Kapitola 28 Návrat

Poslední dny uběhly jak voda a já stojím na letišti. Největší obavy s vrácením auta se nenaplnily a stejně flegmaticky jak proběhlo půjčení, jsme auto vrátili. Pak jsem stihl nějaké nákupy a teď už je po všem. Čeká mě osm hodin do Malajsie, pak třináct hodin do Francie a potom jen hodinka do Prahy. Můj plán je jednoduchý, prvních osm hodin u okýnka, abych si užil posledních pohledů na Austrálii, a potom v uličce abych si mohl dát pivko a abych mohl klidně spát. Mám rád vítání a strašně se těším domů, ale nenávidím loučení, a jak vidím Koeana tak on taky.

 Takže sedíme na lavičce uprostřed letiště a nevíme co říkat, že se někdy sejdeme, jsme si za cestu slíbili mnohokrát, ale jaká bude pravda, ukáže až čas. Zbývá jen udělat poslední společnou fotku a odebrat se k odbavení. Ještě v letadle mě mrzí, že opouštím devět měsíců života, ale jak se letadlo vznese, vím, že mě čeká nový život doma, opět s přáteli a blíž rodině. Ne vždy bylo jednoduché číst zprávy z internetu, jak si všichni užívají, a říkat si, kdybych byl doma, byl bych tam taky, ale asi to tak má být, že když chcete něco víc, musíte něco obětovat. Pak přišly Vánoce a já věděl, že mi všichni doma závidí, ale sám jsem záviděl já jim. Pak čím déle jsem byl pryč, tím víc jsem začal zapomínat, a věřím, že kdybych v Austrálii vydržel přes rok, zvykl bych si úplně, ale proč si zvykat na něco, co v nitru sebe nechci. Jsem člověk čtyř sezon a mít stále léto, jen pár měsíců v roce ošklivo, není pro mě. Však za zkušenost, kterou jsem dostal, budu vděčný do konce života.

Oba lety proběhly, jak jsem předpokládal, první problém se objevil v Paříži. Letiště tady je ohromné a nepřehledné. Než jsem zjistil, že na druhý terminál jezdí autobus, měl jsem první prošlý dvakrát. Když už jsem konečně našel, odkud poletím, letadlo mělo zpoždění a já si říkal, vítej v Čechách. Jelikož jsem letěl s českou aerolinkou, všude kolem mě byli naštvaní Češi, jak to, že přiletí do Prahy o půl hodiny později. Nějak jsem neřešil rozdíl mezi českou povahou a povahou mých kamarádů z jiných zemí, ale teď jsem se zastyděl. Přišlo mi, že je to snad jejich neznalostí bezpečnosti lítání, nebo jen hloupostí, ale když jsme koukali, že letadlo přiletělo, je asi jasný, že ho musí zkontrolovat a naplnit zavazadly, tudíž je jasné, že do něj nenastoupíme hned, jak přiletí. Navíc už mám za sebou dvacet tři hodiny na cestě a fakt mě hodina nezabije. Na letišti v Praze jsem se shledal se svým batohem, a tak se zdálo, že má cesta skončila úspěšně. Nakonec se však ukázalo, že chybí krabice od foťáku, ale uvnitř ní byly jen zbytečnosti, co v batohu zabíraly místo. No a návrat k rodině a přátelům snad ani nemusím popisovat. 

Kapitola 27 Great Ocean Roud

Grat Ocean Roud je cesta vedoucí z Geelongu do Warramboolu. Kopíruje jižní pobřeží a nabízí se pohled na neskutečně krásnou přímořskou přírodu plnou rostlina útesů. Nedaleko od Geelongu je náš cíl pro dnešní noc. Po sjezdu z dálnice jsem začínal cítit, jak na mě jde únava. Takže Koen převzal řízení a já se ujal navigace. Nebylo mu těžké vysvětlit, že má ještě jet, a že se spaní konat nebude. Na nocleh se mi nejvíc líbil poloostrov v prvním městečku Anglesea, ale když jsme tam přijeli, zjistili jsme, že jde o placený kemp, a to my nehledáme. Další dobře vyhlížející místo je parkoviště na druhé straně zátoky  a to nezklamalo. Nejenže je se super koupáním, ale i se záchody s pitnou vodou. Dokonce tu nebudeme v autě spát sami, je tu druhé auto, které má zadýchaná skla a boty pod dveřmi.  I když se prostor za sedadly zdál dostatečně veliký, ukazuje se, že tomu tak není. Jediné možné řešení je spát každý na jinou stranu. Tohle řešení je nepohodlné zejména proto, že vám váš soused rve celou noc nohy do obličeje, ale momentálně není jiná možnost. Celou noc však napravuje ráno. Slunce je ještě hluboko za obzorem, ale přesto dává dostatek světla na ranní hygienu a na fotky měnící se oblohy. Nejdřív chceme čekat na východ tady na parkovišti s výhledem na záliv, ale zdá se, že je ještě dost času, tak přejíždíme k první zastávce, kterou je starý maják v městečku Aires Intel. Pobřeží tady se přezdívá pobřeží vraků. 

Má to svůj důvod, nejedna loď našla svůj konec u jednoho z mnoha místních útesů. Proto tu stojí majestátný maják, u kterého čekáme na první ranní paprsky slunce. Krom majáku je tu i vyhlídka, která je díky poloostrovu vysazená do moře. Asi nemusím popisovat, jak vypadá východ slunce. Tenhle byl  zvláštní tím, že vlny měnily odrazy slunce, a tak se nedalo vyfotit dvě stejné fotky. Každou sekundou se výhled před námi trošičku změnil. Nikdy jsem si nevšiml, jak první paprsky umí ohřívat vše kolem, čím teplejší barvy se před námi objevují, tím tepleji je nám. I když jsme v Austrálii, zima dostává své slovo. K ránu se na teploměru objevilo osm stupňů, což už přestává být teplota ideální pro spaní venku. Teď se však vracíme k autu se sluncem v zádech. 

Další naše zastávka je Lorne, kde je první informační centrum, kde by nás měli upozornit na nejhezčí části cesty. Je nám jasné, že všechno stihnout nemůžeme, takže si musíme vybrat to nejlepší. Jako na potvoru však narážíme na zavřené dveře. I když ne úplně zavřené. Za sklem je informační pult, který můžeme ovládat zpoza dveří. Je to super nápad, ale asi nejvíc nám nakonec říkají letáky. V nich se dočítáme, že nejzajímavější část cesty je v Apollo Bay, kde začíná Great Ocean Walk. Bohužel je to cesta jen pro turisty a je na několik dní, ale to neznamená, že nemůžeme kus projít a pak pokračovat dál autem. Ráno se zdálo, že nám počasí bude přát, ale čím jedeme dál, tím se modrá obloha mění v černou. V samotném Apollo Bay začínám podléhat trudomyslnosti. Spouští se déšť a v informačním centru nám slečna s úsměvem oznamuje, že pršet bude celé dva dny, ale zítra trošku míň. „Nebudeme ji poslouchat“, říká mi Koen a má pravdu, kdo jiný než naše myšlenky dokážou odehnat mraky pryč. Pěší cesta začíná uprostřed deštného pralesa, kam se vydáváme jen na okraj, tady to nebude nic krásného a přijdeme o čas. Odebíráme se tedy na druhou část poloostrova s tím, že dojdeme k majáku na samotném cípu z druhé strany, hlavně kvůli lesu, kde by se měly hojně vyskytovat koaly. I když po první zkušenosti s názvy lesů podle zvířat nějak nechceme věřit, že tentokrát koalu v živé přírodě opravdu uvidíme.  Z na mapě průjezdné cesty se stává neprůjezdná a chvílemi musíme zpomalit na minimum.  Cesta končí u jezera Costin, kde je robustní dřevěný most, kterému nikdo z nás nevěří, ale jelikož na druhé straně stojí řada aut, nezbývá než věřit.

 Takže vyrážíme, pravda, že je to asi risk, ale fotky budou vypadat jako bychom letěli. Koenovi říkám, kdyby se cokoli dělo, ať na to šlápne.  Most nás nakonec udržel a i déšť už ustoupil. Cedule nás informují, že tady chodci přespávají, je tu několik placů na stan a dokonce i pitná voda. Dík cedulím vycházíme na nejbližší kopec a dostáváme se tak na místo, kde můžeme nádherně vidět celé jezero vlévající se do moře. Odtud se cesta stáčí na západ, což mě začíná znervózňovat, a když po dvou kilometrech říkám Koenovi, že jdeme špatně a že musíme zpět, už mě za dobrého navigátora nepovažuje. Druhá cesta se dává rovnou správným směrem, ale ještě před mostem.  Stoupá písečnou cestou na protější kopec, ale není tu takový výhled, což mě trošku omlouvá. Za kopcem se přibližujeme k moři, takže na jedné straně hluboko pod námi bouří vlny narážející na písečnou pláž a na druhé je zem plná křovin. Chvílemi nás cesta vede tunelem v křovinatém porostu a chvílemi jdeme po pusté zemi, kde mezi kameny prorůstají trsy trávy, které stíhají místní klokani spást. Cestou říkám Koenovi, že až půjdeme zpět od majáku, půjdeme potmě. „Ne nepůjdeme, vždyť cesta trvá dvě hodiny.“ „Trvá, ale jen jedna,“ odpovídám.  

Nějak jsem počítal, že to dojdeme potmě, ale Koen je ta rozumná složka výpravy. Takže půjdeme ještě hodinu a pak se vrátíme, ono ani nejde počítat s tím, že by se příroda změnila. Otáčíme se ve chvíli, kdy je vidět daleko před nás a maják ještě nikde, bylo by potřeba jít ještě minimálně hodinu. Cesta zpět už nemá nic nového, co by nám mohla nabídnout. Den se pomalu chýlí ke konci a my nemáme nic k večeři a ani nevíme, kde přespíme. Teď vím, že byla chyba, že jsme ve městě nic nekoupili. Další vesnice vypadá, že by v ní mohl být obchod, ale je to risk, když se vrátím zpět, bude to jistější, ale proč to nerisknout? V téhle části se silnice odlučuje od moře a vede přes hory. I když kopce nedosahují tak vysoko, aby se daly považovat za pohoří, cesta se houpá nahoru a dolů, takže si připadáme jako v Alpách. Nakonec Koen je Holanďan, takže kopce skoro nezná. Ve vsi je malý motorest s obchodem, který nabízí téměř vše, ale chleba se dá najít jen mražený a klobásy vypadají nedůvěryhodně. Ale co můžeme dělat, když se navečeříme, vydržíme až do rána. Od prodavače si necháváme poradit, že na konci vesnice je posezení s grilem, takže naplánovaná večeře bude i teplá. Ukazuje se, že krom večeře si tu můžeme nabít telefony a foťáky. Jak vypadaly klobásy v krámě, podle toho chutnaly, možná to bylo tím, že jsme neměli olej, a možná tím, že na nás v obchodě čekaly příliš dlouho. Na noc jsem přesvědčil Koena, že se vrátíme a přespíme na dalším pro nás neznámém úseku Great Ocean Walk. Cesta opět nezklamala, poslední část byla spíš polní cesta, jediné, co mě překvapilo, bylo to, že po celou dobu byly podél cesty baráky.  Dokonce i zastávka pro školní autobus nám otevřela kus cesty.

 Na konci cesty byl kemp pro auta. Přestože už začíná zima, našlo se tu několik kempařů. Z parkoviště vede cesta na pláž. Začínám si myslet, že každá pláž tady, vypadá stejně. Samý písek a špatný přístup. Slunce tady zapadá za kopec, takže se snažíme jít dál po cestě za lepším výhledem.  Cesta stoupá a už od začátku je vidět kam, díky pastvinám, které jsou tu všude kolem. Obchází tři menší konce a mizí u vrcholku toho posledního a nejvyššího. My si děláme zastávku za prvním z tří vrcholků, na Koenovi vidím, že už nechce moc chodit. Zato já při představě, že mám veliký batoh a jdu celou trasu, získávám nadšení, které mě i přes zapadající slunce žene dál. Na prvním vrcholku je další camp pro turisty, co jdou celý track. Opět je tu zázemí o jakém se českým trampům může zdát, a výhled na moře, který budu mít před očima ještě dlouho. Po prohlídce campu se Koen otáčí a jde do auta. Cesta mě vede po vrstevnici k nejvyššímu vrcholu. Slunce už zapadlo a tak nezbývá moc času. Šedivý plášť už zakryl údolí ve vnitrozemí, ale brzy zakryje i vrcholky hor a nakonec i oceán. Přes začínající tmu vidím neuvěřitelnou kombinaci, dole na pastvině se pase kráva s klokanem najednou. Takže klokani tu jsou, když začínám pečlivěji prohlížet krajinu, nacházím jich ještě několik. Když se přede mnou otevírá poslední zákoutí kopce, objevuji stádo klokanů přímo na cestě. 

Asi nejsou moc zvyklí na lidi, protože když mě jeden z nich spatří, dává znamení a všichni se dávají na úprk. Naštěstí směrem k vrcholku kopce, na který mířím. Jak se přibližují, a pozoruji stále stejné jedince, neuvědomuji si, že se nepřesunulo celé stádo, ale jen nejzbabělejší jedinci. Ti odvážní jsou nad cestou a ze vzdálenosti několika metrů pozorují, jak jsem fascinován jejich kolegy. Možná je to tmou, nebo tím, že znají turisty. Nepokouším se dál přibližovat. Stále jdu stejnou rychlostí a dělám, že o nich nevím. Všichni jsme tak v klidu a já se cítím, jako bych splynul s místní přírodou. Tenhle pocit se umocňuje, když docházím na vrchol. Výhled kolem dokola mi nabízí snad vše z místní přírody. Směrem na jih je nekonečný oceán, na východ jsou pastviny a říčka tekoucí údolím pode mnou a na západ přecházejí pastviny v prales, ze kterého vykukuje dřevěná stavba. K tomu všemu jsou kolem mě stále klokani, kteří si mě přestávají úplně všímat. Jediné, co mě mrzí, je to, že tma mi zakazuje vzít si na památku fotku téhle nádhery, musím tedy přesvědčit Koena a vyrazit sem ráno na východ slunce. Cestou zpět jsem rád, že vím, kam šlapu. Při sestupu nestíhám vnímat ani okolní přírodu ani klokany, kteří jsou stále k zahlednutí, ale už jen jako hnědé tečky někde ve tmě. Musím jen dát pozor na to, kam šlapu. Noc nás dnes čeká stejná jako včera, jen s tím rozdílem, že nejsme na parkovišti u města, ale jsme uprostřed krásné přírody.  

                Ráno je jako každé jiné, nemáme moc jídla, takže skromná snídaně a výlet zpět na vrchol kopce, kde jsem včera potkal klokany. Abych Koena přesvědčil, musel jsem mu slíbit, že klokany potkáme zas. Takže jsem sám napnutý a doufám, že ranní pohledy budou ještě krásnější a Koen tak bude spokojený. Cesta opět vede kolem kopců a v každém sedle nabízí pohled na ranním slunkem ozářený oceán. Teď už vím, že cesta je celá zabahněná, vidět to včera večer, tak nejdu tak rychle. Asi při mně stálo štěstí, že jsem neupadl. U posledního přehybu už není pochyb, opět se potkávám se svým stádem klokanů. Přestože není tma, chovají se stejně, pár jich uteklo a nějací se nechají i fotit. Stejně úžasné pohledy jsou z vrcholku i dnes, ale s tím rozdílem, že dnes je vidět mnohem dál a mraky nám vyčistily vzduch. Potok, který v údolí meandruje, jakoby ukazoval na duhu, která se spouští kolmo k zemi z mraku v dálce. Prales je mnohem čistší a až dnes můžu obdivovat jeho nekonečnost, jaké by asi bylo ponořit se do něj a dokončit zbytek tracku. Asi krásné, ale nemůžeme si to dovolit. Dnes nás čeká nejpopulárnější zastávka. Bude to uskupení útesů, které se jmenuje Dvanáct apoštolů. Nějak doufám, že cestou potkáme ještě něco zajímavého, protože po Dvanácti apoštolech už zajímavosti cesty téměř končí. Znovu tedy sedíme v autě a snažíme se dostat zpět na asfaltovou cestu, doufám, že takovýhle terén překonáváme naposled. Po návratu na asfalt si auto a my můžeme konečně odpočinout. Míjíme malou zoo, kde mají jen klokany, koaly a psy dingo. Asi bychom zastavili, ale představa, že jsme jen pár kilometrů od cíle, nás žene dál. Asi bychom ani nepoznali, kde je parkoviště, kdybych nepotřeboval strašně na záchod a nemusel tak stavět u nejbližší budovy vyhlížející jako turistické centrum. 

Takže všechno zlé je k něčemu dobré. Přístupová cesta k útesům je totiž pod silnicí, a tak z auta nejde nic poznat.  A je to tu, stojím před skalami, které jsem chtěl vidět už od chvíle, kdy jsem začal pracovat s myšlenkou, že pojedu do Austrálie. Po obou stranách z moře ční vysoká skaliska, které moře nezničilo, ba naopak vytvarovalo je do věží, které jsou dominantou celé ho kontinentu. Jediné, co mě vytrhuje od nádherné přírody, je chodníček upravený pro vozíčkáře a zábradlí, které nás drží na straně civilizace. Teď když tady stojím, je mi spíš smutno. Dokázal jsem to a teď už mě čeká jen návrat zpět do všedního života. Marně se snažím přesvědčit se, abych v tuhle chvíli na budoucnost nemyslel. Cesta končí na jednom z výstupků, je tu oplocená rozhlednička, ale když chci vyfotit nějakou rozumnou fotku, nejde to. Musím tedy přelézt plot a jít kus mimo. Co by člověk neudělal pro pěknou fotku. Je to bezpečné, protože okraj skály je ještě čtyři metry ode mě.  Dokonce Koen, který na mě ošklivě koukal, už je po mém boku a fotí. Krom těchto skal by tu mělo být ještě několik skalních útvarů a žena ze zoo nám říkala, že ty další nejsou už tak komerční a podle ní jsou hezčí, takže teď jen najít, kde jsou.

                Silnice vede jen stepí a nejsou tu žádné stromy, takže najít další odbočku není tak těžké. Jsou tu však dvě možnosti kam jet, takže to vypadá, že tu chvíli pobudeme. První z nich je asi stometrový chodníček s výhledem na východ, opět je tu několik věží čnících z moře. Jedno je spíš takový ostrov rostlý podél cesty. I když už nejde o tak velkolepý pohled, stejně by se člověk dokázal koukat celé hodiny na mořem omílané skály. Druhá cesta už bude delší, podle cedulí má přes kilometr. Opět obcházíme skaliska a útesy, pokaždé však narážíme na něco jiného. Jednou jdeme po vrcholcích a jindy scházíme až na pláž, kde jsou v útesech jeskyňky plné solných krápníků. Vytvářejí se tím, že sůl obsažená ve vzduchu se v jeskyních sráží na stěny a skapává na zem. Dál je východ z jeskyně, která má druhý vstup v moři, takže každá vlna běží do vnitrozemí doprovázena hřmotem, který umocňuje dutý prostor v jeskyni. Některé jeskyně se provrtaly naprosto skrz.  Jedna taková je v nejznámějším útvaru, který se jmenuje Londýnský most. Je to osamocená mohutná skála, která má v sobě díru, takže připomíná most. Poslední ze zastávek je pláž. Skály tu na chvíli ustoupily a nechaly tak místo pro malé jezírko, které se při přílivu spojí s mořem. Teď je tu však nádherná pláž, ze které se dá po skaliskách jít až pod útesy. V jedné části, když nejste opatrní, narazí moře na skálu tak prudce, že se vlna vznese a omyje vás. Při návratu na pláž dostává Koen nápad, jít se vykoupat. Jsem vodák, tak nemůžu říct ne a navíc je to pro mě poslední možnost smočit se v moři. Tak k jeho překvapení přikyvuji, že do toho jdu. Vracíme se tedy k autu pro věci a celou cestu si říkáme, jací jsme blázni. A když cestou k pláži míjíme ceduli unsave beach, vysvětluji Koenovi, že un znamená něco jako super. Nápis přitom říká, že pláž není chráněná. Převlékáme se velice rychle, protože už ze vzduchu je znát, jak je voda studená. Ještě fotka s tričkem a pak hurá do toho. Nejprve stojím jen po kolena. Voda už je takové teploty, na kterou si prostě nezvyknu, takže musím skočit. Koenovi se také nechce, ale když už plavu, odhodlává se taky. No plavu, spíš dělám jen pár temp a vracím se blíž ke břehu. Pak jen něco vyfotit a mažeme z vody.  Ten pocit, když se oblékáme, je k nezaplacení, je to lepší než vypít energetický nápoj. Najednou jsme oba plní dobré nálady. Dokonce jsem se i smířil s tím, že jedu domů, protože náš rybník bude mít mnohem lepší teplotu. Cestou zpět si ještě děláme srandu z cedule. Snad nám cesta do Mebourne rychle uteče a hlavně doufám, že dojedeme bez nehody, což tady člověk nikdy neví, ještě musíme odolat zapadajícímu slunci a klokanům, kteří jsou nejčastější příčinou dopravních nehod. Do Melbourne nepojedeme po Great Ocean Roud, ale vnitrozemím, což je o dost rychlejší a teď už nám jde i o spotřebu a o to, abychom našli nějakou zastávku na večeři. Což se nám daří, až potom, co najedeme na dálnici mířící přímo do Melbourne. Tma nás dohání až téměř před Melbourne, čehož nemůžeme litovat, vidět rozsvícené mrakodrapy v centru nám přináší poslední dobrý pocit z cesty, pak už jen naše ubytování, které není nikterak luxusní, ale je to zadarmo a o dost lepší než se těsnat v autě. 

Kapitola 26 ostrov Philip

Klíče jsou v zapalování, říká zaměstnanec půjčovny, a nám tak začíná třídenní dobrodružství. Na straně s volantem zrovna sedím já. Koen mi jen říká: jestli se cítíš, tak jeď. Proč ne. Už cedulka na kraji okna mi říká, že se v Austrálii jezdí vlevo. Naše nové auto má pedály naštěstí úplně stejné jako auta u nás. Kde jsou blinkry, zjišťuji na první křižovatce, když mi po okně pobíhají stěrače. Bude to boj, ale teď se musím pekelně soustředit na cestu domů, kde nabereme věci. Po chvilce kličkování po melbournském centru začínám řízení dostávat do krve a začínám se soustředit na okolní věci. Naštěstí cestu hlídá Koen s mapou. Ostrov Philip je přes sto kilometrů jihovýchodně od Melbourne. Cesta tam je buď po placeném úseku, nebo přes zdánlivě rychlou cestu. Jenomže v mapě nejsou zakreslené křižovatky se semafory, což čas poměrně natahuje a nervy řidiče zkracuje. Navzdory všem nástrahám se na ostrov dostáváme něco po poledni. Ostrov je na východní části spojen s pevninou mostem. Odtud míříme na jihovýchodní cíp, kde je dlouhá pláž, končící útesy, a náš první cíl.  Vše je skvělé, jen počasí trošku pokulhává. Útesy se nám tak odkryjí jen jednou za čas. 

Navíc vítr z jihu nám přináší zimu, i přesto na pláži míjíme skupinu surfařů. Na konci pláže se cesta noří do kleče, pokrývající celý cíp poloostrova. Můžeme si vybrat z několika tras, které jsou dobře k rozeznání, díky plastovým šipkám. Nás zajímá ta nejdelší po okraji. Jen díky ní můžeme obdivovat vodu narážející na mohutné útesy, chránící tento osamocený kus pevniny.  Námi zvolená trasa však nevede jen k jednomu útesu. Postupně nám odhaluje celý poloostrov. Krom útesů je tu maják, který oznamuje lodím, že sem tedy ne. Jedná se o solární panel a světlo, ale to je jen novodobá verze, cedule nám říká, že dříve tu stál pravý maják, který chodil strážce majáku každý podvečer spouštět.  Odtud se cesta vrací do vnitrozemí zpět k parkovišti. I když by se zdálo, že zdánlivě pustá krajina, plná křivin, nám už nemá co nabídnout, tak opak je pravdou, rostou tu stromy, které jsou celé pokryty cizopasnou svízelí, v jejich stínu hledají úkryt malí klokani červení. Na parkovišti se pak rozhodujeme kam dál. Ostrov nabízí nepřeberné množství aktivit, ale koala park bude asi ta nejlepší volba. Já i Koen jsme koalu už viděli, ale jestli je reálná naděje ji vidět v přírodě, nemůžeme váhat. Nedaleká cesta do koala centra je zakončená zklamáním, označení na mapě je jen hloupý business na úkor roztomilých zvířat. Ještě že jsme se s Koenem domluvili, že když to bude víc jak 5 dolarů, tak tam nepůjdeme. Není to však naše poslední možnost, do stejného lesa se dá jít z druhé strany, i když tam asi neuvidíme koalu. Cestou kolem lesa mě trochu zarážejí mrtví klokani ležící podél cest, vím, že způsobují hodně nehod, ale v jednom místě tolik je i na mě moc. 

Po vstupu do lesa vím proč, je jich tu na každém kroku několik. Les je na vegetaci spíš chudý, a přestože je zima, je poměrně suchý. Vše vynahrazují klokani. První plán je dojít z druhé strany ke koala centru, ale po půl hodině chůze zjišťujeme, že je to moc daleko a tak se jinou cestou vracíme. Čekají nás tu ještě tučňáci. Ano, ostrov Philip má oblast, kde žijí tučňáci. Opět si říkáme, když to bude stát víc jak 20 dolarů, tak tam nepůjdeme. Vstupné bylo opět vyšší, takže se spokojujeme s husou žijící v křoví na parkovišti.  Na cestu z ostrova jsme si vybrali silnici, která vede kolem velkého motorkového závodiště. Jenže jsem přejel odbočku. Při otáčení jsem nějak zapomněl, že jsem v Austrálii a vyrazil jsem vpravo. Asi bych si toho všiml, až kdyby jel někdo proti mně, ale naštěstí se první objevilo auto za mnou. Pohled do zrcátka mi řekl, že je něco špatně, a co, to jsem zjistil poměrně rychle.  Zmatený z řízení jsem pak byl poměrně dlouho. Tak dlouho, než jsme dorazili k závodišti. V podstatě bych si ho ani nevšiml, kdyby mě Koen neupozornil. Když jsme pak opouštěli ostrov, už mi to celkem šlo a nebyl problém přejet Melbourne a zamířit směrem k Great Ocean Roud, kam máme dojet až zítra ráno, ale snad se mi podaří Koena přesvědčit a dojedeme tam.

kapitola 25 Melbourne

Jako se písek v přesýpacích hodinách přesýpá z vrchní baňky do spodní, tak nás čas nutí přesunout se na jih, do hlavního města státu Victorie, Melbourne. Penny slibovala, že zná hodně levnou společnot, ale nakonec se ukázalo, že zná to samé jako my. I když cesta není tak laciná, jak jsem si původně myslel, našich deset hodin v autobuse ubíhá překvapivě rychle a pohodlně. Autobus má krom pohodlných sedadel i záchod. Cestujeme přes noc a v Melbourne budeme okolo osmé ráno, takže se snažím co nejvíc spát. Když opouštíme autobusovou zastávku, připadám si opět jako blázen. Víme jen adresu dalšího gauč serfu a nic víc. Naštěstí jsou na ulici hodní lidé, co nám pomáhají. První, co mě na Melbourne trkne do oka, jsou tramvaje. 

V centru téměř nepotkáte autobusy městské hromadné dopravy, ale jen tramvaje. Nezbývá tedy než se postavit na zastávku, která by měla vést správným směrem, a zeptat se řidiče. Navíc mi Pavel říkal, že v Melbourne jezdí tramvaj zadarmo, což nezbývá než uvítat. První tramvaj nás veze na správnou zastávku a druhou už se vezeme až na konečnou, kde je náš nový domov.  Bohužel tvrzení o tramvaji zdarma se zdá nepravdivé. Všude kolem nás jsou přístroje na štípání lístků a uprostřed tramvaje je veliký pult, kde si můžeme lístky zakoupit, ale je jen na mince a ty já zrovna nemám. Nezbývá než se svést načerno, doma pak dořešíme, jak to budeme s cestováním do města vlastně 

dělat.  Nemám rád jezdění na černo a po půl hodině, když tramvaj stojí nepřiměřeně dlouho, praskají mi nervy a já vybíhám ven. Jaký je můj údiv, že jsme na konečné. Teď už stačí jen chvilka chůze a budeme doma.  Doma barák se správným označením 261A je jen baráček vyplňující mezeru mezi dvěma domy. Ťukám na dveře a připadám si jak postava z Henryho Poterra. Stojím před více než podivným domem a nemám ani páru, co mě čeká za dveřmi, navíc podle komunikace mmě přijde, že Liam je dost velký suverén. Klepání je neúčinné, tak beru za kliku a

vcházím do menší předsíně, je tu zbytek sestavy bubnů a kytara, což mě jako kytaristu hřeje u srdce, domácnost, kde vládne hudba, je vždycky lepší. V další místnosti můj úsměv opadá. Obývák zdobí veliká televize, naproti ní je rozložený gauč, ve kterém je přes celou jeho délku díra. Další gauč je malý, ale krom toho, že je špinavý, nemá chybu. Pak je tu lednička, podle flašek kolem soudím, že na alkohol. Celý prostor pokrývá souvislá vrstva věcí. Nemá cenu jmenovat, je toho tolik a všude.   Vítá nás Ital Daniel, také gaučový surfař. 

Provádí nás zbytkem bytu, je tu kuchyň, která vypadá jako po párty, koupelna, kde původně bílý strop pokrývá plíseň. Záchod je venku, a aby toho nebylo dost, světlo tam vůbec není. První myšlenky mě nutí uvažovat o tom, že když si tady otevřu svůj batoh a věci se z něj vyvalí ven, hodně věcí nenajdu. Ovšem tento domek myslí i na tohle. Vedle záchodu je venku stříška, kde si všichni ukládají batohy s věcmi. Po prohlídce si musím sednout. Začínám uvažovat o tom, jakým způsobem bude možné tady těch deset dní vydržet. Nebude, musíme tu být jen na přespání, navíc už je čas na důkladnější prohlídku města. Tentokrát se k nám na cestu tramvají přidávají i další obyvatelé našeho nového domu. Zajímavé je, že jsem ještě nepotkal majitele, nebo někoho, kdo tu bydlí nastálo, ale snad se poštěstí večer. Naše první cesta vede do informačního centra, kde začneme se sháněním informací k naší cestě na jižní pobřeží vraků. Informační centrum je v samém srdci města. Spolu s galerií říká návštěvníkům, že moderní architektura je nedílnou součástí města. Uvnitř se dozvídáme o tom, že jestli pojedeme se zájezdem, tak utratíme spoustu peněz za pár fotek z populárních míst, ale my chceme vidět všechno. Musíme si tedy půjčit auto. Koen má přání vidět tenisové kurty Australia open. Teď nás odtamtud dělí jen pár kroků podél řeky. Tenis je jeden z nejoblíbenějších sportů Austrálie, Melbourne je jeho domovem. Nejprve se zkoušíme dostat na slavné kurty bez průvodce, ale ve spleti chodeb narážíme jen na zavřené dveře. Nezbývá tedy, než si zaplatit prohlídku. Ta nás provede nejen chodbami v útrobách stadionu, ale dostáváme se tak do šaten největších hvězd a do loží nejznámějších firem AustráliDokonce se dostáváme do místnosti, kde se konají tiskové konference s výhercem. Kousek od stadionu je zastávka autobusu, který jezdí po melbournských památkách a je úplně zadarmo. Tak stihneme vše ještě dnes. Jediná vada zdánlivě dokonalé linky je, že jezdí každou půlhodinu a náš spoj nám právě ujíždí před nosem, takže nebývá než čekat. Nejprve jen sedíme na trávě v přilehlém parku, ale únava z cesty se na nás podepisuje, a tak si leháme. Budí nás až zvuk druhého autobusu, který zvolna opouští zastávku. Tak to ne, tenhle neunikne! Běžím a mávám na řidiče, ještěže je zastávka jako malý kruhový objezd a řidič je vnímavý člověk. První zastávka autobusu je Čínská čtvrť. Asijská komunita je rozšířena po celé zemi, aby ne do Asie to odtud není až tak daleko. Další zastávkou je 

městské museum. Tady se dá najít vše z historie města, a dokonce i unikátní výstava o Titaniku. Museum je zaměřené prakticky na vše, ale jen na školní úrovni, takže tady potkáte jednu skupinu dětí za druhou. Další zastávkou je italská část města. Díky Italům má pizza jasné místo na australském jídelníčku a italské restaurace jsou tu téměř nutností. Nebyla by to prohlídka města, kdyby zastávka s číslem sedm nestála před chrámem vzdělanosti a to melbernskou univerzitou. Střed veškerých nákupů je s číslem osm. Victoria market. Market se otevře každý den krom úterý a čtvrtka a nabídne zboží převážně z asijské části světa, ale najdete tu prakticky vše a to zdaleka nejlevněji. Po nákupech zamíří autobus do přístavního města, kde se dá sehnat také vše, ale cena už není tak přívětivá. Druhý přístav pak hostí i největší stadion a o téhle zastávce myslím nemusím nic říkat, protože sport je jako synonymum k Melbourne.  Další zastávky nám ukáží historický střed města a největší park ve kterém je památník druhé světové války. Ve městě najdete nepřeberný počet klubů, díky nimž je město řazeno jako město s nelepším nočním životem. Pro dnešek je toho až dost. Zpět do reality, musíme přežít první noc v našem novém domě. Doma se naštěstí změnila alespoň kuchyň. Někdo ji uklidil, a tak si můžeme udělat večeři. Naivní představa o brzkém spánku se bohužel neplní ani po tom, co skončil první film. Velký Tom, jako jeden z majitelů, evidentně diktuje tempo domu a programu večera, když se nechce spát jemu, tak nám taky ne. I když nejsem zcela smířený s jeho názorem, i přes můj údiv ostatní, krom Koena, jen s úsměvem pozorují, jak asi hodinu po půlnoci pouští druhý dvouhodinový snímek, po kterém s radostí můžu v klidu spát. Další dny v domě divů probíhaly ve znamení příprav. Z informací do knihovny a zpět. Když se zdálo, že máme řešení, tak se objevil nový způsob, jak cestu vyřešit. Trochu naivní představa o tom, že napíšeme do hostelů inzerát, a tak snadno najdeme parťáka na cesty, aby se tak srazily náklady na minimum, ztroskotala už v začátku. Naštěstí jsme našli dobrou půjčovnu s perfektním pojištěním a pěknou cenou. Melbourne má výhodu v tom, že půjčovny jsou situované do jedné ulice, takže se člověk nenaběhá.  Najít tu správnou je pak už jednoduché, jen člověk nesmí uvěřit všemu, co mu kde řeknou.  

Kapitola 24 Mt Kelly

                Už když jsem byl v Brisbane, napsala mi máma, že její kolega má blízko Canbery schovanou minci. Jde o celosvětovou hru Geocaching. Pomocí GPS se hledají krabičky s deníkem, kam se nálezce může zapsat. Mezi krabičkami pak putují různé předměty, které hledači mezi schránkami přesouvají. Tahle mince je jedna z nich. Byla na cestě z Indonésie do Čech, ale někdo ji dovezl do hor blízko Canbery, kde uprostřed buše leží už téměř dva roky. Nejprve jsem si myslel, že to bude nemožné vyzvednout, ale když jsem příběh mince řekl Koenovi, byl nadšen a chtěl mi pomoci. Další problém byl, že jsme nevěděli, jak se na místo dostat. Nevím, jestli příběh mince něčím okouzloval, ale když jsme ho řekli Penny, jen se dlouze zamyslela a pak řekla: „Dobrá, vezmu vás tam.“ A to jsem se jí na to nestihl ani zeptat. 

           Další den byl tedy plný plánování a hledání informací o tom, jak se tam dostat. Mapa téhle oblasti se na internetu nedá dostat a v Canbeře je taky těžko k sehnání, takže si jen hrubě vyhledávám, kudy by mohla cesta vést, a kde nás Penny vyloží. Nebyl jsem si jistý, jestli to najdeme. Na stránce ukryté krabičky psali, že je to deset hodin cesty, takže nebude času na zbyt, protože je zima a světla ubývá. Celou přípravu končím se slovy: „Jestli je to možné, nezjistíme jinak, než že tam půjdeme a zkusíme to.“ První verze návratu byla, že vyzkoušíme stopovat, ale když už jedeme půl hodiny národním parkem Nagi, je jasné, že tahle verze padá. Nový plán je tedy takový, že nás Penny po práci přijede vyzvednout. Na začátku parku se ptám Penny, jestli tu také žijí klokani, nebo jestli jsou hory pro ně moc studené? Hloupá otázka. Netrvá dlouho a les se otevírá ve velikou planinu porostlou žlutou trávou. Každých pár minut musíme zastavovat, protože na silnici stojí stádo klokanů. Nestíhám je ani fotit a po chvíli už mi to přijde jak zbytečné zaplňování karty. Parkoviště je překvapivě uprostřed planiny, původně jsem myslel, že se dostaneme až k buši, no to to pěkně začíná. První záznam máme jít po cestě až k dřevěnému mostu. Cesta je krásně značená a je jen jediná, takže se není jak ztratit. Cestou potkáváme další stáda klokanů. Nechápu, jak se někdo může bavit střílením tohohle výjimečného tvora. Klokan je zvědavý tvor, když vás vidí, tak neutíká, ale bedlivě vás pozoruje, a až když jste v jeho blízkosti, začne utíkat a když ne, je čas, abyste začali utíkat vy. Tohle zvířátko má přes osmdesát kilogramů a silný ocas, na který dokážou posadit celé tělo a nohama vás kopnut tak, že rozzuřený obličej klokana bude poslední, co uvidíte.         

 Naštěstí všichni klokani co potkáváme, utíkají. I když jeden rozzuřený pár klokanů míjíme, perou se tak jako lidé. Buď do sebe kopou, nebo se boxují, což vypadá opravdu směšně, netušil jsem, jaký je klokaní pravý hák. Tráva začíná ustupovat, po krajích se zvedají kopce a my vcházíme do houstnoucího lesa. I tady na kraji, kde se les prolíná s planinou, narážíme na skupiny klokanů, ale jiných než na otevřených pláních. Je to klokan červený. Má načervenalou srst, je o dost menší a o dost plašší. Dál se krajina mění v téměř neprostupnou. Cestu jsme museli opustit už dávno, takže nám nezbývá než jít podle instrukcí, takže podél potoka stoupat vzhůru. Jako navigace je to super, ale čím blíž jsme potoku, tím je těžší jít, protože díky vodě z potoka tu roste příliš mnoho rostlin a chůze je tak nemožná. Jenomže když se od potoka vzdalujeme, nevíme, kudy se kroutí a jestli se nezatočí někam od nás, a my už nestoupáme jen podle jeho přítoku. Jako navigaci máme GPS jen s konečným bodem na vrcholu Mt Kelly a 3D mapu z Googlu.  Mapa je dobrá, protože díky tvaru kopců v mapě a kopců, co prosvítají mezi korunami stromů, můžu porovnat, kde jsem a kudy se dát. Nejprve mírné stoupání se postupně mění v příkrý sráz plný skal a křovin, opět začíná být terén neprostupný, někdy se až dvakrát vracíme ke stejnému místu. Díky dvěma dnům dešťů je vše kolem mokré, a tak se naše kalhoty začínají postupně měnit v mokrý cár hadrů, obklopujících naše nohy. Při pohledu na hodinky začínám mít obavu. I Koen vypadá vyděšeně. Teď mi dochází, proč se tak divil, když jsem mu říkal, že převýšení trasy je kilometr. Já jsem říkal, že nalehko je to v klidu, a on se divil. No v Holandsku holt nemají hory. Při další zastávce si určujeme pravidlo. Jakmile odbude druhá hodina, vracíme se, ať jsme kde jsme, jen tak bychome měli zvládnout návrat ještě za světla. Zatím je času dost, ale my stále stoupáme hustým porostem. Když už začínám i já podléhat černým myšlenkám, stoupaní se začíná umoudřovat, potok se mění v mokřinu zaplňující údolí uprostřed buše. Neprostupný porost jsme nechali dole v údolí a cesta se zdá být snazší. Místo bodláčí jsou tu listnaté hustě rostoucí stromky. Rostou těsně u země, a i když je cesta snazší, přesto není jednoduchá.

 Chvíli zkoušíme jít mokřinou, ale kalhoty už tak dost mokré se nám tam nasávají vodou ještě víc. Mezi stromy prosvítají nové vrcholy, ale který je ten správný? Podle GPS ani jeden. Další těžká chvíle je tu, už zbývá jen hodina a půl k bodu obratu a my jsme blízko, ale přesto daleko. Příroda se s každým výškovým metrem mění, takže doufám jen v lepší. Podle popisu vím, že až mi GPS ukáže tisíc dvě stě metrů od vrcholu, musím opustit potok a začít stoupat, ale když jsme kilometr a půl daleko, tak mi přijde, že je to ten správný bod a my jsme jen vychýlení od potoka. A my se tedy vydáváme na boj s posledním stoupáním. Husté křoviny řídnou a my tak můžeme zrychlit. Cítím, jak studené mokré kalhoty obepínají moje nohy. Díky chladu z kalhot začínám cítit bolest svalů na nohách. Oba máme stejný problém a navíc na Koenovi vidím, jak je unavený. Vím, že na hory není zvyklý a já už taky na ně poměrně zapomněl. Hlavou mi běhají myšlenky, jestli by nebylo lepší se vrátit, ale na druhou stranu GPS ukazuje pod kilometr. Kopec, který by měl růst přímo před námi, se začíná ubírat vpravo a já vidím, že neposlechnout instrukce byla chyba. Naštěstí oba kopce jsou spojeny údolím, které je o něco níž, než jsme my. Teď už cítím cíl blízko a chvílemi utíkám do kopce, takže ztrácím pojem o tom, kde je Koen. Naštěstí v celé buši je takový klid, že stačí zakřičet, a Koen mě hladce najde. Tam kde jsem si myslel, že je opravdový vrchol, je jen přelom a my tak stoupáme vysoko nad celou krajinu. Kopec, který se nám ukázal mezi stromy jako první a nejvyšší, je teď hluboko pod námi.  Za další hranou už nás čekal skutečný vrchol. Ještě čekám na Koena, abychom si potěšení z vítězství vychutnali oba najednou. Na vrcholku je jen starý kus dřeva zapíchnutý v mohyle a u něj skříňka s vrcholovou knihou. Kolem dokola není vyšší kopec než ten náš, díky tomu je nádherný výhled do daleka. Ať se dívám, jak se dívám, nevidím jediný náznak civilizace, jen sem tam louka a jinak buš. Najít ukrytou krabičku je snadné. V Čechách nevěřili, že by krabičku nikdo dva roky nenašel, ale nápis a obtížnost cesty naznačuje, že je to pravda. Po dvou letech jsme první. Další spekulace bylyi kolem toho, jestli je mince skutečně uvnitř. Chvíli prohrabuji věci na dně, až se na mě zlatavě leskne mince s českým lvem. Dokázali jsme to!

 Pravda, vzhledem k umístění jsem od začátku věřil, že je možné, aby tuhle kešku nikdo neobjevil takovou dobu. S mincí v ruce se nás zmocňuje nadšení. Nadšeně pobíháme po kopci a fotíme vše kolem. Bohužel pocit štěstí začíná opadat a mně se do hlavy vrací stejné myšlenky, jako při výstupu. „Nejvíc problémů nastává při zpáteční cestě“. Navíc moje nohy přestávají, díky silnému větru, zvládat zahřívat mokré kalhoty.  Není čas na slavení, jestli chceme vyjít ven z buše ještě za světla, musíme jít teď. Po pravdě, ani nevím, jak to v takovéhle buši může za tmy vypadat. Dost se řídím orientací díky kopcům a tvaru údolí, což by bylo v noci nemožné. Přestože jsme si s Koenem slíbili, že si dáme na vrcholku něco k jídlu, zahajujeme sestup do údolí s potokem, který nás věrně dovede až k planině s klokany. Tentokrát jsme moudřejší, sestupujeme o pár stupňů víc vlevo. Přestože jsme určitě ve správném údolí, potok tu není. Sestup se začíná postupně měnit ve výstup. Přemýšlím, jak je to možné, ano, vždyť potok jsem naposledy zahlédl u mokřiny. To znamená, že tam začíná a my jsme sešli moc a teď stoupáme na protější vrcholek. Otáčím Koena, který mi nechce věřit. Musím mu dvakrát zopakovat svou teorii, než přikyvuje, že jistá možnost by to mohla být. Bažina se objevuje záhy.  Pouze my tentokrát stojíme na jejím odlehlém konci. Opět se na našich unavených tvářích objevuje úsměv. Tentokrát musíme jít přes, a jelikož jsou moje tenisky kompletně durch, půjdu první. Nebyl to dobrý nápad si do Austrálie vzít jen tenisky a sandály. Naštěstí je mokřina jen v bezprostřední blízkosti potoka, takže se daří přejít přes bez menších potíží. Obcházíme mokřinu a já mám v hlavě stále hrozbu neprostupných křovin několik výškových metrů pod močálem. Je tady možnost, jak se tomu vyhnout a možná i ušetřit tolik cenný čas. Za močálem se držet vrstevnice. Potok prudce padá do neprostupné buše a my můžeme zůstat pořád v prostupném terénu a do problematického místa se ponoříme až necelé tři kilometry od konce pralesa. Na tenhle plán mi Koen říká jen: “Předtím jsi měl pravdu, takže mi nezbývá než ti věřit“. Neberu to zrovna jako povzbuzení, ale o kolik to může být horší? Zdá se to být ta lepší varianta, navíc je hluboko pod námi slyšet šumění potoka, což mě celkem překvapuje, protože my jsme pořád stejně vysoko. Vše jde podle plánu, jen začínáme klesat postupně, protože se bojíme, že na konci by mohla čekat nějaká skaliska, nebo příliš strmý sráz. Jak začnete jednou klesat,těžko se hlídá o kolik, což je přesně náš problém. Shledáváme se tedy s potokem o něco dřív, než jsem čekal. Původně jsme šli po druhé straně, což nemá cenu měnit. Tma má přijít do hodiny a my jsme ještě poměrně daleko. Už teď je jasné, že si chůzi ve tmě vyzkoušíme. Tentokrát už se tolik nebojím jít dál od potoka, a tak se skrz prales dostáváme snadno až k poslední části, která bude lepší po druhé straně, takže naposledy překračujeme potok.

 Canberra je zas o něco jižněji, takže se tu stmívá poměrně pomalu, ale i tak postupně les začíná schovávat některé nástrahy. Prales je jak řeka, musíte se ho naučit číst. Stejně jako když s lodí nechcete najet na kámen, musíte ho objet, tak v pralese, když se nechcete zaplést do bodlákového křoví, musíte ho včas obejít. O možnost tuhle vlastnost rozpoznat nás začíná rouška noci okrádat. Zprvu jsem viděl křoviny jen matně, ale teď nevidím nic. Musím prostě věřit, že když se někudy vydám, neskončím ve slepé uličce.  Sice máme světla, ale v hustém porostu by záře baterky osvítila jen nejbližší porost a dál nic. Teď když je úplná tma, nezbývá, než se orientovat podle nebe a díky měsíci, který září přímo naším směrem, je to snadné. Nebýt jeho, asi bychom neviděli a hlavně bychom nedokázali držet správný směr. Takže netrvá dlouho a jako jsme postupně padali do hlubokého pralesa, z něj postupně vycházíme. Klokani nás sice nevítají a dokonce je ani nevidíme, ale víme, že jsou všude kolem nás, jen sem tam zaslechneme šum trávy. Nebo zahlédneme obrys skákajícího tvora. Na parkovišti je liduprázdno, vlastně tady není nic, jen dvě prostydlé lavičky, na které si i přesto sedáme. Zima začíná být nesnesitelná. Sedíme a jen nahlas přemýšlíme, kde je asi Penny, zda přijede už za deset minut, nebo až za hodinu. Jenže ať počítáme, jak počítáme, nejdřív tady bude za půl hodiny, což při sezení na tomhle místě asi nevydržím, nebo to odnesu chřipkou. 

 I když se Koenovi nechce, po čase se mi ho daří donutit k chůzi Penny naproti. Každý zvuk nesoucí se liduprázdnou tmou přisuzujeme motoru a každý odlesk měsíce Peniným světlům. Nevím, jestli je to zimou, nebo hladem, ale na protějším kopci vidím na cestě světélkující bod, jakoby auto přejíždělo horizont, ale je to stále stejné, i Koen vidí stejný úkaz.  Už se tomu jen smějeme a těžkou chvíli si zlehčujeme navozováním dobré nálady, což mně pomáhá myslet na něco jiného a nepropadat panice. Auto! Tentokrát nás nešálí zrak. Nevíme, jestli je to ona, ale bereme za povinnost stát uprostřed cesty a auto zastavit. Až do poslední chvíle si nejsme jisti, ale kdo jiný by to byl? Nic tu není, cesta vede jen k opuštěnému parkovišti. Takže s pevnou jistotou stojíme uprostřed cesty až do chvíle, kdy jsme si jistí, že je to Penny. Sděluje nám, že za celou cestu nepotkala absolutně nikoho a s vtipem na rtech, jestli nechceme svést. Naše cesta možná byla bláznivá, ale i přestože mi ještě nerozmrzly prsty na nohou, jsem šťastný, že jsme to dokázali. 

Kapitola 23 Canberra

A je to tady! Po třech hodinách cesty v autobuse mě vzbudila světla velkého města. Čím víc se přibližujeme, tím víc jsem si jist, je to Canberra. Na velikou cestu směrem k Melbourne, odkud poletím za dva týdny do Čech, jsem se vydal s holandským kamarádem Koenem. Dnes přijde den pravdy. Díky PaKovi jsem se dostal k stránce couchsurfingu. Je to stránka pro lidi na cestách, jako jsme my. Lidé tam nabízejí přenocování na gauči u sebe doma a my si takové bydlení vyjednali. Nejkrásnější na tom všem je, že je to zdarma, a nejhorší, že ani jeden z nás s tím nemá zkušenost, ale přes email se naše budoucí domácí Penny zdála v pohodě. Dokonce nám poradila, jak se dostaneme k jejímu domu. Jediný háček plánu je, že na chycení posledního autobusu máme jen deset minut, což je poměrně těžké, když nemáme ani páru, kde je zastávka. Možná nebyl nejlepší nápad cestovat přes noc, ale snad nám to vyjde, o půl desáté bude ve městě dost lidí, kteří nám poradí.

                Autobus zastavuje a my bereme batohy a bez váhání vybíháme na ulici. Tady ale žádná zastávka není. Jednu zahlédnu až ve vedlejší ulici, kde někdo čeká na autobus. Číslo neodpovídá, ale řidič nás ochotně směruje na druhou stranu ulice. Zbývají tři minuty. Na konci ulice je dvanáct zastávek na různé strany. Díky orientační tabuli vidíme, kde je ta správná, ale na jakou stranu jet? Dilema je vyřešené. U jedné stojí autobus, takže se jen stačí zeptat, ale díky času je jasné, že je to ten správný.  Trochu dramatické chvíle jsou zakončeny před obchodním centrem nedaleko Penina domu. Čekáme na ni už deset minut a čím dál víc nahlas přemýšlím, kdo to ta Penny může být. Třeba je to ten Penny, nebo třeba žádná Penny ani neexistuje a my jsme uprostřed města a čekáme na nikoho. „Pavel,“ zaznělo tichou ulicí. Otáčím se a vidím, že Penny je skutečná. Poměrně mohutná, ale sportovně vypadající slečna v tenisovém oblečení přechází ulici a přátelsky se usmívá. Po krátkém představování jí nastupujeme do auta, kterým se dostaneme k ní domů.  Jsem překvapený, čekal jsem, že to bude někde za rohem. Nechci platit celý týden za autobus, ale když to bude daleko, tak mi nic jiného nezbude. Není to daleko, evidentně se zrovna vrátila z tréninku autem, tak nás vzala cestou, vlastně je to opravdu za rohem. Penny bydlí v řadovém domku ve třetím patře. Má malý byt, který vypadá jak neobydlený. V obýváku je malý gauč nasměrovaný na rádio, což mě překvapuje, neznám moc domácnostní, co vyměnilo televizi za rádio, ale proč ne. Dál pokračujeme do kuchyně, která je propojena s jídelnou, i tady se zdá, že svůj byteček moc neobývá. Na kuchyňské lince je staře vypadající špinavé nádobí a jídelní stůl je pokryt papíry, na jejichž vrcholu sedí lap-top.  Odtud vedou jediné další dveře, naše ložnice. Je tu pracovní stůl zarovnaný věcm, dva sušáky a skříň. Na zemi pro nás připravené deky. Celá místnost má asi tři na tři metry, ale po přenesení sušáků je tu dost místa pro oba a dokonce i pro věci z batohu. Po ubytování nám Penny dala klíče od domu, řekla: „Užijte si Canberru,“ a šla spát. Překvapilo mě její jednání, ale ona má evidentně hodně zkušeností s lidmi jako jsme my a je si jistá, že její štědrost neoceníme krádeží. Jasně že ne! Vše se zdá být bezchybné, jen na maličkost, že Canberra je v horách a Penny doma netopí, ale co, zahřeju se pod dekou.

                Druhý den je čas na objevení krás města. Centrum by mělo být asi patnáct minut daleko, takže nepotřebujeme autobus. Už na mapě se celé město zdá promyšlené. Centrum tvoří veliký rovnostranný trojúhelník. Jedna jeho hrana je tvořena silničním okruhem okolo nového parlamentu, další dvě jsou pak na protějším břehu jezera. Na straně s parlamentem je nespočet státních budov, jako jsou galerie, muzeum nebo knihovna, druhá strana je obklopena kluby, bary a kavárnami. První naše zastávka bude nový parlament. Jeho vrcholek láká už zdaleka, ale díky trojúhelníkovému tvaru je těžké držet jeden směr a dostat se tak k parlamentu rychle. Po chvíli úspěšně stojíme na ke městu odlehlé straně. Vypadá to jako vstup, takže zkoušíme vejít. Je nám však vysvětleno, že to je vstup, ale jen pro politiky a my tak evidentně nevypadáme. Celá budova a je vlastně zasazena do kopce, na jehož vrcholku je ocelová konstrukce držící australskou vlajku. Zepředu má budova trychtýřovité náměstíčko se vstupem na menší straně. Vstup zdobí ocelový znak Austrálie.  Při vstupu musíme projít kontrolou, asi jako na letišti. Uvnitř se nás ujímá průvodce. Je to starší pán, kterého práce průvodce evidentně baví. S nadšením nás provádí po budově, kterou v roce 1988 otevřela samotná královna Alžběta II. Vstupní sál je vlastně celý z mramoru. Najdou se tu hned čtyři druhy tohohle vzácného nerostu. Zdi pak zdobí kusy dřeva, na jedné straně jde o aboriginské symboly a na straně druhé originální kusy dřeva z lodě kapitána Cooka, které jsou upraveny do podobného stylu jako kusy na straně druhé. Odtud se dá dostat do konferenčního sálu, nebo schody do prvního patra, kde je balón se sochou královny. A výhledem na město. Náš nadšený průvodce nám vysvětluje, že celá budova je v kopci, odkud se nejprve odvezla kompletně všechna zem a po dokončení se šedesát procent země vrátilo zpět. Také nám nabízí, abychom se šli podívat na střechu. Princip je takový, že lid stojí na parlamentu a ne naopak, proto každý může vystoupit na vrchol. Okolo konferenčního sálu vede okruh, ze kterého se vchází do dvou parlamentních sálů. A za ní je další sál, kde se díky hlučné kašně můžou politici domlouvat tak, aby je nikdo neslyšel. Tam, kde je zrovna zasedání, jsou  opět přísná pravidla pro vstup. Žádné telefony a hlavně státníky nerušit, ale po vstupu na takzvané otázky. Je vidět, že je rušit není potřeba, oni se ruší sami. Vedoucí zasedání v jednom kuse vyžaduje klid slovy „order“, a když ani to nezabírá, tak se rozčileně postaví a všichni zmlknou. Alespoň vidím, že je to všude stejné.

                V samotném centru ještě najdete technické muzeum, které pro nás bylo velikým zklamáním. Je totiž situované do patnácti let, což my už si připadáme starší. Pak je tu ještě knihovna, kde je zadarmo internet a klidná atmosféra, ostatně jako v každém jiném chrámu vzdělání. Pak přes jezero Asi nejzajímavější stavba. Australské Národní museum. Vstup je zdarma a už zvenčí budova nabízí nevšední zážitek.  Architekt Howard Raggatt oblékl budovu do nadčasového kabátu se slovy: “Austrálie nemá jeden příběh, ale má hodně komplikovaných příběhů dohromady. Nemá jednu ověřenou verzi, ale hodně útržkovitých.” Jak zmateně procházela Austrálie historií, tak zmateně vypadá její muzeum. Podlouhlá budova je někdy mohutná a otevřená jako australská krajina, a jindy malá a zúžena, jako lhostejnost Britského impéria při obsazování jejích břehů a likvidování jejího obyvatelstva. Při prohlídce se postupně seznamujeme s celou historií jak z pohledu Aborigiců, tak z pohledu Britů. Otázka zní, kdo je tady dnes víc doma? Aboriginci, kteří aby měli zastoupení v hlavním městě, už přes dvacet let stanují před budovou starého parlamentu, nebo Britové, kteří vedou zemi jako stát? Řekl bych, že Britové, ale jizva na srdci místních se nejspíš nezahojí Sorry dnem, nebo každoročním pochodem přes Harbour bridge, nezahojí se ani zvýhodňováním aboriginského obyvatelstva při platbě daní. I přesto je důležité, že si vláda uvědomuje, co se tu před lety událo. 

Po prohlídce města jsme s Penny vyrazili do hospody, protože se dnes bude hrát zápas mezi Queenslandem a Novým Jižním Walsem v ragby.  Je to asi v obou státech největší sportovní událost, problém je, že Queensland už několik let v řadě vyhrává, takže tady v Canbeře chtějí všichni vidět, že se to otočí právě dnes. Při napínavých okamžicích je krásně vidět, kdo komu fandí. I když fanoušků Walesu bylo víc, přesto prohrál. Ještě ale není všem dnům konec, aby vyhrál definitivně, musí zvítězit dvakrát. 

Kapitola 22 Blue Mountains

Celý poslední týden v Sydney déšť. Měl jsem veliké plány, ale co můžu podniknout, když pořád má jen pršet. Až ve středu se zdá, že čtvrtek by měl přinést změnu, takže neváhám a balím věci. Zítra budu vstávat před šestou, protože jedna cesta vlakem zabere dvě hodiny, samotná trasa má mít okolo šesti hodin, když přičtu nějaké kochání, mohl bych dorazit domů dost pozdě.

                Vstát takhle brzo a nemuset nikam je pro mě asi největší zkouškou dne. Problém je však v tom, že jsem si zapomněl připravit něco k jídlu, takže jen stroze posnídám topinky a utíkám do Colesu koupit něco k jídlu. Mám přesně určený čas, abych vše stihl, ale dnes nemám absolutně nápad co si koupit, zase nechci zaplatit za jídlo víc než za celý výlet. Bohužel čas na rozmyšlení rychle utíká a já musím jednat, takže si rychle beru půl kila máslových sušenek a jdu k pokladně, kde si teprve prodavačka laxně počítá hotovost do kasy. Říkám jí: „Nestihnu vlak“ Ona jen odpovídá: „Nu, já musím mít připravenou kasu.“ Tak jí dávám sušenky, ať si je nechá, a odcházím, ale naštěstí se mě ujal nějaký jiný prodavač, takže jsem bez jídla neodešel. Na nádraží vzniká další problém, protože mi internet napsal, že vlak jede z nástupiště dvanáct. Tak proč tady minutu před odjezdem není? Na vedlejším peroně vlak stojí, ptám se hlídky vlaku, kde najít ten správný. Ona se jen ušklíbla a řekla - tenhle jede do Blue Mountains. 

Do vlaku vcházím za zvuku píšťalky, dveře za mnou se zavírají a vlak se rozjíždí. Nejprve se koleje prodírají hustým městem, až asi po hodině začíná ubývat domů a hřeben hor je už na dohled. Na úpatí hor si začínám myslet, že tu bude výtah na vlak, ale vlak si nakonec poradí i bez výtahu. Ve strmých skalách se vlak kroutí a projíždí tunelem. Ani se nezdá, jak rychle jsme nabrali výšku. Teď už se ráz krajiny změnil, všude kolem je prales, my jsme nad tím vším, dokonce můžeme pozorovat z města vycházející slunce, nebo opar vycházející z útrob pralesa. I když už jsem v Blue Mountains byl, přesto nevím, jestli jsem si našel správnou zastávku, a nevím, kudy od nádraží, protože naposledy jsem tu byl autem, jen se tak podívat, kde co je. Opouštím vlak a poprvé za celou dobu v Austrálii vidím , že z mého dechu jde kouř, jsem osm set metrů nad mořem, tak se není čemu divit. První úspěch je, že jsem na správné zastávce, pak však začal větší problém, vlak tu jede přímo po hřebeni a já nemám ani páru o tom, na které straně hřebene jsou Wentworthovy vodopády, což je můj první cíl. Podle vodopádů se jmenuje celá tahle vesnice, takže cedule s tímhle názvem jsou téměř všude, ale nakonec mi jedna cesta přijde sympatická, jmenuje se Falls roud. Když už deset minut kráčím po téhle cestě, nedá mi to a musím se zeptat. Paní mě uklidnila, opravdu jdu správně. Netrvá dlouho a já stojím na rozhledně nad vodopády, slyšel jsem, že tu bývají inverze, ale když pod sebou v údolí vidím nalité mléko, vyráží mi to dech. Místní paní se přišla po ránu jen tak pokochat pohledem do údolí, na jejím výrazu je vidět, jak tuhle krajinu miluje, dokonce mi říká: „To je nádhera, co?“ „ Je, “ odpovídám.

Nabídku, jestli chci s tou krásou vyfotit, neodmítám. Jen co mi udělala fotku, vrací foťák a mizí. Cesta k úpatí vodopádu vede jen řídkým pralesem. I když skoro čtyři dny pršelo, vody v potoce není nějak závratně víc, takže vodopády se moc nezměnily. Od úpatí vede hodně kolmá cesta ražená ve skále k prvnímu stupni, kde se potok brodí. Tady jsem ještě taky byl, ale dál už pro mě cesta bude úplně nová a neobjevená, další super věc je to, že tu není nikdo. Je totiž pracovní týden a předpověď byla nejistá, takže si to dost lidí rozmyslelo. Jen chvíli se kochám proudem padající vody a pak pokračuji. Cesta vede po vrstevnici asi dalších tři sta metrů, než se rozdělí. Jedna cesta pokračuje dál a druhá s červeným nápisem“ jen pro zkušené“ vede dolů k poslední části vodopádu. Nepřijde mi, že je to až tak těžké, schůdky jsou opatřené zábradlím a podrobným popisem, jak je bezpečně sejít. Někdy na sebe schůdky navazují tak, že slézám jedny a narážím na zábradlí, s překvapením se rozhlížím, než zjišťuji, že za ně musím jít, abych našel další. Už nejsem v tom řídkém pralese, ale v docela hustém porostu, který se otevírá až těsně pod vodopádem. Voda taky padá jedním proudem a z větší výšky. Je v rohu, takže když stojím pod ním, víc než sto osmdesát stupňů kolem mě jsou vysoké skály a za mnou jen hustý prales. Teď jen doplnit tekutiny a ponořit se do moře stromů a zvláštních, pro mě cizích rostlin. Po dvaceti minutách chůze zjišťuji, že nejen rostlin. Je tu papoušek, který se prozradil štěbetáním. Musím sejít trochu z cesty, abych ho mohl vidět. Všude jsou tu papoušci, většinou  jen korely, ale tenhle druh je jiný. Má krásné červenomodré zbarvení a není tak hlučný, možná proto, že se právě snaží nalákat samičku, která sedí v povzdálí. Když se však snažím přiblížit kvůli fotce, odlétají oba. Teď si uvědomuji příběh Kanaďana, který opustil cestu a ztratil se tak na osm dní. Nakonec ho našli a on na tomhle příběhu zbohatl, ale o to já nestojím, takže se rychle vracím na cestu a pokračuji dál. Některé ze stromů u cesty tu stojí majestátně už přes stovky let. Někde v útrobách tohohle pralesa se asi před dvěma lety našly nejstarší stromy světa, ale kde jsou, to ví jen pár ochranářů. Dokonce když tam vedli novináře,zavázali jim oči, aby nevěděli, kde to je. Po tom, co se cesta odloučila od skal, se zase začíná pomalu vracet a mně se zdá, že jsem nějak rychlý.

 Nezdá, k dalším vodopádům dorážím už po hodině a půl chůze, což je v půlce trasy. Jsou menší, protože padají po terasách, takže jak stoupám z údolí, objevuji stále nové a stále jiné. Až téměř pod úpatím skal se cesta vzdaluje od toku, aby obešla poslední vodopád. Na křižovatce, kde se cesta vrací zpět vrchem, pracují lesní dělníci na údržbě cesty. Nevracím se zpět. Měním plán, protože mám ještě spoustu času a vrchní cestou bych byl zpět za hodinu. Takže pokračuju po vrchu dál, měl bych dojít do Katoomby. Je to město, které se díky skalnímu útvaru „Tři Sestry“, stalo centrem turismu. Cesta nejprve vede přes hustý prales, procházím přes visutý most, až se dostávám nad úpatí skal, na které jsem se celou dobu díval zespodu. Cestou je několik odboček, kde jsou výhledy na celé údolí, já neodolám ani jednou. Pak se dostávám k odbočce, kde se píše, že je další z výhledů, ale asi kilometr vzdálený, opět neváhám. Ačkoli nechci, cesta překvapivě klesá. Chvílemi mi hlavou probleskává, jestli bych se neměl vrátit, ale pocit zvědavosti je nakonec silnější. Z první vyhlídky jsem poměrně zklamaný, je tu hustý porost, takže se ani nedá udělat rozumná fotka. Naštěstí ten pravý výhled čeká kousek za ní. Je to tu jako v ráji. Dole hluboko pode mnou je hejno papoušků, kteří celému pohledu dodávají i zvukový doprovod, a úžasná vůně doplňuje celkový dojem. Modré hory se tomu neříká jen tak. Název je kvůli tomu, že množství eukalyptů v pralese vylučuje modrý opar, který pokrývá celé údolí a dodává mu tak čistou vůni pralesa, která díky oparu je i vidět. Nakonec výhled. Možná ta zima tady posunula všechny mraky vysoko na oblohu, abych mohl vidět i skály, které jsou obvykle skryty v mlze dálky. Je to jako pohled na moře z vysokých útesů, jen tam dole nepoletují rackové, ale papoušci a tam v dálce to není opuštěný ostrov, ale jen další kopec ohraničený skálou. Protože zrovna nevím, kde zrovna jsem, musím se vydat zpět na hlavní cestu. I když se to zdálo daleko, netrvá mi dlouho a šlapu po okraji skal směrem k městu. První známkou civilizace je obrovské golfové hřiště, které míjím. Po chvíli zjišťuji, že se jedná o celé rekreační centrum, je tu lanové centrum, evidentně dlouho nepožívané, a ohromný komplex budov nějakého hotelu. Podle všeho jsem ještě daleko od Katoomby, ale nevadí, jsem ve vedlejší vesnici Leura, odkud jede stejný vlak, takže jdu na nádraží a po dlouhém výletě jsem rád, že si na dvě hodiny ve vlaku sednu.  Po dlouhé době jsem zas zaměstnal nohy a zdá se, že zítra je pořádně ucítím, ale musím trénovat, čekají mě dva týdny chození.