Kapitola 19 Bondi a Coogee beach

Dnes je na řadě relaxace a poznávání legendárního pobřeží Sydney. Nejprve je třeba k moři dojít, což je z centra asi osm kilometrů. Cestou procházíme kolem populárního Sydney football stadionu, jehož moderní kovová konstrukce napovídá, že v roce dva tisíce Sydney hostilo olympijské hry. Za stadionem nacházíme rozlehlý Centenninal park, je to největší park v Sydney. My ho však jen míjíme a míříme k oceánu na Coogee beach. Tahle pláž není tak populární, ale o to je hezčí. Z obou stran je obklopena útesy, ostatně jako všechny pláže tady. Když byste koukali na Sydney z moře, uvidíte město vystavěné na vysokých útesech, občas útes sestoupí až k hladině moře, kde najdete písečnou pláž a právě tak vypadá Coogee. Sousedící čtvrť je spíš jako prázdninová destinace plná obchůdků, hotelů a půjčoven sportovního vybavení. Pláž je nádherná, ale my se dlouho nezdržíme, protože dnes chceme nahlédnout pod hladinu moře v přilehlé zátoce Gordon Bay. Moře tady je krásně čisté díky tomu, že Gordon Bay je ukrytá před vlnami, a tak se tu nevíří písek a dno zůstává klidné. Pravda je, že pláž je jen malinká a dost zašpiněná, ale po krajích jsou tu skály, které nabízejí dost míst pro opalování a lenošení po ponoru.  Mám jen plavecké brýle, takže se musím stále nadechovat, ale i tak mám dost času prohlédnout na půl skalnaté dno. 

Ve skalnaté části je vidět nepřeberné množství barevných rybiček v té písečné míjím i poměrně veliké ryby. Zahlédl jsem mořskou jehlu a PaKo tu jednou prý viděl malého žraloka, ale to zrovna není ryba, kterou bych chtěl potkat já. Stezka podél moře nás pak vede dál na sever.  Procházíme okolo dalších pláží a skalisek. Procházíme i okolo velikého hřbitova. Tohle místo odpočinku je asi největší, které jsem v Austrálii viděl. Hroby jsou, kam se jen podívám, a díky kopci, kde je hřbitov umístěn, má téměř každý z nich výhled na moře. Těsně před Bondi beach nás čeká výhled nejen na Bondi, ale díky předsazení skály i na celé pobřeží.  Vítr tu fouká od moře čerstvý a svěží, takže před procházkou po pláži se tu zdržíme, abychom nasáli atmosféru té dálky před námi. Je to nádherný pocit sedět v té výšce, pod námi se rozbíjejí vlny o útesy a v dálce plují lodě. Klid vychutnáváme jen chvíli, protože čas kvapí a nás čeká ještě cesta domů. Bodi je pláž, která svou popularitu má právem, je největší, vlny se lámou dál od pláže, takže nabízí příjemné svezení pro surfaře.  Vzhledem k počtu záchranářů bych ji řadil i k nejbezpečnějším. Pláž je opět uzavřena mezi skalami. Na jižní straně se zvedají k vyhlídce, na severní jsou rozčleněné. Útesy majestátně drží domy nad pláží, pod nimi je skalnatá plocha těsně nad úrovní moře. Po tomhle kamenném moři se dá chodit, pouze jednou za čas přijde větší vlna, která narazí na skaliska tak silně, že omyje celou plochu. Můžete tam stát s foťákem třeba půl hodiny a žádná taková nepřijde, ale když se přiblížíte k okraji, dorazí zcela bez varování, právě tak jak se to stalo nám.           

                Cesta domů nás vede přes severní část Centenninal parku do Oxford street. Nemusíme jít dlouho touhle ulicí, abychom pochopili, proč je tak populární a v čem je jiná. Na tuhle otázku odpoví nejlíp statistika. Sydney je město s největší komunitou homosexuálů na světě a Oxford street je jejich domovem.  Je to tu poseté obchůdky se zbožím, které nepřísluší vystavovat ve výlohách, a barů, kam bych se neodvážil. Ne proto jak vypadají, ale podle toho, kdo z nich vychází. Chvílemi mě udivuje, jak můžou lidi chodit oblékaní, ale na druhou stranu jsem ve free zemi, tak ať si každý chodí jak chce a je jaký je. Tím, že je Austrálie plná různých národností, není tu téměř žádný rasizmus. Kdo může říci, že je čistý Australan, krom Aboriginců, a těch je pár. 

Kapitola 18 zedničina Bill

                Hlavním důvodem předčasného přesunu do Sydney bylo to, že mi PaKo sehnal práci. Vlastně se máme vyměnit a po týdenním čekání se zdá, že můj nový šéf Bill mě chce poznat. Takže v pátek ráno vstávám před pátou, čas na hodinách se zdá ubíjející. World tower má tu čest se poohřát prvními paprsky z moře vycházejícího slunce, což celé vstávání usnadňuje.  Autobus nás pak veze až na nepříliš vzdálenou stavbu. Dům je v rekonstrukci a mým úkolem bude stavbu uklízet a připravovat na nové práce, jako třeba dnes začínám s lopatou kopat příkop, který se musí zalít betonem. Pak nás čeká odkrýt zem v garáži od písku, aby se mohla zdvojit. Díky PaKovi mi nemusí Bill nic vysvětlovat, protože to dělá za něho. Snad nic nevynechá, protože dnes je tu naposled, příští týden se chystá odjet do Perthu. Asi nejzásadnější okamžik dne přichází ve chvíli, kdy se jde domů a Bill se s PaKem loučí. Objímají se a v Billových očích je vidět, že mu bude chybět. Po pravdě, ještě jsem takhle srdceryvné loučení šéfa se zaměstnancem neviděl.

                Další dny u Billa probíhaly celkem v pořádku, stále pro mě měl nějakou práci, i když povětšinou jen dva nebo tři dny v týdnu. Asi největší průšvih byl, když mi Bill řekl, abych podkopal zeď, aby se beton dostal pěkně až pod základy. Říkal jsem si, že když to podkopu, že to asi spadne, ale na druhou stranu on je šéf a asi ví, co pod tím je. Nevěděl. Nebyl jsem ani v půlce a za hřmotu praskajících cihel jsem jen bezmocně koukal, jak se spodní část zdi oddělila. Zašel jsem za Billem a on v klidu, telefonujíc, přišel ke zdi. Jak to spatřil, ihned ukončil hovor, pak nastala série strašného nadávání, naštěstí ne na můj účet. Další týden se stavba zastavila a my museli zeď rozbourat a postavit znova.

                Konec mé kariéry u Billa byl den, kdy jsme měli hodně práce a já poslední tři hodiny v práci rajtoval na sbíječce. Když už se začalo sklízet, ohnul jsem se pro brýle ležící na zemi, v tu chvíli jsem ucítil ránu do hlavy, otočil jsem se a za mnou vyděšeně stál můj kolega z Brazilie Rodrigo s lopatou. Když jsem se dostal z šoku, zeptal jsem se ho, co se stalo, předtím, než jsem ho chtěl zabít, ale on jen ukázal na železné páčidlo a vysvětlil mi, že dvoumetrová železná tyč, co stála už přes hoduinu z druhé strany dveří, se sklouzla zrovna ve chvíli, kdy jsem se ohnul. Na hlavě mně během minuty vyrašila boule, na kterou by se dal pověsit kabát.  Billovi jsem se samozřejmě svěřil, protože jsem byl mírně omámen a nevěděl jsem, jestli nemám otřes mozku. Zbytek dne pak bylo dilema, jestli jít k doktorovi, nebo ne. Nakonec se ukázalo, že žádné z příznaků otřesu mozku nemám, tak jsem zůstal doma, akorát tahle práce tím pádem utekla a já už víckrát k Billovi nepřišel, protože mě nahradil někým jiným, věděl, že to byla nehoda, ale asi tomu úplně nevěřil.

Umístění, přesně souhlasí místu, kde jsem pracoval.