Kapitola 28 Návrat

Poslední dny uběhly jak voda a já stojím na letišti. Největší obavy s vrácením auta se nenaplnily a stejně flegmaticky jak proběhlo půjčení, jsme auto vrátili. Pak jsem stihl nějaké nákupy a teď už je po všem. Čeká mě osm hodin do Malajsie, pak třináct hodin do Francie a potom jen hodinka do Prahy. Můj plán je jednoduchý, prvních osm hodin u okýnka, abych si užil posledních pohledů na Austrálii, a potom v uličce abych si mohl dát pivko a abych mohl klidně spát. Mám rád vítání a strašně se těším domů, ale nenávidím loučení, a jak vidím Koeana tak on taky.

 Takže sedíme na lavičce uprostřed letiště a nevíme co říkat, že se někdy sejdeme, jsme si za cestu slíbili mnohokrát, ale jaká bude pravda, ukáže až čas. Zbývá jen udělat poslední společnou fotku a odebrat se k odbavení. Ještě v letadle mě mrzí, že opouštím devět měsíců života, ale jak se letadlo vznese, vím, že mě čeká nový život doma, opět s přáteli a blíž rodině. Ne vždy bylo jednoduché číst zprávy z internetu, jak si všichni užívají, a říkat si, kdybych byl doma, byl bych tam taky, ale asi to tak má být, že když chcete něco víc, musíte něco obětovat. Pak přišly Vánoce a já věděl, že mi všichni doma závidí, ale sám jsem záviděl já jim. Pak čím déle jsem byl pryč, tím víc jsem začal zapomínat, a věřím, že kdybych v Austrálii vydržel přes rok, zvykl bych si úplně, ale proč si zvykat na něco, co v nitru sebe nechci. Jsem člověk čtyř sezon a mít stále léto, jen pár měsíců v roce ošklivo, není pro mě. Však za zkušenost, kterou jsem dostal, budu vděčný do konce života.

Oba lety proběhly, jak jsem předpokládal, první problém se objevil v Paříži. Letiště tady je ohromné a nepřehledné. Než jsem zjistil, že na druhý terminál jezdí autobus, měl jsem první prošlý dvakrát. Když už jsem konečně našel, odkud poletím, letadlo mělo zpoždění a já si říkal, vítej v Čechách. Jelikož jsem letěl s českou aerolinkou, všude kolem mě byli naštvaní Češi, jak to, že přiletí do Prahy o půl hodiny později. Nějak jsem neřešil rozdíl mezi českou povahou a povahou mých kamarádů z jiných zemí, ale teď jsem se zastyděl. Přišlo mi, že je to snad jejich neznalostí bezpečnosti lítání, nebo jen hloupostí, ale když jsme koukali, že letadlo přiletělo, je asi jasný, že ho musí zkontrolovat a naplnit zavazadly, tudíž je jasné, že do něj nenastoupíme hned, jak přiletí. Navíc už mám za sebou dvacet tři hodiny na cestě a fakt mě hodina nezabije. Na letišti v Praze jsem se shledal se svým batohem, a tak se zdálo, že má cesta skončila úspěšně. Nakonec se však ukázalo, že chybí krabice od foťáku, ale uvnitř ní byly jen zbytečnosti, co v batohu zabíraly místo. No a návrat k rodině a přátelům snad ani nemusím popisovat. 

Kapitola 27 Great Ocean Roud

Grat Ocean Roud je cesta vedoucí z Geelongu do Warramboolu. Kopíruje jižní pobřeží a nabízí se pohled na neskutečně krásnou přímořskou přírodu plnou rostlina útesů. Nedaleko od Geelongu je náš cíl pro dnešní noc. Po sjezdu z dálnice jsem začínal cítit, jak na mě jde únava. Takže Koen převzal řízení a já se ujal navigace. Nebylo mu těžké vysvětlit, že má ještě jet, a že se spaní konat nebude. Na nocleh se mi nejvíc líbil poloostrov v prvním městečku Anglesea, ale když jsme tam přijeli, zjistili jsme, že jde o placený kemp, a to my nehledáme. Další dobře vyhlížející místo je parkoviště na druhé straně zátoky  a to nezklamalo. Nejenže je se super koupáním, ale i se záchody s pitnou vodou. Dokonce tu nebudeme v autě spát sami, je tu druhé auto, které má zadýchaná skla a boty pod dveřmi.  I když se prostor za sedadly zdál dostatečně veliký, ukazuje se, že tomu tak není. Jediné možné řešení je spát každý na jinou stranu. Tohle řešení je nepohodlné zejména proto, že vám váš soused rve celou noc nohy do obličeje, ale momentálně není jiná možnost. Celou noc však napravuje ráno. Slunce je ještě hluboko za obzorem, ale přesto dává dostatek světla na ranní hygienu a na fotky měnící se oblohy. Nejdřív chceme čekat na východ tady na parkovišti s výhledem na záliv, ale zdá se, že je ještě dost času, tak přejíždíme k první zastávce, kterou je starý maják v městečku Aires Intel. Pobřeží tady se přezdívá pobřeží vraků. 

Má to svůj důvod, nejedna loď našla svůj konec u jednoho z mnoha místních útesů. Proto tu stojí majestátný maják, u kterého čekáme na první ranní paprsky slunce. Krom majáku je tu i vyhlídka, která je díky poloostrovu vysazená do moře. Asi nemusím popisovat, jak vypadá východ slunce. Tenhle byl  zvláštní tím, že vlny měnily odrazy slunce, a tak se nedalo vyfotit dvě stejné fotky. Každou sekundou se výhled před námi trošičku změnil. Nikdy jsem si nevšiml, jak první paprsky umí ohřívat vše kolem, čím teplejší barvy se před námi objevují, tím tepleji je nám. I když jsme v Austrálii, zima dostává své slovo. K ránu se na teploměru objevilo osm stupňů, což už přestává být teplota ideální pro spaní venku. Teď se však vracíme k autu se sluncem v zádech. 

Další naše zastávka je Lorne, kde je první informační centrum, kde by nás měli upozornit na nejhezčí části cesty. Je nám jasné, že všechno stihnout nemůžeme, takže si musíme vybrat to nejlepší. Jako na potvoru však narážíme na zavřené dveře. I když ne úplně zavřené. Za sklem je informační pult, který můžeme ovládat zpoza dveří. Je to super nápad, ale asi nejvíc nám nakonec říkají letáky. V nich se dočítáme, že nejzajímavější část cesty je v Apollo Bay, kde začíná Great Ocean Walk. Bohužel je to cesta jen pro turisty a je na několik dní, ale to neznamená, že nemůžeme kus projít a pak pokračovat dál autem. Ráno se zdálo, že nám počasí bude přát, ale čím jedeme dál, tím se modrá obloha mění v černou. V samotném Apollo Bay začínám podléhat trudomyslnosti. Spouští se déšť a v informačním centru nám slečna s úsměvem oznamuje, že pršet bude celé dva dny, ale zítra trošku míň. „Nebudeme ji poslouchat“, říká mi Koen a má pravdu, kdo jiný než naše myšlenky dokážou odehnat mraky pryč. Pěší cesta začíná uprostřed deštného pralesa, kam se vydáváme jen na okraj, tady to nebude nic krásného a přijdeme o čas. Odebíráme se tedy na druhou část poloostrova s tím, že dojdeme k majáku na samotném cípu z druhé strany, hlavně kvůli lesu, kde by se měly hojně vyskytovat koaly. I když po první zkušenosti s názvy lesů podle zvířat nějak nechceme věřit, že tentokrát koalu v živé přírodě opravdu uvidíme.  Z na mapě průjezdné cesty se stává neprůjezdná a chvílemi musíme zpomalit na minimum.  Cesta končí u jezera Costin, kde je robustní dřevěný most, kterému nikdo z nás nevěří, ale jelikož na druhé straně stojí řada aut, nezbývá než věřit.

 Takže vyrážíme, pravda, že je to asi risk, ale fotky budou vypadat jako bychom letěli. Koenovi říkám, kdyby se cokoli dělo, ať na to šlápne.  Most nás nakonec udržel a i déšť už ustoupil. Cedule nás informují, že tady chodci přespávají, je tu několik placů na stan a dokonce i pitná voda. Dík cedulím vycházíme na nejbližší kopec a dostáváme se tak na místo, kde můžeme nádherně vidět celé jezero vlévající se do moře. Odtud se cesta stáčí na západ, což mě začíná znervózňovat, a když po dvou kilometrech říkám Koenovi, že jdeme špatně a že musíme zpět, už mě za dobrého navigátora nepovažuje. Druhá cesta se dává rovnou správným směrem, ale ještě před mostem.  Stoupá písečnou cestou na protější kopec, ale není tu takový výhled, což mě trošku omlouvá. Za kopcem se přibližujeme k moři, takže na jedné straně hluboko pod námi bouří vlny narážející na písečnou pláž a na druhé je zem plná křovin. Chvílemi nás cesta vede tunelem v křovinatém porostu a chvílemi jdeme po pusté zemi, kde mezi kameny prorůstají trsy trávy, které stíhají místní klokani spást. Cestou říkám Koenovi, že až půjdeme zpět od majáku, půjdeme potmě. „Ne nepůjdeme, vždyť cesta trvá dvě hodiny.“ „Trvá, ale jen jedna,“ odpovídám.  

Nějak jsem počítal, že to dojdeme potmě, ale Koen je ta rozumná složka výpravy. Takže půjdeme ještě hodinu a pak se vrátíme, ono ani nejde počítat s tím, že by se příroda změnila. Otáčíme se ve chvíli, kdy je vidět daleko před nás a maják ještě nikde, bylo by potřeba jít ještě minimálně hodinu. Cesta zpět už nemá nic nového, co by nám mohla nabídnout. Den se pomalu chýlí ke konci a my nemáme nic k večeři a ani nevíme, kde přespíme. Teď vím, že byla chyba, že jsme ve městě nic nekoupili. Další vesnice vypadá, že by v ní mohl být obchod, ale je to risk, když se vrátím zpět, bude to jistější, ale proč to nerisknout? V téhle části se silnice odlučuje od moře a vede přes hory. I když kopce nedosahují tak vysoko, aby se daly považovat za pohoří, cesta se houpá nahoru a dolů, takže si připadáme jako v Alpách. Nakonec Koen je Holanďan, takže kopce skoro nezná. Ve vsi je malý motorest s obchodem, který nabízí téměř vše, ale chleba se dá najít jen mražený a klobásy vypadají nedůvěryhodně. Ale co můžeme dělat, když se navečeříme, vydržíme až do rána. Od prodavače si necháváme poradit, že na konci vesnice je posezení s grilem, takže naplánovaná večeře bude i teplá. Ukazuje se, že krom večeře si tu můžeme nabít telefony a foťáky. Jak vypadaly klobásy v krámě, podle toho chutnaly, možná to bylo tím, že jsme neměli olej, a možná tím, že na nás v obchodě čekaly příliš dlouho. Na noc jsem přesvědčil Koena, že se vrátíme a přespíme na dalším pro nás neznámém úseku Great Ocean Walk. Cesta opět nezklamala, poslední část byla spíš polní cesta, jediné, co mě překvapilo, bylo to, že po celou dobu byly podél cesty baráky.  Dokonce i zastávka pro školní autobus nám otevřela kus cesty.

 Na konci cesty byl kemp pro auta. Přestože už začíná zima, našlo se tu několik kempařů. Z parkoviště vede cesta na pláž. Začínám si myslet, že každá pláž tady, vypadá stejně. Samý písek a špatný přístup. Slunce tady zapadá za kopec, takže se snažíme jít dál po cestě za lepším výhledem.  Cesta stoupá a už od začátku je vidět kam, díky pastvinám, které jsou tu všude kolem. Obchází tři menší konce a mizí u vrcholku toho posledního a nejvyššího. My si děláme zastávku za prvním z tří vrcholků, na Koenovi vidím, že už nechce moc chodit. Zato já při představě, že mám veliký batoh a jdu celou trasu, získávám nadšení, které mě i přes zapadající slunce žene dál. Na prvním vrcholku je další camp pro turisty, co jdou celý track. Opět je tu zázemí o jakém se českým trampům může zdát, a výhled na moře, který budu mít před očima ještě dlouho. Po prohlídce campu se Koen otáčí a jde do auta. Cesta mě vede po vrstevnici k nejvyššímu vrcholu. Slunce už zapadlo a tak nezbývá moc času. Šedivý plášť už zakryl údolí ve vnitrozemí, ale brzy zakryje i vrcholky hor a nakonec i oceán. Přes začínající tmu vidím neuvěřitelnou kombinaci, dole na pastvině se pase kráva s klokanem najednou. Takže klokani tu jsou, když začínám pečlivěji prohlížet krajinu, nacházím jich ještě několik. Když se přede mnou otevírá poslední zákoutí kopce, objevuji stádo klokanů přímo na cestě. 

Asi nejsou moc zvyklí na lidi, protože když mě jeden z nich spatří, dává znamení a všichni se dávají na úprk. Naštěstí směrem k vrcholku kopce, na který mířím. Jak se přibližují, a pozoruji stále stejné jedince, neuvědomuji si, že se nepřesunulo celé stádo, ale jen nejzbabělejší jedinci. Ti odvážní jsou nad cestou a ze vzdálenosti několika metrů pozorují, jak jsem fascinován jejich kolegy. Možná je to tmou, nebo tím, že znají turisty. Nepokouším se dál přibližovat. Stále jdu stejnou rychlostí a dělám, že o nich nevím. Všichni jsme tak v klidu a já se cítím, jako bych splynul s místní přírodou. Tenhle pocit se umocňuje, když docházím na vrchol. Výhled kolem dokola mi nabízí snad vše z místní přírody. Směrem na jih je nekonečný oceán, na východ jsou pastviny a říčka tekoucí údolím pode mnou a na západ přecházejí pastviny v prales, ze kterého vykukuje dřevěná stavba. K tomu všemu jsou kolem mě stále klokani, kteří si mě přestávají úplně všímat. Jediné, co mě mrzí, je to, že tma mi zakazuje vzít si na památku fotku téhle nádhery, musím tedy přesvědčit Koena a vyrazit sem ráno na východ slunce. Cestou zpět jsem rád, že vím, kam šlapu. Při sestupu nestíhám vnímat ani okolní přírodu ani klokany, kteří jsou stále k zahlednutí, ale už jen jako hnědé tečky někde ve tmě. Musím jen dát pozor na to, kam šlapu. Noc nás dnes čeká stejná jako včera, jen s tím rozdílem, že nejsme na parkovišti u města, ale jsme uprostřed krásné přírody.  

                Ráno je jako každé jiné, nemáme moc jídla, takže skromná snídaně a výlet zpět na vrchol kopce, kde jsem včera potkal klokany. Abych Koena přesvědčil, musel jsem mu slíbit, že klokany potkáme zas. Takže jsem sám napnutý a doufám, že ranní pohledy budou ještě krásnější a Koen tak bude spokojený. Cesta opět vede kolem kopců a v každém sedle nabízí pohled na ranním slunkem ozářený oceán. Teď už vím, že cesta je celá zabahněná, vidět to včera večer, tak nejdu tak rychle. Asi při mně stálo štěstí, že jsem neupadl. U posledního přehybu už není pochyb, opět se potkávám se svým stádem klokanů. Přestože není tma, chovají se stejně, pár jich uteklo a nějací se nechají i fotit. Stejně úžasné pohledy jsou z vrcholku i dnes, ale s tím rozdílem, že dnes je vidět mnohem dál a mraky nám vyčistily vzduch. Potok, který v údolí meandruje, jakoby ukazoval na duhu, která se spouští kolmo k zemi z mraku v dálce. Prales je mnohem čistší a až dnes můžu obdivovat jeho nekonečnost, jaké by asi bylo ponořit se do něj a dokončit zbytek tracku. Asi krásné, ale nemůžeme si to dovolit. Dnes nás čeká nejpopulárnější zastávka. Bude to uskupení útesů, které se jmenuje Dvanáct apoštolů. Nějak doufám, že cestou potkáme ještě něco zajímavého, protože po Dvanácti apoštolech už zajímavosti cesty téměř končí. Znovu tedy sedíme v autě a snažíme se dostat zpět na asfaltovou cestu, doufám, že takovýhle terén překonáváme naposled. Po návratu na asfalt si auto a my můžeme konečně odpočinout. Míjíme malou zoo, kde mají jen klokany, koaly a psy dingo. Asi bychom zastavili, ale představa, že jsme jen pár kilometrů od cíle, nás žene dál. Asi bychom ani nepoznali, kde je parkoviště, kdybych nepotřeboval strašně na záchod a nemusel tak stavět u nejbližší budovy vyhlížející jako turistické centrum. 

Takže všechno zlé je k něčemu dobré. Přístupová cesta k útesům je totiž pod silnicí, a tak z auta nejde nic poznat.  A je to tu, stojím před skalami, které jsem chtěl vidět už od chvíle, kdy jsem začal pracovat s myšlenkou, že pojedu do Austrálie. Po obou stranách z moře ční vysoká skaliska, které moře nezničilo, ba naopak vytvarovalo je do věží, které jsou dominantou celé ho kontinentu. Jediné, co mě vytrhuje od nádherné přírody, je chodníček upravený pro vozíčkáře a zábradlí, které nás drží na straně civilizace. Teď když tady stojím, je mi spíš smutno. Dokázal jsem to a teď už mě čeká jen návrat zpět do všedního života. Marně se snažím přesvědčit se, abych v tuhle chvíli na budoucnost nemyslel. Cesta končí na jednom z výstupků, je tu oplocená rozhlednička, ale když chci vyfotit nějakou rozumnou fotku, nejde to. Musím tedy přelézt plot a jít kus mimo. Co by člověk neudělal pro pěknou fotku. Je to bezpečné, protože okraj skály je ještě čtyři metry ode mě.  Dokonce Koen, který na mě ošklivě koukal, už je po mém boku a fotí. Krom těchto skal by tu mělo být ještě několik skalních útvarů a žena ze zoo nám říkala, že ty další nejsou už tak komerční a podle ní jsou hezčí, takže teď jen najít, kde jsou.

                Silnice vede jen stepí a nejsou tu žádné stromy, takže najít další odbočku není tak těžké. Jsou tu však dvě možnosti kam jet, takže to vypadá, že tu chvíli pobudeme. První z nich je asi stometrový chodníček s výhledem na východ, opět je tu několik věží čnících z moře. Jedno je spíš takový ostrov rostlý podél cesty. I když už nejde o tak velkolepý pohled, stejně by se člověk dokázal koukat celé hodiny na mořem omílané skály. Druhá cesta už bude delší, podle cedulí má přes kilometr. Opět obcházíme skaliska a útesy, pokaždé však narážíme na něco jiného. Jednou jdeme po vrcholcích a jindy scházíme až na pláž, kde jsou v útesech jeskyňky plné solných krápníků. Vytvářejí se tím, že sůl obsažená ve vzduchu se v jeskyních sráží na stěny a skapává na zem. Dál je východ z jeskyně, která má druhý vstup v moři, takže každá vlna běží do vnitrozemí doprovázena hřmotem, který umocňuje dutý prostor v jeskyni. Některé jeskyně se provrtaly naprosto skrz.  Jedna taková je v nejznámějším útvaru, který se jmenuje Londýnský most. Je to osamocená mohutná skála, která má v sobě díru, takže připomíná most. Poslední ze zastávek je pláž. Skály tu na chvíli ustoupily a nechaly tak místo pro malé jezírko, které se při přílivu spojí s mořem. Teď je tu však nádherná pláž, ze které se dá po skaliskách jít až pod útesy. V jedné části, když nejste opatrní, narazí moře na skálu tak prudce, že se vlna vznese a omyje vás. Při návratu na pláž dostává Koen nápad, jít se vykoupat. Jsem vodák, tak nemůžu říct ne a navíc je to pro mě poslední možnost smočit se v moři. Tak k jeho překvapení přikyvuji, že do toho jdu. Vracíme se tedy k autu pro věci a celou cestu si říkáme, jací jsme blázni. A když cestou k pláži míjíme ceduli unsave beach, vysvětluji Koenovi, že un znamená něco jako super. Nápis přitom říká, že pláž není chráněná. Převlékáme se velice rychle, protože už ze vzduchu je znát, jak je voda studená. Ještě fotka s tričkem a pak hurá do toho. Nejprve stojím jen po kolena. Voda už je takové teploty, na kterou si prostě nezvyknu, takže musím skočit. Koenovi se také nechce, ale když už plavu, odhodlává se taky. No plavu, spíš dělám jen pár temp a vracím se blíž ke břehu. Pak jen něco vyfotit a mažeme z vody.  Ten pocit, když se oblékáme, je k nezaplacení, je to lepší než vypít energetický nápoj. Najednou jsme oba plní dobré nálady. Dokonce jsem se i smířil s tím, že jedu domů, protože náš rybník bude mít mnohem lepší teplotu. Cestou zpět si ještě děláme srandu z cedule. Snad nám cesta do Mebourne rychle uteče a hlavně doufám, že dojedeme bez nehody, což tady člověk nikdy neví, ještě musíme odolat zapadajícímu slunci a klokanům, kteří jsou nejčastější příčinou dopravních nehod. Do Melbourne nepojedeme po Great Ocean Roud, ale vnitrozemím, což je o dost rychlejší a teď už nám jde i o spotřebu a o to, abychom našli nějakou zastávku na večeři. Což se nám daří, až potom, co najedeme na dálnici mířící přímo do Melbourne. Tma nás dohání až téměř před Melbourne, čehož nemůžeme litovat, vidět rozsvícené mrakodrapy v centru nám přináší poslední dobrý pocit z cesty, pak už jen naše ubytování, které není nikterak luxusní, ale je to zadarmo a o dost lepší než se těsnat v autě. 

Kapitola 26 ostrov Philip

Klíče jsou v zapalování, říká zaměstnanec půjčovny, a nám tak začíná třídenní dobrodružství. Na straně s volantem zrovna sedím já. Koen mi jen říká: jestli se cítíš, tak jeď. Proč ne. Už cedulka na kraji okna mi říká, že se v Austrálii jezdí vlevo. Naše nové auto má pedály naštěstí úplně stejné jako auta u nás. Kde jsou blinkry, zjišťuji na první křižovatce, když mi po okně pobíhají stěrače. Bude to boj, ale teď se musím pekelně soustředit na cestu domů, kde nabereme věci. Po chvilce kličkování po melbournském centru začínám řízení dostávat do krve a začínám se soustředit na okolní věci. Naštěstí cestu hlídá Koen s mapou. Ostrov Philip je přes sto kilometrů jihovýchodně od Melbourne. Cesta tam je buď po placeném úseku, nebo přes zdánlivě rychlou cestu. Jenomže v mapě nejsou zakreslené křižovatky se semafory, což čas poměrně natahuje a nervy řidiče zkracuje. Navzdory všem nástrahám se na ostrov dostáváme něco po poledni. Ostrov je na východní části spojen s pevninou mostem. Odtud míříme na jihovýchodní cíp, kde je dlouhá pláž, končící útesy, a náš první cíl.  Vše je skvělé, jen počasí trošku pokulhává. Útesy se nám tak odkryjí jen jednou za čas. 

Navíc vítr z jihu nám přináší zimu, i přesto na pláži míjíme skupinu surfařů. Na konci pláže se cesta noří do kleče, pokrývající celý cíp poloostrova. Můžeme si vybrat z několika tras, které jsou dobře k rozeznání, díky plastovým šipkám. Nás zajímá ta nejdelší po okraji. Jen díky ní můžeme obdivovat vodu narážející na mohutné útesy, chránící tento osamocený kus pevniny.  Námi zvolená trasa však nevede jen k jednomu útesu. Postupně nám odhaluje celý poloostrov. Krom útesů je tu maják, který oznamuje lodím, že sem tedy ne. Jedná se o solární panel a světlo, ale to je jen novodobá verze, cedule nám říká, že dříve tu stál pravý maják, který chodil strážce majáku každý podvečer spouštět.  Odtud se cesta vrací do vnitrozemí zpět k parkovišti. I když by se zdálo, že zdánlivě pustá krajina, plná křivin, nám už nemá co nabídnout, tak opak je pravdou, rostou tu stromy, které jsou celé pokryty cizopasnou svízelí, v jejich stínu hledají úkryt malí klokani červení. Na parkovišti se pak rozhodujeme kam dál. Ostrov nabízí nepřeberné množství aktivit, ale koala park bude asi ta nejlepší volba. Já i Koen jsme koalu už viděli, ale jestli je reálná naděje ji vidět v přírodě, nemůžeme váhat. Nedaleká cesta do koala centra je zakončená zklamáním, označení na mapě je jen hloupý business na úkor roztomilých zvířat. Ještě že jsme se s Koenem domluvili, že když to bude víc jak 5 dolarů, tak tam nepůjdeme. Není to však naše poslední možnost, do stejného lesa se dá jít z druhé strany, i když tam asi neuvidíme koalu. Cestou kolem lesa mě trochu zarážejí mrtví klokani ležící podél cest, vím, že způsobují hodně nehod, ale v jednom místě tolik je i na mě moc. 

Po vstupu do lesa vím proč, je jich tu na každém kroku několik. Les je na vegetaci spíš chudý, a přestože je zima, je poměrně suchý. Vše vynahrazují klokani. První plán je dojít z druhé strany ke koala centru, ale po půl hodině chůze zjišťujeme, že je to moc daleko a tak se jinou cestou vracíme. Čekají nás tu ještě tučňáci. Ano, ostrov Philip má oblast, kde žijí tučňáci. Opět si říkáme, když to bude stát víc jak 20 dolarů, tak tam nepůjdeme. Vstupné bylo opět vyšší, takže se spokojujeme s husou žijící v křoví na parkovišti.  Na cestu z ostrova jsme si vybrali silnici, která vede kolem velkého motorkového závodiště. Jenže jsem přejel odbočku. Při otáčení jsem nějak zapomněl, že jsem v Austrálii a vyrazil jsem vpravo. Asi bych si toho všiml, až kdyby jel někdo proti mně, ale naštěstí se první objevilo auto za mnou. Pohled do zrcátka mi řekl, že je něco špatně, a co, to jsem zjistil poměrně rychle.  Zmatený z řízení jsem pak byl poměrně dlouho. Tak dlouho, než jsme dorazili k závodišti. V podstatě bych si ho ani nevšiml, kdyby mě Koen neupozornil. Když jsme pak opouštěli ostrov, už mi to celkem šlo a nebyl problém přejet Melbourne a zamířit směrem k Great Ocean Roud, kam máme dojet až zítra ráno, ale snad se mi podaří Koena přesvědčit a dojedeme tam.

kapitola 25 Melbourne

Jako se písek v přesýpacích hodinách přesýpá z vrchní baňky do spodní, tak nás čas nutí přesunout se na jih, do hlavního města státu Victorie, Melbourne. Penny slibovala, že zná hodně levnou společnot, ale nakonec se ukázalo, že zná to samé jako my. I když cesta není tak laciná, jak jsem si původně myslel, našich deset hodin v autobuse ubíhá překvapivě rychle a pohodlně. Autobus má krom pohodlných sedadel i záchod. Cestujeme přes noc a v Melbourne budeme okolo osmé ráno, takže se snažím co nejvíc spát. Když opouštíme autobusovou zastávku, připadám si opět jako blázen. Víme jen adresu dalšího gauč serfu a nic víc. Naštěstí jsou na ulici hodní lidé, co nám pomáhají. První, co mě na Melbourne trkne do oka, jsou tramvaje. 

V centru téměř nepotkáte autobusy městské hromadné dopravy, ale jen tramvaje. Nezbývá tedy než se postavit na zastávku, která by měla vést správným směrem, a zeptat se řidiče. Navíc mi Pavel říkal, že v Melbourne jezdí tramvaj zadarmo, což nezbývá než uvítat. První tramvaj nás veze na správnou zastávku a druhou už se vezeme až na konečnou, kde je náš nový domov.  Bohužel tvrzení o tramvaji zdarma se zdá nepravdivé. Všude kolem nás jsou přístroje na štípání lístků a uprostřed tramvaje je veliký pult, kde si můžeme lístky zakoupit, ale je jen na mince a ty já zrovna nemám. Nezbývá než se svést načerno, doma pak dořešíme, jak to budeme s cestováním do města vlastně 

dělat.  Nemám rád jezdění na černo a po půl hodině, když tramvaj stojí nepřiměřeně dlouho, praskají mi nervy a já vybíhám ven. Jaký je můj údiv, že jsme na konečné. Teď už stačí jen chvilka chůze a budeme doma.  Doma barák se správným označením 261A je jen baráček vyplňující mezeru mezi dvěma domy. Ťukám na dveře a připadám si jak postava z Henryho Poterra. Stojím před více než podivným domem a nemám ani páru, co mě čeká za dveřmi, navíc podle komunikace mmě přijde, že Liam je dost velký suverén. Klepání je neúčinné, tak beru za kliku a

vcházím do menší předsíně, je tu zbytek sestavy bubnů a kytara, což mě jako kytaristu hřeje u srdce, domácnost, kde vládne hudba, je vždycky lepší. V další místnosti můj úsměv opadá. Obývák zdobí veliká televize, naproti ní je rozložený gauč, ve kterém je přes celou jeho délku díra. Další gauč je malý, ale krom toho, že je špinavý, nemá chybu. Pak je tu lednička, podle flašek kolem soudím, že na alkohol. Celý prostor pokrývá souvislá vrstva věcí. Nemá cenu jmenovat, je toho tolik a všude.   Vítá nás Ital Daniel, také gaučový surfař. 

Provádí nás zbytkem bytu, je tu kuchyň, která vypadá jako po párty, koupelna, kde původně bílý strop pokrývá plíseň. Záchod je venku, a aby toho nebylo dost, světlo tam vůbec není. První myšlenky mě nutí uvažovat o tom, že když si tady otevřu svůj batoh a věci se z něj vyvalí ven, hodně věcí nenajdu. Ovšem tento domek myslí i na tohle. Vedle záchodu je venku stříška, kde si všichni ukládají batohy s věcmi. Po prohlídce si musím sednout. Začínám uvažovat o tom, jakým způsobem bude možné tady těch deset dní vydržet. Nebude, musíme tu být jen na přespání, navíc už je čas na důkladnější prohlídku města. Tentokrát se k nám na cestu tramvají přidávají i další obyvatelé našeho nového domu. Zajímavé je, že jsem ještě nepotkal majitele, nebo někoho, kdo tu bydlí nastálo, ale snad se poštěstí večer. Naše první cesta vede do informačního centra, kde začneme se sháněním informací k naší cestě na jižní pobřeží vraků. Informační centrum je v samém srdci města. Spolu s galerií říká návštěvníkům, že moderní architektura je nedílnou součástí města. Uvnitř se dozvídáme o tom, že jestli pojedeme se zájezdem, tak utratíme spoustu peněz za pár fotek z populárních míst, ale my chceme vidět všechno. Musíme si tedy půjčit auto. Koen má přání vidět tenisové kurty Australia open. Teď nás odtamtud dělí jen pár kroků podél řeky. Tenis je jeden z nejoblíbenějších sportů Austrálie, Melbourne je jeho domovem. Nejprve se zkoušíme dostat na slavné kurty bez průvodce, ale ve spleti chodeb narážíme jen na zavřené dveře. Nezbývá tedy, než si zaplatit prohlídku. Ta nás provede nejen chodbami v útrobách stadionu, ale dostáváme se tak do šaten největších hvězd a do loží nejznámějších firem AustráliDokonce se dostáváme do místnosti, kde se konají tiskové konference s výhercem. Kousek od stadionu je zastávka autobusu, který jezdí po melbournských památkách a je úplně zadarmo. Tak stihneme vše ještě dnes. Jediná vada zdánlivě dokonalé linky je, že jezdí každou půlhodinu a náš spoj nám právě ujíždí před nosem, takže nebývá než čekat. Nejprve jen sedíme na trávě v přilehlém parku, ale únava z cesty se na nás podepisuje, a tak si leháme. Budí nás až zvuk druhého autobusu, který zvolna opouští zastávku. Tak to ne, tenhle neunikne! Běžím a mávám na řidiče, ještěže je zastávka jako malý kruhový objezd a řidič je vnímavý člověk. První zastávka autobusu je Čínská čtvrť. Asijská komunita je rozšířena po celé zemi, aby ne do Asie to odtud není až tak daleko. Další zastávkou je 

městské museum. Tady se dá najít vše z historie města, a dokonce i unikátní výstava o Titaniku. Museum je zaměřené prakticky na vše, ale jen na školní úrovni, takže tady potkáte jednu skupinu dětí za druhou. Další zastávkou je italská část města. Díky Italům má pizza jasné místo na australském jídelníčku a italské restaurace jsou tu téměř nutností. Nebyla by to prohlídka města, kdyby zastávka s číslem sedm nestála před chrámem vzdělanosti a to melbernskou univerzitou. Střed veškerých nákupů je s číslem osm. Victoria market. Market se otevře každý den krom úterý a čtvrtka a nabídne zboží převážně z asijské části světa, ale najdete tu prakticky vše a to zdaleka nejlevněji. Po nákupech zamíří autobus do přístavního města, kde se dá sehnat také vše, ale cena už není tak přívětivá. Druhý přístav pak hostí i největší stadion a o téhle zastávce myslím nemusím nic říkat, protože sport je jako synonymum k Melbourne.  Další zastávky nám ukáží historický střed města a největší park ve kterém je památník druhé světové války. Ve městě najdete nepřeberný počet klubů, díky nimž je město řazeno jako město s nelepším nočním životem. Pro dnešek je toho až dost. Zpět do reality, musíme přežít první noc v našem novém domě. Doma se naštěstí změnila alespoň kuchyň. Někdo ji uklidil, a tak si můžeme udělat večeři. Naivní představa o brzkém spánku se bohužel neplní ani po tom, co skončil první film. Velký Tom, jako jeden z majitelů, evidentně diktuje tempo domu a programu večera, když se nechce spát jemu, tak nám taky ne. I když nejsem zcela smířený s jeho názorem, i přes můj údiv ostatní, krom Koena, jen s úsměvem pozorují, jak asi hodinu po půlnoci pouští druhý dvouhodinový snímek, po kterém s radostí můžu v klidu spát. Další dny v domě divů probíhaly ve znamení příprav. Z informací do knihovny a zpět. Když se zdálo, že máme řešení, tak se objevil nový způsob, jak cestu vyřešit. Trochu naivní představa o tom, že napíšeme do hostelů inzerát, a tak snadno najdeme parťáka na cesty, aby se tak srazily náklady na minimum, ztroskotala už v začátku. Naštěstí jsme našli dobrou půjčovnu s perfektním pojištěním a pěknou cenou. Melbourne má výhodu v tom, že půjčovny jsou situované do jedné ulice, takže se člověk nenaběhá.  Najít tu správnou je pak už jednoduché, jen člověk nesmí uvěřit všemu, co mu kde řeknou.