Po menších zmatcích se podařilo přes Kaori vyjednat místo a mně už zbývalo jen zařídit jízdenku. Ještě že mám Marušku. Pomohla mi obtelefonovat dopravní společnost a zařídila mi jízdenku. Mě by nenapadlo, že když chci někam jet vlakem, musím zařizovat jízdenku, jako když bych chtěl letět. Pro cestu jsem zvolil Tilt train, je to vlak, který je velmi rychlý do zatáček se naklání, a tak má cesta nebude trvat dlouho. V Bundabergu budu už za pět hodin. Ráno před odjezdem vstávám ještě dřív, než by bylo nutné, abych si ověřil, zda mám všechno, přece jenom nejedu na týden. Maruška mě dokonce doveze na nedaleké nádraží, abych měl cestu ještě snadnější, takže nemám vpostatě co řešit, jen abych měl všechno s sebou. Je to zvláštní opouštět své bydlení, cítím se, jako když jsem odjížděl ze svého domova v Čechách. Ale to by nebylo moje cestování, kdyby se něco nepokazilo. Na nádraží se dozvídám, že vlaky do centra nejezdí, poněvadž v centru mají výpadek proudu. Ještě že Maruška ještě neodjela a mohla mi pomoci dostat se na Roma street. Jelikož se nakonec celou cestu přes město vezu v autě, na nádraží mám ještě spoustu času. Nechápu ale, proč jsem měl být na nádraží o půl hodiny dřív, protože když jsem paní u okýnka podal svou jízdenku, vytištěnou z internetu, jen mi řekla, že to je v pořádku a že to mám ukázat až vevnitř. Ale řeknu vám, už když se vlak objevil na peróně a to přesně na čas, řekl jsem si, tak to nejedu s Českými drahami, a když jsem pak viděl vlak samotný, byl jsem si tuplem jist. Celý vlak vypadal moderně. Vpředu měl skosené čelo.
Od mašiny se po bocích táhla modravě lesklá okna. Dveře se otevřely automaticky a nabídly cestujícím schůdek, takže nástup byl značně ulehčen i pro důchodce a hendikepované. Ve vlaku mě první uvítal prostor na zavazadla, kde jsem si odložil batoh a pak jsem vstoupil do prostoru pro cestující. A v tu chvíli jsem pochopil, proč jsem se při zařizování jízdenky musel chovat jako při zařizování letenky. Odlišnosti od kabiny v letadle byly jen minimální. Vagón nabízel méňe místa, ale to bylo vše. Kaslíky na kufry a sedadla byly téměř identické, jen pohled z okna byl o mnoho lepší, protože vlak si může dovolit pořádná okna. Cesta k mému sedadlu byla snadná, měl jsem číslo devět, a tak jsem seděl téměř u vchodu. Ani jsem se nestačil posadit a popřemýšlet, kdo by mi mohl zpříjemnit cestu jako spolucestující, a už si vedle mě sedala asi o dva roky starší slečna. Nebyla žádná modelka, byla trošku při těle, ale měla pěkný, upřímný obličej, tmavé vlasy po ramena, pruhované až trochu dívčí tričko a velkou křiklavě červeně lesklou kabelku. Bylo mi jasné, že se zřejmě jedná o nějakou studentku jako já, ale nějak jsem neměl náladu konverzovat, spíš jsem si chtěl odpočinout a prohlížet si australskou krajinu, která se během jízdy měnila tak rychle, že jsem ani neměl náladu sledovat film, který promítali na obrazovkách, kterých bylo na jeden vagón asi pět. Takže každý mohl nádherně vidět, co se v televizi odehrává. Co mě opravdu zaujalo, bylo to, že vlak měl vpředu kameru, kterou jednou za čas promítala pohled strojvedoucího. Televize nabízela pohled na mapu, kde se zobrazovalo krom aktuální rychlosti a vzdálenosti do další stanice, kde právě jsem, takže nebyl problém vystoupit. Bundanberg je město, kde si připadáte, jako kdybyste se dostali o několik let zpět. Do dob, kdy do Austrálie dorazili první osídlovatelé a začali tu stavět domy po vzoru Divokého západu. Všechno je situované do hlavní ulice, která končí právě před nádražím, takže jsem si téměř jist směrem. Sotva se nadechuju prvních doušků vzduchu tohohle zvláštního místa, moje spolucestující mě oslovuje a ptá se mě shodou okolností na stejnou cestu. Po krátkém rozhovoru je jasné, že tahle holčina z Belgie bude pro příštích pár týdnů bydlet ve stejném hostelu jako já East Bundy Backpackers. Cesta ve dvou uběhla o něco lépe a mohli jsme spojit svoje vědomosti o tomhle místě. Přestože jsem cestu i umístění hostelu pečlivě studoval na internetu, v reálu vše vypadalo poněkud jinak. Hlavní ulice se táhne opravdu celým městem a ve svém centru je chodec krytý ve stínu, který dávají podloubí táhnoucí se téměř celou ulicí. Na Austrálii je tu taky dost kruhových objezdů a každý je využitý jako takové plátno nějakého nejspíš místního umělce. V jednom je zvláštní model z nerezu. V dalším fontána a tak je to po celém městě, co kus, to originál. Cestou narážíme na pár zvláštních poměrně skromných kostelů a cestu završuje dominanta Bunadbergu vodárenská věž. Jedná se asi o dvacet metrů vysokou válcovitou věž, která je celá z cihel. Podle ní už cestu nalézáme snadno, hned za věží na veliké světelné křižovatce je náš hostel.
Už u dveří hostelu potkávám první nájemníky, jsou to nějací Indové a při vstupu do chodby se dá jasně znát, že se uvnitř žije ještě spousta dalších lidí. Chodba vede napříč celým domem. Asi uprostřed je recepce, kde se zrovna teď shromažďují spousty lidí a chtějí něco řešit, ale evidentně ne z recepční jen se dívají na jakýsi kus papíru a s úsměvem nebo údivem na tváři odcházejí. Při bližším prozkoumání zjišťuji, že jde o rozpis lidí na další den. Hostel zajišťuje práci na více farmách, a kam kdo půjde, se lidé dozvědí až večer před tím. V recepci jsem uvítán celkem nepříjemnou ženskou, kolem které poletuje její poměrně nevychovaný potomek. Je mi vysvětleno pár pravidel a v recepci jsem obdařen košem na prádlo, místo mé skříně, a klíčem od pokoje. Naproti recepci se jdu hned podívat na kuchyň, ale už ve dveřích si málem sedám. Jde o veliký prostor se dvěma hospodskými hořáky na plyn, jsou tu také dvě ohromné pracovní desky a dvě umyvadla. Pracovní desky jsou rovnoměrně pokryté špinavým nádobím a zbytky jídla. Nevím proč zrovna pro mě je tohle šokující, nejsem člověk, co by tolik dbal na čistotu, ale asi když jde o jídlo tak na to koukám jinak. Spamatovávaje se ze svého šoku se pomalu přesouvám do svého pokoje. Při vstupu mě čeká hned první, příjemné, překvapení. Kaori sedí na posteli naproti dveřím. Pozdravíme se a vidím ji na očích, že je opravdu ráda, že mě vidí. Taky jsem rád. Vysvětluje mi, jak to na hostelu chodí a jak to chodí na farmě. Pak mi říká, že zítra má volno, takže budu mít parťačku na nakupování. Musím si pořídit rukavice a nějaké oblečení na farmu. Po vstřebání těchto informací sedím na své posteli a jen zvolna dýchám. Jediné co mě drží v optimistické úrovni myšlení je účtenka za jeden den práce, kterou mi Kaori ukázala. Když budu pracovat dlouho a každý den tak jsem schopen si vydělat opravdu pěkné peníze, ale druhá stránka věci je, že Kaori je po pár dnech ztahaná jak pes a říká mi, že je to fakt těžká práce. No co uvidíme, jak to půjde. Při přemýšlením o mém budoucím bohatství koukám na svůj nový pokoj. Jsou tu čtyři dvoupatrové postele. S tím, že lidé v spodním patře mají přes postel danou zástěnu aby nebyli nikým rušeni v odpočívání u každé postele je koš s prádlem a veliké zavazadlo. Obvykle jen díky koši se daří věci držet na jednom místě tak aby neputovali po pokoji. Lidé spící na spodní posteli si dávají veliké deky jako zástěny, aby v tomhle rušném světě měli špetku soukromí. Já bydlím nahoře, takže si musím vystačit s ucpávkami do uší, které mi dal Jimi. Večer se ještě rozhlížím po sprše a k mému překvapení nalézám v dolním patře jedinou, ne moc využitou sprchu. Nejedná se zrovna o nejčistší, ale postačuje. Stejné je to i s toaletou.
Druhý den mě čeká bližší poznání města. Vyrážím s Kaori a Alice, která je z Číny. Nejprve naše kroky vedou do místního supermarketu, kde si nakupuju jídlo. Udivuje mě, na čem žije Kaori sama jí jen jogurty a nudle. Takhle se přeci nemůže dát žít dlouho? Sám si ale nakupuju dost podobně, jsem hlavně odrazen kuchyní, i když dnes ráno přišla paní, která celou kuchyň vyčistila a nádobí umyla. V místním obchodním domě jsem udiven Santou, který se tři týdny před Vánoci fotí s dětmi za $50. Ještě více mě udivují rodiče, kteří stojí frontu, aby mohli dát svou ratolest na klín zpoceného dědka. Z Obchoďáku míříme do obchodu s použitým oblečením, kde se vybavuji kloboukem a košilí. Jsou to dvě nejdůležitější části, klobouk mě bude krýt před prudkým sluncem. Odpoledne je teprve vprostřed. Takže další kroky vedou do bottle shopu, kde si s Kaouri kupujeme pivko a jdeme s ním relaxovat do parku. V hlavě se mi honí spousta věcí hlavně, jak to bude zítra vypadat na farmě. Zbytek dne ještě objevuju Bundanberg. Kousek za hostelem je nádherný park. Jsou tam jezírka plné ptáků a po trávě se pohybují různí ještěři a jiná havěť. Z parku jsem tak nadšený, že tu budu snažit trávit svůj veškerý volný čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat