Kapitola 7 Gold Coast.

   Už v týdnu mi PaKo řekl, že pro mě má překvapení. Nenechal se dlouho přemlouvat a pověděl mi, že jeho domácí chtějí o víkendu vyrazit na Gold Coast, což je největší a nejkrásnější pláž v Queensladu.  Původně jsem si myslel, že se jedná jen o pláž a pár stánků, ale jak jsem zjistil po důkladném prostudování mapy, je to celé město.

                Plán byl takový, že já dorazím k PaKovi domů a pojedu s nimi autem, ale když jsem zjistil, že vyrážejí až ve tři odpoledne, mrzelo mě to, protože tak hodinu bude trvat cesta a světlo je jen do šesti. Nedalo se nic dělat a začal jsem pracovat s plánem, že se tam dopravím sám a zpět s nimi. Nebude to o moc dražší a na pláž budu mít dostatek času.  Den před odjezdem jsem ještě nebyl dostatečně rozhodnutý, proto jsem si nařídil budík na ráno, abych to mohl rozseknout. Pochopitelně se mi ráno nechtělo vstávat, ale když jsem vstal a na obloze nebyl ani mráček, bylo jasno. Teď už jen najít spoj a frčet. 

                Ve vlaku jsem si krátil čas nádražáckým sudoku a přemýšlením o tom, jak se asi od vlaku dostanu k pláži, protože už na mapách se mi to zdálo trochu z ruky, ale myslel jsem si, že to nebude dál jak 2 km. Jaký byl můj údiv, když vlak zastavil v poslední zastávce své cesty a já v dálce viděl ohromně vysokou budovu, ke které než bych došel, byl by tu už i Pako s domácími a moje investice by přišla vniveč. Plán byl jednoduchý, najdu osobu, co vypadá na plážového povaleče a budu se jí držet.  Shodou okolností nikoho se surfem v ruce jsem neviděl a lidi tady vypadali tak nějak stejně. Jediný exot s batohem a taštičkou s doklady jsem byl já. Plán B byl také snadný, počkám na první autobus a zeptám se řidiče. Byl to dobrý nápad, řidič mě odkázal na spoj číslo 750 a ten zrovna dorazil do stanice. Bez váhání jsem nastoupil a čekal, jestli se opravdu rozjede správným směrem.  Nerozjel, cesta autobusem trvala snad déle než cesta vlakem a já si celou dobu říkal, jestli jsem si správně přeložil číslo autobusu. Uklidnil jsem se až kousek před pláží, když nastoupili dva mladíci s jakýmsi prknem připomínajícím surf, ale mnohem menším. Z autobusu jsem vystoupil, až když jsem tušil, že jsem opravdu blízko vody, můj instinkt nezklamal.        

                Netrvá dlouho a já stojím na pláži, které není vidět začátek ani konec, všude je písek, podél pláže jsou postaveny ohromné hotely. Bez váhání tahám foťák a snažím se vše zaznamenat. První moje cesta vede přímo k vodě.  Vydávám se k nejvyšší budově, která se zdá asi dva km vzdálená. Je to Q1 se svými tři sta dvaceti dvěma metry nejvyšší budova Austrálie. Pocit z výšky umocňuje to, že je jediná široko daleko, jinak tu jsou menší hotýlky.  Připadám si jako ve filmu, jdu po kraji, vlny mi sem tam omyjí nohy.  Po každých 200 metrech stojí budka pobřežní hlídky, je tam vytyčené území, kde se mohou lidé koupat. Bez váhání odhazuji věci, které si kvůli silnému větru musím zatížit, a vyrážím do vody. Když mám vodu po kolena, zjišťuju, že to není úplně jednoduché chtít si tady zaplavat, protože na rozdíl od náchodského bazénu se tu sem tam prožene až přes dva metry vysoká vlna. První pokus skončil neúspěšně a já sedím zpět na pláži. No co, pomalu to nešlo, tak to zkusím s rozběhem. První vlna neměla šanci a druhá mi přeletěla přes hlavu a já se konečně dostal do vody. Opět jsem jak ve snu. Sem tam je vlna tak veliká, že i když jsem asi 15 m od pláže, dostanu nohama na zem.  Chvíli si užívám vln a pak se otočím a plavu ke břehu. Problém se vstupem do vody se projeví i při výstupu jenže opačně, takže ležím ústy v písku a připadám si jak vyvrhnutý vorvaň.

                Než jsem sem odjel, dal jsem si cíl, že si vyzkouším surfování, takže cestou pozoruji surfaře, kterých k mému údivu není tolik jako lidí s kajtem. Nad vodou létají ohromní draci, kteří tahají lidi do neskutečných výšek. Jeden si dokonce za letu sundal prkno z nohou a při pokusu vrátit si ho zpět spadl do vody a prkno se válelo o 2 metry dál. Se zaujetím jsem pozoroval, jak se snaží vysvětlit drakovi, že nemůže bez prkna pokračovat v jízdě a zabrzdit ho.  Dokonce tu jsou i kluci, co si v autobuse nesli podivné prkno, a já konečně vidím, k čemu slouží. Mladík se s ním rozeběhne po pláži a těsně před vodou ho hodí na zem a skočí na něj. Prkno ho pak veze až do vody, kde má zřejmě jezdit na menších vlnkách, které omývají pláž, jenže mladík toto umění moc neovládá a většinou se rozbije o první vlnku, na kterou narazí.

                Moje volba vyrazit dřív se ukázala jako dobrý nápad, protože k odpoledni se zatáhlo. Docela jsem rád, že jsem pláž viděl rozjasněnou sluncem.  Při příjezdu PaKa jsem přesvědčen, že do vody už nemusím, ale když vidím, jak se jeho domácí tváří, když se PaKo začne svlékat, neváhám a jdu taky. Ve vlnách dovádíme a domácí si nás se smíchem fotí. Po koupeli nás čeká prohlídka města. Od domácích se dozvídám, že Q1 je osmnáctou nejvyšší budovou světa. Centrum města připomíná Las Vegas. Je tu spousta barů a heren.  Různé zvláštní obchody jako obchod s názvem Condom, kde se dají koupit všelijaké žertovné předměty, nebo Strašidelný obchod. Tam nás přivítala zvláštně ustrojená prodavačka. Přirovnal bych ji ke zpěvačce hrad rockové kapely. Součástí obchodu byl i strašidelný zámek a koupit se tady dala třeba useknutá ruka na vodítku nebo náhradní oko. Navštívili jsme taky automatovou hernu. Tolik různých automatů a simulátorů jsem ještě neviděl, dalo se tu virtuálně vyzkoušet téměř vše - od letu ve stíhačce až k pádlování na kajaku. Nejvíc nás zaujala na pohled jednoduchá hra, která vypadala jako v Čechách známý lov plyšáků, ale místo plyšáků tam na provázku visel třeba foťák a místo chňapky tam byly mininůžky. 

                Po unavující procházce jsem rád, když sedám do auta a vyrážím domů. Jenže při opouštění města zahlédneme jakýsi průvod, který prostě musíme vidět. PaKův pan domácí se obětuje a čeká v autě, aby nedostal pokutu. My se upalujeme podívat, o co jde. Je to průvod reprezentující různé země. Je tu Francie s kankánem, Anglie s minicooprem, USA s Elvisem, Nový Zéland s domorodci a různé další státy reprezentující se pomocí spoře oděných slečen.  Po tomhle zážitku opravdu nelituju, že jsem se sem vydal a unavený opouštím město.

                V autě cestou domů, jelikož není k dispozici rádio, si navzájem zpíváme svoje národní hymny. PaKo zpívá naši, jelikož pan domácí je z Koreje a paní domácí z Japonsk, vyslechneme si i jejich hymnu.  Auto opouštím na zastávce asi 30 km od města a i když oni už jsou doma, mě čeká ještě hodina ve dvou autobusech. Celou cestu do autobusu přistupuje místní mládež, která se jede do města bavit a hlavně opít.  Zvláštní tady je to, že když australská dívka jde do hospody za zábavou, oblékne se, jako by jela na ples. Jen s rozdílem, že si vezme vysoký podpatek.  Domů přijíždím o půlnoci a bez váhání jdu spát.

Kapitola 6 První barbecue.

                První týden školy si začínám zvykat. Každý den narážím na nové věci, ale ne vždy se jedná o zrovna příjemnou záležitost. Hlavně kvůli jazykové bariéře, ale s tím se asi budu setkávat ještě dlouho.  Říká se, že Austrálie má tři B, beer (pivo) beach (pláže) a barbecue (grilování). Takže když přišel Toro do třídy s tím, že bychom mohli v pátek spojit grilování s pivem, řekl jsem si, že konečně čuchnu k Australskému životu. Mé první obavy s tím, jestli mám něco koupit nebo donést, Toro odstřelil geniálním nápadem. Plán zněl jednoduše.  Po škole vyrazíme do obchoďáku, kde se nakoupí všechno potřebné, a pak vyrazíme do nejbližšího parku a tam se bude konat párty. Nápad se líbil nejenom mně, ale většině třídy, což věštilo parádníodpoledne.

                Škole odzvonilo a my mohli vyrazit do obchoďáku.  Naše skupina, čítající asi patnáct osob, musela na první pohled vypadat přímo děsivě. Rozprostřeli jsme se po obchoďáku, abychom se mohli s nakoupeným zbožím vracet k Brazilce Michael, která s předem napsaným seznamem kontrolovala, zda ještě něco nechybí. Po naplnění dvou košíků přišla příjemnější část. V Austrálii se alkohol nakupuje pouze ve specializovaných obchodech. I prodavač musí mít speciální licenci RSA, aby poznal nalitého člověka a mohl tak alkohol prodávat. Naštěstí my jsme v pořádku (alespoň zatím), a tak si můžeme koupit 4l vína za pouhých $10 a zamířit do Roma street parku.  

                V parku je pár grilů, které se dají zadarmo použít. Obklopujeme jeden z nich a párty může začít. Část lidí se ujímá vína, část masa a grilování no a zbytek se věnuje konverzaci. Toro vedoucí skupinu konzumující víno s temperamentem kolumbijského mladíka vysvětluje, že pokud do sebe každý nenalije alespoň dvě deci vína na ex, tak zábava bude váznout a hlavně si tak dobře nepopovídáme a neseznámíme se.  Nezůstal jen u slov. Jen co to dořekl, začal plnit kelímky a rozdávat je všem bez ohledu na to, zda pijí, nebo ne. U asijských spolužaček se tenhle čin může vymstít, ale co, alespoň bude sranda. Nemusíme čekat dlouho a je znatelně vidět, jak se úsměv objevuje i na jinak neutrálních tvářích. I já pozoruju, že bariéra jménem anglický jazyk není až tak vysoká. Po čase objevujeme, že při připíjení využívá každý jazyk jiná slova. Nejlepší je začít anglickým „činčin“ , ale když vidím, že se Sayka uculuje, musíme do ní nalít ještě decku, než prozradí, že v japonštině „činčin“ znamená penis. Jižní Amerika je jednotná s Itálií, říkají salud, Japonsko používá kampay a ve Francii říkají santé. Co se týká chuti k pití alkoholu, jako Čech a Evropan se můžu pyšnit třetím místem. První je bezesporu Jižní Amerika v čele s Torem z Kolumbie a ostatními Brazilci.  Jediná světlá výjimka je Michael, která nepije. Druhé místo má Monglsko. Bogi může pít,  jak chce,  a nic. Takhle to vypadá, když někdo vyrůstá na ruské vodce. Poslední jsou Asiati. Možná to od nás bylo škodolibé, ale chtít, aby s námi drželi krok Japonky, bylo podlé.

                Maso se snědlo, víno vypilo a nám se nechce domů. Nezbývá než navštívit trochu kultury. Spolužák z Brazílie Bruno v místním baru hraje na kytaru, takže cesta je jasná.  Nikdy předtím jsem brazilskou hudbu neslyšel, takže jsem opravdu napjatý. V cestě už stojí jen ochranka v baru, které musíme dokázat, že i když jsme požili alkoholu, tak jsem hodni vstupu. Nejlepší způsob, jak to dokázat, je se projít podél dlaždiček na chodníku. Bruno uvnitř ještě dolaďuje, a tak je dost času se s ním pozdravit a přivítat se všemi lidmi ze školy, kteří si Bruna přišli také poslechnout. Je zvláštní, jak dokážou Brazilci s láskou mluvit o všem, co pochází z jejich země, ať už o holkách nebo o hudbě. Řekl bych, že co se týká těchto dvou věcí, tak nemá cenu Brazilci něco vymlouvat. Když Bruno rozezní struny kytary a jeho kolega začne zpívat, začínám je pomalu chápat, ta hudba je úžasná. Prvních několik písniček jen sedím a koukám se zaujetím na Brunovy ruce. Pohled mi zastíní až první skupina tanečníků a můj pohled může obdivovat další brazilské umění. Možná mně to jen přijde, ale pokuste se najít Brazilce, který neumí rozhýbat své tělo do rytmu samby. Ještě cestou domů mi v hlavě zní tahle hudba a vím jediné, zážitek z tohohle večera si chci ve své hlavě nosit navždy.

Kapitola 4 Škola ACE Brisbane.

              Do školy nastupujeme po necelém týdnu. Škola je přímo v srdci Brisbane na jedné z nejznámějších ulic Ann street. Do školy jsme prvně zavítali při jedné z prvních návštěv centra. Po pravdě jsem ani trochu netušil, jakým způsobem se můžu učit anglicky, když toho vlastně moc neumím. Pro příklad - hned první den jsme si s kamarádem PaKem řekli, že spolu budeme mluvit anglicky. Nápad to byl vskutku dobrý, ale naše, nebo spíš moje znalosti nám dovolily jen patnáct minut mlčení na autobusové zastávce. Takže nástup do školy je obestřen velikým otazníkem. První veliké překvapení bylo, když se nás ve škole ujala příjemná třicátnice, které jsme poměrně dobře rozuměli. Bylo to kvůli její pomalé a srozumitelné angličtině, kterou doplňovala výraznou gestikulací. Vysvětlila, kdy se máme dostavit na první den a co nás čeká. Pak už nám jen podala vše potřebné ke studiu a my se mohli těšit na náš první den ve škole.

                První den probíhal poměrně netradičně. Připadal jsem si tam jak nějaký bažant na vojně, protože jsem se držel v hloučku nových studentů. Měl jsem sklopené uši a snažil se najít cestu, jak do davu proudících studentů zapadnout. Jako první nás čekal test. Bál jsem se ho už z Čech a bylo mi fakt trapné jim tvrdit, že se anglicky učím už od školy. Jenže hodina pravdy nastala a já se jal vyplňovat. K mému údivu sympatický chlap, který nás dnešním dnem provázel, si začal jednotlivě zvát studenty na pohovor. Takže nervozita v mých žilách začíná houstnout. Netrvá dlouho a třídou zazní moje jméno. Nikdy jsem nevěřil, jak těžce se mi bude opouštět můj test, ale s úsměvem na jeho tváři ztrácím pochybnosti. K mému údivu jde jen o pár poměrně jednoduchých otázek. Odkud jsem, proč jsem si vybral ACE a něco trochu o mně. Pak mi dal pokoj a já se mohl věnovat testu. Samo sebou moje sebevědomí povyrostlo, a tak jsem test s úsměvem dokončil. Po testu nás čekala prohlídka školy, kde jsme se dozvěděli, že se můžeme těšit na dvě počítačové učebny, jedno poslechové centrum, které se pyšnilo československými magnetofony. Ve škole nám byla představena veliká jídelna s kuchyňkou, dvě DVD místnosti, kde se každý den pouští filmy, takže se zdá, že si pobyt tady budeme moci docela užít. Výuka je rozdělena na tři části, ranní výuka, PSA a odpolední výuka. Výuka znamená dvě hodiny, které jsou rozděleny krátkou přestávkou. Asi nejzajímavější částí dne je PSA.  Jedná se o hodinu, která je kompletně v naší režii. Můžeme buď v jedné ze dvou DVD místností zhlédnou film v angličtině s anglickými titulky, nebo jít vypracovat nějaké cvičení na počítači, pak ještě jít do studijní místnosti nebo do poslechového centra. Každé z těchto míst je hlídáno učitelem, který je připraven s čímkoli pomoci a dohlíží, jestli se náhodou neporušuje pravidlo školy číslo jedna - nemluvit jinak než anglicky.  Po prvním dnu jsem plný dojmů a myslím, že by tenhle způsob mohl být  dobrý a já se snad anglicky naučím.

                Druhý den vyrážím s papírem, na kterém stojí, že jsem zařazen do třídy 201, což je mírně pokročilá úroveň. Bez váhání vyhledávám učebnu osm, kde mě k mému překvapení vítá mlaďounká učitelka Rachel.  Jako první se musím své nové třídě představit a na oplátku se třída představuje mně. Mými spolužáky jsou dva Češi, což mě dost udivuje, protože ještě v Praze mi bylo řečeno, že právě v téhle škole procentuelní možnost, že se ve třídě potkám s Čechem, se rovná nule. Pak pět Japonek, jedna Thajka, tři zástupci Brazílie, Mongolka a Amal z Jižní Arábie. Až teď si začínám uvědomovat, co to pro mě znamená. Až teď vidím, že mám po svém boku zástupce z několika kontinentů světa. Můžu se zeptat na cokoli, co mě zajímá nebo o čem jsem si myslel, že je to jen výmysl Evropanů. Brzo taky  poznám, jaké jsou odlišnosti států, které jsem házel do jednoho pytle, a naopak. Každá dvouhodinovka je proložená hrou, která nám pomůže rozvázat jazyky, seznámit se mezi sebou. Nejvíc mě udivuje, že každý den Rachel vytáhne z rukávu jinou hru, která se nám náramně hodí do učiva. 

                Jednou z mých nejzajímavějších zkušeností ve škole bylo, když Amal donesla arabské kafe. Celý den jsem byl poněkud unavený a ospalý. Amal přinesla malé šálky, které se vejdou sotva do dlaně, každému z nás šálek naplnila světle hnědou horkou kávou.  Ke kávě se v Arábii dává dezert. Jelikož káva je naprosto bez cukru a docela hořká, dezert vše chuťově vyváží. V ústech cítíte sladkou chuť ještě ve chvíli, kdy do úst pošlete doušek kávy. Dezert je tak šíleně sladký, že bez kafe by se celý kousek nedal absolvovat.  Účinek kávy se na mně podepsal snad po celý den, myslím, že největší radost z toho měla Rachel, protože se po zbytek dne celá třída perfektně soustředila.

Kapitola 5 Moje druhé bydlení. (Hendra)

Jelikož v kůlně máme naštěstí zaplacený jen jediný týden, je potřeba rychle najít něco jiného. Proto večery trávím s PaKem čtením internetových stránek a hledáním jakékoli inzerce. Někdy se jako funkční objeví taková řešení, která v hlavě zavrhnete hned poté, co vás napadnou, a nakonec zjistíte, že je to nejlepší řešení. Takže já jsem otevřel diskuzi na serveru seznamu a napsal: „Je někdo v Brisbane?“  Snad ani ne proto, abych našel bydlení, ale spíš proto, abych zjistil, že tu jako Čech nejsem úplně sám. Nemusel jsem dlouho čekat a ozval se mi anglicky píšící chlapík, který mně sdělil, že tu bydlí. Při další konverzaci mi řekl, že neumí česky. Moje další otázka byla jasná a při odpovědi jsem se až podivil, jak to šlo jednoduše. Odepsal ale, že bydlení má jen pro jednoho. To nebylo to, co jsem hledal a chystal jsem se napsat, že to nebereme, ale PaKo mi řekl, že jestli to nevezmu, budu blbej a že pro naši angličtinu bude stejně nejlepší, když se rozejdeme, takže jsem nakonec kývl. Našel jsem si adresu a domluvil jsem schůzku. Nechtěl bych zažít překvapení jako s naším nynějším bydlením. Z emailu jsem se dozvěděl, že chlapík se jmenuje Jimmi. Poradil mi, že k cestě za ním bude nejlepší využít autobus 301 a mně už nic nebránilo se jet na nové bydlení podívat.

                Ještě, že měl PaKo v telefonu GPS, takže jsme mohli najít, kde asi bude nejlepší autobus opustit. Sice jsme věděli, že sedíme v tom správném autobuse, ale fakt jsme nevěděli, kde máme vystoupit. Když se zdálo, že jsme nejblíže, vystoupili jsme a šli k dané adrese. No, věděl jsem přesně, že je to ulice začínající na G, která je nad dostihovým závodištěm a číslo je třicet osm nebo třicet sedm. Vím, měl jsem si to napsat nebo vyfotit, ale zdálo se, že si to budu pamatovat. Když jsme dorazili na místo, nebylo pochyb. Ulice na G tam byly tři a k mému překvapení každá z nich měla číslo třicet osm. Takže nezbývalo než se ptát. První číslo třicet osm mě zbavilo nadšení a u druhého domu jsem ztratil i poslední kousek jistoty a začal pochybovat i nad tím G na začátku ulice. Nebyl jsem si jistý vůbec ničím. PaKo měl naštěstí dobrou náladu a jen se mi smál. Říkal, že ho to u mě nepřekvapuje a pak něco o hloupých lidech, ale on to tak určitě nemyslel. Zbývalo poslední řešení. PaKo pojede domů a přibližně za hodinu mi napíše správnou adresu a já dorazím na pohovor. Nezbylo než sednout na nejbližší obrubník, dloubat klackem do země a čekat na zprávu. Při dloubání do země a pohledem na hodinky jsem zjistil, že se nám začíná Evropa probouzet. Napadla mě spásná myšlenka, jak čekání urychlit. Investoval jsem do sms a napsal domů, aby napsali Jimimu e-mail, že čekám v ulici General street. Naštěstí se zrovna máma vzbudila, a tak dlouho netrvalo a v ulici se objevil o něco starší kluk než já. Na první pohled mě zaujalo, že i když bydlí kousek vedle, vyrazil na kole, dokonce měl i nášlapy a speciální cyklistické boty. Zanedlouho jsem zjistil, že moje zmýlení nebylo moc veliké. V podstatě to byla jediná ulice na G, kde jsem nehledal, ale jen číslo bylo třicet sedm. Jimi bydlí v na pohled malém domku, ale uvnitř je veliký a útulný. Dům se může pyšnit kuchyní, ze které se rozbíhá chodba, z níž se dá dostat do koupelny, záchodu a dvou menších místností. Na druhé straně od kuchyně je obývák s televizí a pohodlnou sedačkou. Jimi mě domem provedl a nakonec mi nabídl pivo, které jsme si vypili v obýváku. Jimiho zajímalo, jestli nejsem kuřák a nabídl mi cenu, za kterou u něj můžu zůstat. Řekl jsem, že bych se potřeboval nastěhovat ve středu a on přikývl. Jelikož jsme nějak ztratili téma rozhovoru a místností se rozhostilo ticho, usoudil jsem, že je čas jít. Jimimu jsem řekl, že půjdu a že se uvidíme ve středu po škole.

můj pokoj

                Nechat si uložit věci ve škole nebylo moc těžké. Jen mi batoh s věcmi dala sekretářka do skladu a já si je po škole vyzvedl a vyrazil autobusem do svého nového bydlení. Už žádná kůlna, žádné spaní ve dvou na jedné posteli a hlavně místnost s oknem. Cestu k Jimimu jsem naštěstí perfektně znal, a tak netrvalo dlouho a já stál na prahu. Jimi mi ukázal můj pokoj, prozatím mi dal na zem matraci a společně jsme přinesli z obýváku pracovní stůl a židli. Vše bylo připravení k vybalování. Otevřel jsem svůj batoh a k mému údivu se z něj na koberec v mém novém pokoji začal sypat cukr. Z Čech jsem si přivezl sklenici s cukrem, která se po cestě otevřela a svým obsahem obdarovala všechny věci v batohu. Vyděšeně jsem vyběhl na trávník za dům a jal se všechny věci zbavovat sladkých krystalů. Jimi seděl ve své pracovně a nejspíš se nestačil divit, možná si myslel, že je to jakýsi český rituál, jak se přivítat s novým domem. Další nastěhování se naštěstí obešlo bez komplikací a já si v domě rychle zvykl.

Kapitola 3 Brisbane

Brisbane se rozprostírá u Pacifiku asi sedm set kilometrů severně od Sydney. Je to hlavní město státu Queensland, kde roku 1823 byla založena trestanecká kolonie. Město dostalo svůj název podle guvernéra Nového jižního Walesu Tomase Brisbena, který zde nařídil vybudovat novou trestaneckou kolonii. Jméno podle města dostala i mohutná řeka, která tudy protéká řeka Brisbane. Nejstarší budovou je maják, který se tyčí nad Roma street parkem.  Stavba se datuje od roku 1824.

Vzal jsem si brusle. Přijde mi, že bych toho měl využít hned od začátku. Hned od domu vyrazit nemůžu, ale našel jsem si, že nedaleko odtud je cyklostezka, která by měla vést směrem k centru. Tak by se mělo podařit objevit důležité části Brisbane. I když jsem po dvacet minutách chůze neobjevil stezku, kterou jsem viděl z autobusu, přede mnou stojí cesta vedoucí kolem místní školy někam k řece. Neváhám a nazouvám brusle. Stezka nejprve vede přes školní park, po kterém začíná kopírovat malý potok. Díky potoku se kolem cesty objevují zvláštní rostliny a i tráva je tu zelenější, Tok doprovázejí různé druhy ptactva, na které upozorňují naučné cedule. Asi nejvíc mě zaujalo, když se z jednoho na pohled hustě zarostlého stromu ozývalo podivné pištění a hemžení. Při podrobnějším pohledu zjišťuju, že jde o asi stohlavé hejno kaloňů. Jedná se o jednoho z největších létacích žijících savců. Když se přibližuji, hejno začíná být nervóznější a první z kaloňů se vznášejí do vzduchu. V tu chvíli začínám nervóznět já. Kaloň má asi přes metr v rozpětí, a i když vím, že je to býložravec tak jeho mohutné tělo vzbuzuje respekt a já se radši pouštím dál po stezce. Cesta se po nedlouhé době přiblížila k řece a mně se naskýtá pohled na Story Bridge. Tenhle most je bezesporu jedn  z dominantních staveb v Brisbane. Datuje se do roku 1930, je tedy o dva roky starší než populární most Harbour Bridge v Sydney.  Mohutná ocelová konstrukce, podpíraná dvěma pilíři, spojuje Valley a Kangaroou point. Je to jedna z nejsilnějších dopravních tepen propojující oba břehy. Most podjíždím a dostávám se do části, kde začínám po druhém břehu objíždět poloostrov, na kterém je centrum města.  Centrum Brisbane se může pyšnit hned několika kolem dvě stě metrů vysokými mrakodrapy. Do dneška jsem byl zvyklý jako nejvyšší budovu vnímat vysílač v Praze a české paneláky, ale tohle je něco jiného. Jako bych se najednou objevil v budoucnosti. Budovy mají moderní nádech, často jsou jen ze skla. Vše vypadá působivě a moderně, aby ne, když některé z nich byly dokončeny nedávno. A na některých se ještě pracuje. Pohled na centrum si užívám z cyklistické stezky vedoucí po druhém břehu. Řeka je obestavena parky, ve kterých lidé, jak později zjišťuji, provádějí nejoblíbenější australskou činnost. Grilování.  V každém parku se dá najít několik elektrických grilů, na které stačí dát alobal olej a maso a pouhým stisknutím tlačítka se může grilovat. Centrum vrcholí ve špičce poloostrova, kde se nalézá park  Botanic garden. Uvnitř se dá najít spoustu druhů subtropických a tropických stromů a rostlin. Krom nich se tudy prohánějí, jako asi po všech parcích v Brisbane, ještěři. První kontakt s půlmetru dlouhým plazem mě stál skoro šok. Nemohl jsem uvěřit, že jsme tváří tvář ještěrovi, který by mi mohl hravě ublížit. Vždyť jenom jeho postava budí respekt a pak když přidá někdy těžkopádnou chůzi kulturisty, radši se od těchto zvířat radši držím dál, i když fotku si udělat musím, protože tohle mi nikdo neuvěří. U nás v parku jsem mohl potkat maximálně ještěrku.  Břeh na mé straně se začíná zvedat a cesta se dostává do úžiny mezi řeku a asi patnáct metrů vysokou skálu. Nemůžu věřit svým očím, je tu dokonce prostor na lezení.  Protože jsem lezec a výbavu mám s sebou, jsem opravdu nadšen a už pomalu plánuju, kdy se sem s parťákem vydáme. I když jsem opravdu nadšený, tak nejlepší z mé cesty, se mi otevírá, až když míjím mořské muzeum, kde v doku kotví bojová loď. Přijíždím do části jménem South Bank. Nejprve mě zaujme malý potůček čisté vody, ve kterém si hrají děti, a později, když se z potůčku stane malý městský Aqvapark, říkám si, jestli jsem za tenhle luxus neměl někde zaplatit. Ale pak si uvědomuju, že nejsem v Čechách. Nadšení ve mně vzbuzuje hlavně písečná pláž, hlídaná plavčíky, kolem které vede hlavní stezka, která propojuje oba konce asi kilometr dlouhého střediska. Podél stezky vede ozdobná konstrukce obrostlá fialovými květy. Přijde mi to jako dobrý nápad, celé to vypadá velice pěkně a návštěvníkům pomůže udržet stín při cestě za zábavou. Na tomhle magickém místě nalézám deštný prales a čínský kostelík s velikým zvonem uprostřed. Celé to zakončuje veliké ruské kolo. Naštěstí jen kousek odtud je veliká autobusová zastávka, kde se dá hravě najít spoj do mého bydliště.

 MHD v Brisbane je úplně jiné než v Čechách. To se dá poznat i na nápisu na zastávce „mávněte na řidiče“, a i když je to zvláštní a pro mě směšné, když se blíží autobus, mávnutím si ho zastavím. Další problém nastává s jízdenkou. Když říkám, že chci do Coorparoo, kouká na mě a říká jednu cestu? Sice nevím, co tím myslí, ale přikyvuji.  Později zjišťuji, že nezáleží na tom, kam jedu, ale do jaké zóny, a když si už koupíte lístek, mezi vámi zakoupenými zónami můžete jezdit, jak chcete. Stejný systém jako má nastupování má i vystupování všude po autobuse jsou tlačítka stop, které když stisknete, řidič zastaví, a když ne, vozíte se, dokud to neudělá někdo jiný. I když Brisbane zatím moc neznám, cítím, že mé rozhodnutí žít ve velkém městě nebylo špatné.