívající půdorys se tyčí do udivující výšky.  S pokorou stoupám po schodišti vzhůru k zadní části, kde je hlavní vchod. Až z bezprostřední blízkosti je vidět, že plášť není hladký, je tvořen z malých dlaždic ve tvaru kosočtverců. Teď můžu pozorovat do detailů propracované dílo, střechu drží žebrová konstrukce tvořená z betonu. Celý objekt je rozdělen na dva sály, ke kterým se dá dostat přes předsálí s šatnou, buď z ulice, nebo z podzemních garáží. Pak je tu malá separovaná restaurace.  Každý objekt je jiný a jako celek tvoří dech beroucí dílo.

                Od opery odcházím k Bothanic garden. Od moderní stavby se jako mávnutím proutku dostávám k přírodě. I když jdu po asfaltovém chodníčku, přesto můžu obdivovat nepřeberné množství australských rostlin. Je tu palmová alej, ale i zahrada osázená obyčejnými růžemi, od krátce sečeného trávníků se dá dojít až do skleníku, který vás zavede do nitra deštného pralesa. Výhled ze zahrad k městu se stal asi nejznámějším místem pro fotografy. Většina kalendářů, nebo známých fotek je právě odtud, protože se tu dá vyfotit opera s Harbor bridgem zároveň. Odlehlá strana poloostrova nabízí pohled na přístav australského námořnictva, takže jsou tu vidět různé druhy moderních bojových plavidel. V rozsáhlém komplexu má místo i několik domků určených pro výstavy a vernisáže a taky kamenná budova národní galerie. Cestou zpět ještě míjím katedrálu svaté Marie, tenhle svatostánek bezpochyby patří k největším v Austrálii. Její vstup chrání sochy papežů. Hlavní loď se rozvětvuje do tvaru kříže. Slouží jako modlitebny, v jedné je panenka Marie a v druhé Josef. I když už jsem od chrámu daleko, stále před sebou vidím oblé tvary stropních pilířů, bohatě zdobené stěny a pozlacené sloupy.   Celé Sydney je pro mě jako město snů. Najdete tu všechno - obchody s jídlem či zbožím typickým pro danou zem. Centrum obklopují budovy, nad kterými se zastavuje dech, a asi nejzajímavější z nich je City tower. Je to nejvyšší stavba Sydney a za Q1 druhá nejvyšší v Austrálii, mohutný sloup opletený ocelovými dráty, který vrchol věže drží ve výšce tři sta pět metrů. Uvnitř najdete restauraci a rozhlednu, která nabízí výhled na celé Sydney, nejen zevnitř, ale dá se vyjít i na vrchní ochoz, abyste tu výšku mohli cítit. Stavba byla dokončena v roce 1981 za třicet šest milionů dolarů. To je vše, co se dá za první den stihnout, ale jen samotné centrum skrývá daleko víc a co teprve odlehlé čtvrti a pláže? 

pohled z mého okna

Kapitola 16 Sydney cesta

                Je to tu. Musím opustit Brisbane. Nejen pro to, že další škola bude v Sydney, ale i proto, že se chci potkat s kamarádem PaKem, který bude Sydney opouštět. Není těžké sehnat levnou letenku nebo se sbalit, ale je těžké odletět a v Brisbane nechat kamarády. Pravda, do letadla se krom batohů vejdou i nezapomenutelné chvíle a zážitky, ale co na plat. Nemá cenu přemýšlet nad způsobem rozloučení. S Maruščinou rodinou strávím poslední večeři a s Maruščinou dcerou Nikolkou a její rodinou vyrážím den před odletem, tedy v neděli, do zábavního parku. Je to Dream word na Gold Coast. Myslím, že tenhle zážitek by byla kapitola sama o sobě. Ohromné horské dráhy a spousta nevšedních i všedních atrakcí. Název Svět Snů odpovídá na sto procent, protože je to jedno z míst, kde je vše možné. Voda tu teče do kopce, vedle zábavních atrakcí člověk narazí na živého tygra či krokodýla a nakonec se převlíkne do plavek a vyrazí do světa tobogánů a skluzavek. Lepší dárek na rozloučenou mi prostě dát nemohli.

Po unavujícím dni stráveným na tomhle báječném místě mě čekalo loučení s přáteli. U Marušky a Jimiho jsem si jist, že se shledáme v Čechách, a že mě přijdou navštívit, ale mám hodně kamarádů, se kterými vím, že se uvidím maximálně přes internet. Je to pocit, který jsem v sobě nikdy v životě neměl. Vždycky jsem měl za kamarády Čechy a to není tak složité. Taky vím, že je můžu vidět téměř kdykoli budeme oba chtít a mít čas, ale co teď? Když bude čas, zřejmě neseženu dostatek financí na cestu na jiný kontinent, anebo když budou peníze, nebude dovolená. Je pravda, že se nad tím asi nesmí moc přemýšlet a musí se to brát jako určitá kapitola života, za kterou se udělá tlustá čára, a za pár let budu moci říci, jo, tenkrát jsem měl kamarády po celém světě. Ať to bude, jak to bude, tenhle večer si musíme společně pořádně užít. Cestou domů z Dream wordu mě auto vysadilo přímo u Ládi před domem, takže ani s cestou nebyl problém. Uvnitř na mě čekali snad všichni, taky jsem dorazil o hodinku déle.  Nebudu popisovat všechny podrobnost, každý si asi umí představit, jak to tam mohlo vypadat, jen dodám, že když kolem deváté odcházela většina přátel, nebylo mi z toho zrovna dobře. Cítil jsem se, jako bych opouštěl domov, kam se už nikdy nevrátím. Jimi mě odvezl na letiště a asi i on nemá rád dlouhé loučení, prostě řekl hi, podal mi batoh a bylo po všem. Na letišti, jelikož jsem neopouštěl Austrálii, jsem podlehl jen letmé kontrole a za ní, nevím, proč si mě vybrala paní, která se ujišťovala, jestli nemám v batohu bombu. Prošel jsem. Cesta z Brisbane do Sydney trvá jen něco přes hodinu. V letadle mi nabízeli výběr několika programů, ale jen do té chvíle, než jsme se odlepili od země, pak to požadovalo mou kreditní kartu. Do Sydney jsme přiletěli přesně. Vše šlo až do chvíle,kdy je každý, kdo létá, napjatý jak struna, i když jsem viděl, jak můj batoh putuje do letadla, na letišti v Sydney jsem zbyl jediný čekající u pásu. Krve by se ve mně nedořezal. Když jsem se ptal 

paní, kde mám batoh, řekl, že to vyložili a že neví. Až pracovníci letiště co jim končila šichta, řekli, že se něco zaseklo na páse a že to nejspíš bude můj batoh. Ulevilo se mi, byl to on. Asi se to stalo tím, že jsem ho neměl obalený v alobalu a tak se za nějaké očko zachytil v zatáčce. Teď zbývá najít nádraží a dojet do centra, kde se potkám s PaKem. Nádraží nejde přehlédnout, je totiž hned naproti letišti.  S automatem na jízdenky jsem si taky rozuměl, takže mně zbylo jen čekat. Překvapil mě vlak, který dorazil. Nejenže byl větší než v Brisbane, ale může se tu sedět ve dvou patrech, to spodní má okno na úrovni peronu. Další úžasná věc je, že se dá změnit směr sedačky. Prostě když se vám nelíbí sedět v protisměru jízdy, přehodíte jednoduchým systémem sedadlo na druhou stranu. Cesta do centra vede celou cestu v tunelu a projíždí dvě stanice, takže za deset minut jsem byl na místě. Říci si, potkáme se na nádraží, byla trochu hloupost, přece jenom je tady dvacet šest nástupišť. A i když už je pozdě večer, stále se tu pohybuje dost lidí. Musím najít hlavní vchod, ale který je hlavní? Je jich tu tolik. Některé v přízemí a některé v druhém patře. To je tak, když se potřebuje dostat tolik kolejí a nástupišť do jednoho místa. Hledám tedy největší halu a tam asi bude ten správný vchod. Jak jsem ta dorazil, spatřil jsem vysokou postavu Paka, jak právě přichází. Měl na sobě čepici a za tu dobu, co jsme se neviděli, mu narostly vousy, zdá se, že se zase vsadil s bratrem, či co.  Bydlet budu přímo v centru, takže naše kroky vedou do lesa nedalekých mrakodrapů, už v noci je znát, že centrum Sydney se s Brisbane nedá srovnat. Přestože je noc, ulice jsou plné lidí, jako by město neumělo usnout. S podivem sleduji, jak PaKo přechází téměř každý přechod na červenou. Na můj podiv mi jen odvětí,“tady se to tak nebere.“  Stále můj pohled směřuje vzhůru, hledám, který mrakodrap je nejvyšší a kde budu další dva měsíce bydlet, ale marně, až když nás tunel mezi budovami dovádí na menší náměstíčko, stojím přímo pod ním. Jmenuje se World tower a je to nejvyšší obytná budova v Sydney. Má k osmdesáti patrům dva bazény, byty, kanceláře a na vrcholku hotel. Já budu v padesátém prvním patře. Cestu do těchto výšek zajišťují čtyři výtahy jezdící rychlostí asi čtyři metry za sekundu. Celá budova má výtahů kolem dvanácti nebo šestnácti. Každá čtveřice obsluhuje jiná patra. Apartmán máme situován k východu, kde je vidět moře, a k severu, kde je město, takže z té výšky nespouštím pohled. Celý byt se skládá ze čtyř ložnic, kuchyně s obývákem a dvou koupelen. Jako spolubydlící máme povětšinou Thajce, ale i Angličana a Turkyni. První pocity jsou rozporuplné, ale cítím, že si zvyknu. 

Kapitola 15 Stradbroke Island

               Čas v Brisbane se krátí a já co nevidět vyrazím do Sydney, protože mi tam kamarád sehnal práci na stavbě a taky mi tam přijede spolužák z Čech. Chci mu pomoci se adaptovat na jižní polokouli. Takže teď je správný čas podniknout něco dobrodružného a nebezpečného. Možností není zas tak moc. Už víc jak měsíc plánuju navštívit North Stradbroke Island. Je to veliký ostrov východně od Brisbane. Na šířku má asi dvacet kilometrů a na délku snad padesát. Mě zajímá jen severní část, ve které je několik národních parků a na severovýchodním cípu vesnice obehnaná útesy a plážemi. Na výlet si dávám dva dny, jenže takhle veliký ostrov obejít za dva dny je nemožné. Takže nejlepší volba bude kolo. Nejen kvůli rychlejšímu přesunu, ale i kvůli ušetření peněz za vlak. Prvně jsem si říkal, že vyrazím na kole už z domova, ale při pohledu na mapu a představě, že na svém dámském horáku budu mít, než dorazím na loď, čtyřicet kilometrů, mi přišla šílená. Takže jsem udělal kompromis a v úterý ráno jsem vyrazil vlakem ze své čtvrti, která je v druhé zóně, přes centrum, do nádraží v druhé zóně, ale na druhém břehu řeky. Tak jsem ušetřil dost peněz a ještě jsem si zkrátil cestu o značný kus. Moje navigace mi ukazovala k cíli dvacet kilometrů. Jen co jsem vyrazil z nádraží, objevil jsem obchod, kde jsem mohl doplnit zásoby. Takže jsem k čtyřem steakům přidal chleba a pár čokoládových tyčinek a samozřejmě dvě lahve

vody. Cesta dál se ubírala zvláštními částmi Brisbane. Někdy mi přišlo, že nejsem v milionovém městě, ale někde na venkově. Projížděl jsem kolem stájí, kde se na loukách pásli koně obalení ve folii, aby na ně nemohlo slunce. Viděl jsem domy zasazené v lese jakoby na samotě, ale o kilometr dál jsem křižoval dálnici na Gold Coast. Další zajímavá část mě čekala, když jsem se přiblížil k moři. Dřív než jsem spatřil moře, přivítaly mě domy propojené kanály jako v Benátkách. Označil bych je jako jedny z nejdražších domů v Brisbane. Taky mají za domem zaparkované ohromné jachty. Odtud už mi zbývalo jen posledních několik kilometrů do Clevelandu, odkud mě vezme trajekt na ostrov. Cleveland je místo, kam jezdí trávit návštěvníci Brisbane své dovolené, je to vidět hlavně v centru, kde je spousta obchůdků se suvenýry, nabídky na ubytování a velmi pěkně udělaná promenáda. Kancelář, kde si můžu koupit lístky, jsem našel snadno i cena pouhých devatenáct dolarů za dvě cesty mě příjemně překvapila. Trajekt vypadal stejně jako všude jinde. Měl jednu ohromnou věž, kde byla místa pro lidi, a spodní palubu, kam se vešel až úctyhodný počet aut. Když jsem viděl, kolik aut chce cestovat se mnou, nevěřil jsem, že se na loď všichni vejdeme, a když jsme se vešli a ještě zbylo místo pro další, začal jsem si myslet, že jsem na nafukovacím plavidle. Pro jízdu jsem si vybral nejvrchnější palubu, sice tam nebyl stín, ale ten výhled ten stál za to. Loď nepluje rychle, takže jsem si jízdu zprvu dost užíval, ale všechno časem omrzí, a když už jsem na větru a slunci seděl přes hodinu, těšil jsem se, až loď přistane a já se pustím do svého dobrodružství. 

Než jsem vyrazil,  Andy, Marušky muž, mi vyprávěl, že se tam často Aboriginci perou. Takže prohlídku prvního města Durwich jsem vynechal, navíc jsem tu kvůli přírodě a ne kvůli vesnickým domečkům, které budu mít dost času poznat při cestě zpět. Nepříjemné překvapení je fakt, že na ostrov je tu až moc kopců. První cesta od moře vede jak jinak než do poměrně strmého kopce, který hlídá radiový a telefonní vysílač. Ve skrytu duše doufám, že až vyjedu nahoru, uvidím jen rovinu ve středu ostrova nebo cestu běžící údolím. Jenže když mizí poslední porost zakrývající vršek kopce, zjišťuji, že moje cesta nebude jednoduchá. Střed ostrova vypadá stejně jako okraj. Všude jen kopce, nejvyšší z nich se pyšní televizním převaděčem, který se tyčí dvě stě sedmdesát metrů nad úrovní moře. Můj první cíl bude hnědé jezero. Je to jedna z nejzajímavějších zastávek. Hlavně proto, že barvy vody odpovídají názvu jezera a to má navíc blahodárné účinky na kůži, a k tomu příroda, která mě uchvacuje už na příjezdové cestě. Ta se  postupně mění jen na prašnou, ale poměrně širokou cestu pralesem. Při spatření prvních paprsků slunce, odrážejících se od hladiny, začínám chápat, proč je tohle místo národním parkem. Všude kolem je ticho, jen jedna rodina se koupe poblíž parkoviště. Na okraji jezera je několik písečných pláží, ale ne takových jako u moře. Písek je bílý a zdá se mi hrubší. Navíc pláž je místy prorostlá trávou a z části zakrytá rákosím. Nemá cenu váhat. Převlékám se a v koupání střídám rodinku, která odjíždí, takže jezero je teď jen moje. Byla to dobrá volba sem jet v týdnu.

Dobře, že jsem si všiml cedulí upozorňujících na střemhlavý skok do vody, protože i po deseti metrech od břehu stále postačím, což s mojí výškou je poměrně rarita. Navíc prosluněná voda pode mnou mění různé odstíny hnědé podle toho, jak jsem daleko od břehu. I když je voda skvělá, můj plán je nabitý natolik, že si nemůžu dovolit dlouhé koupání, takže zpět na kolo a na silnici. Cesta pokračující dál mně připomíná hodně líného stavitele. Myslím, že si nikdo se stavbou komunikace nedělal hlavu, protože dalších pět kilometrů cesta vede jako úsečka. Někdo prostě udělal čáru a řekl:“tak tady bude cesta“, ale že úsečka vede přes několik vysokých kopců, to nevadí. Nepotkávám jen kopce, ale i velikou trafostanici a odbočku na soukromé golfové hřiště. Při posledním sjezdu před národním parkem Modré jezero se cesta drobně zatočí a já se ocitám na dalším parkovišti. Jsou tu dokonce dvě možnosti na výlet. Jeden jakýsi aboriginský název a pak okruh k Modrému jezeru. Moje cesta je jasná, kdo ví, kam vede ta druhá. Pěšinka mě vede nad údolím, ve kterém jsou vysoké stromy se zvláštní bílou kůrou nebo spíš bez kůry. Cestu lemují stromy a rostliny, které jsem předtím nikdy neviděl. Sem tam se mi nad hlavou s hřmoucím skřekem prožene hejno papoušků. Dokonce se druhy papoušků střídají. Jeden z druhů znám, protože kamarád má v Praze jednoho z nich a dokonce umí mluvit, což mi přijde efektivnější využití hlasivek. Je celý bílý a má žlutou chocholku. Cestou narážím na silné pavučiny s majestátně vyhlížejícími pavouky. Někteří z nich mají téměř pět centimetrů. Někdy se zastavím před pavučinou jen těsně před nárazem do pavouka, jen doufám, že tenhle drobeček není jedovatý. Jezero se objevuje už po třech kilometrech. Je o dost menší než to hnědé, ale může se pochlubit o to krásnější přírodou. Jezero leží na samotném dně údolí a kolem je hustý prales. Už chápu, proč dobyvatelé k objevování ostrovů potřebují mačetu, aby se mohli prosekat do jeho středu. Mně naštěstí pomohla prošlapaná cesta, ale i tak po malé svačince usínám. Naštěstí jen na půl hodinky. Tělo si v tom teple taky musí odpočinout.

Navíc vystrašen z Andyho varování jsem ve vesnici zapomněl doplnit vodu a nikde tady voda k pití není. Pravda, je tu jezero, ale to by nebyl dobrý nápad. Další moje starost je, kde budu spát, takže se údolím vracím zpět ke kolu. Cesta údolím vede pod těmi ohromnými stromy. Už to není pěšinka, ale cesta, kde by projelo terénní auto. Je z písku, takže můžu sledovat stopy zvěře, co tu žije. Mezi stopami klokanů hledám nějakou stopu hada, ale tu naštěstí nenalézám. Jinak tu jsou i stopy velikého psa, z čehož jsem nervózní, protože tu žije vzácný pec dingo, však tyhle stopy můžou patřit jen nějakému ochočenému psovi, ale kde jsou potom stopy páníčka? No nemá cenu čekat, až dorazí smečka dingů na moje steaky. Po opuštění národního parku nemusím dlouho čekat a cesta mně ukáže moře a po chvíli mě k němu i dovede. Pláž se zdá nekonečná, i když na severu jsou vidět útesy a také můj cíl plánovaný na zítra, ale při pohledu na jih plány měním. Pláž končí až v závoji deště, který se opatrně přibližuje. Nemá cenu na něj čekat, nakonec útesy vypadají daleko, ale ne zas tak daleko, abych nemohl dojet ještě dnes do vesnice a tam najít nějaký přístřešek, kde bych mohl prožít noc v suchu. První, co mě na pláži nejvíc zajímá, jsou vlny. Abych se přiznal, na tuhle cestu jsem vyrazil i přesto, že nedaleko od Queenslandu uprostřed Pacifiku řádí cyklon a asi proto pobřeží bičují vlny doprovázené silným větrem. Ale cyklon je zatím daleko, a jestli dorazí tak až tak za čtyři dny, jestli vůbec. Cesta po pláži k mému překvapení je snadná, písek na hranici vody jedostatečně pevný, aby mě unesl, a při určité rychlosti se vůbec neboří, ale někdy zapadám natolik, že musím zastavit. Navíc k mému údivu to, co praská pod koly, když dojedu na hranici, kam dosahují vlny, jsou malé medúzy. Slunce zapadlo za obzor, což v Austrálii znamená, že tma přijde už za deset minut a po pravdě po půlhodině jízdy po pláži před sebou nalézám téměř stejný pohled, jako když jsem vyrážel. Takže už se docela těším na tmu, protože nebudu tolik nervózní.  Nedlouho po setmění narážím na potůček tekoucí do moře a místo, kde vtéká na pláž, připomíná cestu, což by mohlo znamenat vysvobození z pláže, protože mou ideální stopu přikryl příliv a mně nezbývá než kolo tlačit pískem, nebo vodou, ve které jsou medúzy, což by mohlo situaci zkomplikovat. Mám pravdu, je to cesta, která vede přímo potokem, dokonce jsou tu i cedule upozorňující návštěvníky, jak se mají chovat na pláži. Jenže podle mého odhadu mi do vesnice na severu ostrova zbývají ještě dva kilometry. A kdyby se cesta po nějaké době zahnula opačným směrem, než já potřebuji, ztratil bych spoustu času. Tohle riziko nemůžu podstoupit, takže tlačím dál.  Další odbočka je už nedaleko vesnice a vyhlíží podstatně líp. Takže neváhám. Necelých pět minut a jsem na okraji vesnice. Plánek vesnice, který objevuji přímo na jejím okraji, říká, že je tu několik malých pláží obehnaných útesy, dokonce i s toaletou a sezením. To by mohly být takové ty lavičky přikryté střechou. Neváhám a jdu hledat cestu. První toalety nalézám asi v půlce vesnice, od nich vede cesta, nejspíš na první pláž. Naneštěstí jsou tu schody, takže se musím na noc rozloučit s kolem. Nenapadá mě nic lepšího, než ho zamknout kus od cesty do křoví. Stejně teď je noc a ráno budu vstávat brzo, jestli vůbec usnu, možná dnešní noc bude jen čekáním na úsvit, zpříjemněným deštěm. Je to zvláštní, na pláži jsem viděl zřetelně mraky, ze kterých evidentně dost hustě pršelo, a to už je víc než dvě hodiny zpět a nic. No, nebudu si stěžovat, stejně se musím připravit na déšť, i když teď obloha není jasně čitelná.

Cestu od kola lemují útesy a je to evidentně vyhlídková trasa, ale já z toho dnes nic moc nemám. Překvapila mě délka trasy, a i když nebyla obtížná, mé únavě nepomohla. A co hůř, skončila na té proklaté pláži. Takže poslední můj nápad je podívat se do lesíka za pláž, jestli něco nenajdu, a hlavně jsem pevně odhodlán ulehnout kamkoli.  Připadá mi to jako ten vtip jak beruška letí po poušti a prosí pána boha, aby ji seslal lavičku. A on ji vyslyší, ale varuje ji, že když si sedne, tak uschne a ona si sedne a uschne. Mé prosby jsou taky vyslyšeny. Je tu robinzonský přístřešek vyrobený ohnutím stromu. Střecha je sice děravá, ale to mně nevadí. Dokonce jsem tak unavený, že večeři nedojídám a jdu rovnou spát. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem se vzbudil až ráno. Několikrát za noc začalo pršet a východ slunce byl zahalený částečně v mraku, což udělalo docela pěkný obraz na obzoru. Snídani jsem měl na útesu nad jednou z mnoha pláží. Na tuhle chvíli nikdy nezapomenu. Seděl jsem na útesu nad mořem pojídaje svůj řízek, moře pode mnou neutichalo, naopak, a slunce postupně nabíralo sílu na to, aby mě mohlo dostatečně zahřát po náročné noci. Jsme zvyklí se hýbat, ale včerejší den byl až moc a moje nohy ani po snídani nepřestaly bolet. Tyhle stavy znám z cykovandrů po Čechách, ráno to člověk prostě musí rozhýbat, tak snad to povolí. Nejdřív mě však čeká projít pláže a útesy. Nejlepší asi bude navázat na včerejší naučný chodník. Celkem mě překvapuje, že ústí chodníku je asi padesát metrů od jeho vstupu a samotný chodník má přes kilometr. A já v noci myslel, kolik jsem toho neušel. No nevadí, teď si můžu užít opravdový zážitek z výhledu na moře.

Po své pravé ruce mám ohromnou pláž, u které není vidět, kde začíná, a po své levé ruce další útesy, ale moře je všude kolem mě a pode mnou. Je to víc jak sto osmdesát stupňů, v takové chvíli se člověk cítí jak na konci světa, za zády příroda a všude jinde jen nekonečný oceán.  Nejraději bych se rozběhl do té nekonečné dálky, ale to by asi skončilo už při prvním kroku. Další pohledy vedou už jen na jednotlivé strany nebo do menších kaňonů a pláží. Jen těžko se to dá slovy popsat nebo vyfotit. Kéž by můj foťák dokázal zachytit vůni moře a hřmící zvuk vln rozrážející se o první útesy, které mu může Austrálie nabídnout.  Začínám chápat, proč jsou místa, odkud se původní obyvatelé nedokážou odstěhovat, ani po tom, co naprosto podlehli civilizaci. Původně jsem plánoval, že strávím dopoledne koupáním, ale při takhle vysokých vlnách je to nemožné.  Nezbývá než vyndat kolo z křoví, které nalézám díky bohu ve stejném stavu, a vyrazit. Cesta dál je jen s minimálním převýšením a dokonce má i zatáčky, takže se zdá, že zdejší konstruktér uměl malovat i obloučky. Jediné, co postrádám je včerejškem ztracený elán a síla. Nevzpomínám, že bych někdy cítil nohy jako dnes. Asi to bude tím, že moje kolo nepatří zrovna k těm, co jsou určené na dlouhé cesty. Nezbývá mi tedy než se zpět domů vydat vlakem už z přístavního města na druhém břehu. Navíc na téhle cestě krom dvou výjezdů z místního kamenolomu není už nic zajímavého.