Kapitola 20 Manly

                Další výpravě předcházelo důležité grilování, kde jsem se setkal nejen s mou kamarádkou Yuri, která se odstěhovala do Sydney v podobném čase, ale hlavně s jejími přáteli. Krom japonských kamarádů vzala s sebou svého spolubydlícího Koena, který zrovna přijel do Austrálie. Je tu jen na tři měsíce, aby měsíc studoval, a pak má v plánu vyrazit na cesty. Ostatně jako já, takže netrvá dlouho a mám parťáka na svou poslední australskou cestu k jihu. Krom pro budoucnost důležitého setkání, mám další bohatou zkušenost. Totiž nejíme běžné australské jídlo, ale japonské tradiční placky Okonomi-yaki. V překladu to znamená, „co máš rád na grilu“, a v podstatě se to i stejně vyrábí. Udělá se omeleta z vajíčka, mléka a mouky, do té se přidá, kdo co má rád.  Báječný den plný dobrého jídla a skvělých lidí.

                Další akce byla směřovaná na pláž, tentokrát proto, že zřejmě půjde o poslední možnost užít si slunného dne.  Cíl je Manly. Je to od města odlehlá čtvrť s druhou nejvyhlášenější pláží v Sydney. Z centra nás tam vezme ferry. Obeplouváme tak operu a míříme na odlehlou část zálivu.  Z vody je vidět, že nejde jen o město a o pláž, ale že k Manly je připojený poloostrov, který je pokrytý lesem. Takže cíl cesty se nám maličko mění a my vyrážíme do přírody. I když je zprvu menší problém najít, kde vlastně jsme a kam máme jít, zanedlouho kráčíme po pěšince k buší ukryté pláži, kde mě překvapuje nápis, že mám dávat pozor na tučňáky, už teď se nemůžu dočkat, až nějakého uvidím. Od pláže stoupají schůdky hustým porostem až k silnici, která končí u oploceného objektu. Bohužel krásná pěšinka buší už nevede dál, takže musíme stoupat po asfaltce nahoru zpět k civilizaci. U první obydlené ulice nás překvapuje cedule - pozor bandicoots -, což můj slovník překládá jako vakojezevec. V životě jsem o podobném zvířeti neslyšel, ale mám si tu na něj dávat pozor. Na ceduli vypadá spíš jako rejsek. Ulice nás vede až k dalšímu oplocenému objektu, kam už bez váhání vstupujeme. Je to areál vojenské univerzity. Krom školních budov je tu i hřiště a buzer plac. Jak procházíme mezi budovami, jsme osloveni starcem, který nám ochotně předává letáky o místní přírodě a popisuje, co všechno poloostrov nabízí. Je tu Vojenské muzeum, výhledy na Sydney a všude kolem krásná příroda, tedy na co čekat. Původně široká cesta se zužuje na malý chodníček, který se místy mění na lávku přes mokřiny na vrcholku kopce. Sem tam mizíme v hustém porostu a sem tam kráčíme po zarostlé louce. Jen občas se cesta oddálí od vrcholku ostrova, aby nabídla pohled na zátoku, odkud jsme přijeli. Na samotném cípu poloostrova je vidět celé jižní pobřeží Sydney. Útesy jsou místy tak vysoké, že domy na vrcholku připomínají domek srážce majáku v tajemném příběhu. U hrdla zátoky, která je tvořena poloostrovem a protějším břehem, jeden maják stojí, aby oznamoval, kam mají lodě plout. Je tu i muzeum, ale vstup je na nás moc drahý, takže se vracíme zpět druhou stranou, než jsme přišli. Druhá strana nabízí výhledy na moře, takže se po čase zdá, že koukáme pořád do stejného místa, ale nemůžu říci, že by byla nudná, je tu postavená zeď opevnění z druhé světové války, vlastně celý poloostrov sloužil jako pevnost hlídající Sydney. Je tu také veliký močál, přes který vede opět lávka. Cestu zpět nalézáme snadno a ve městě najít pláž je v podstatě jednoduché, stačí se připojit k prvnímu mladíkovi, který v ruce svírá surf. Pláž je daleko větší než Bondi, táhne se, až kam oko dohlédne a končí opět stoupajícími útesy.

 Město je tu opět přizpůsobené prázdninovému životu. Spousty obchůdků a půjčoven nám naznačují, že zde má zábava a rekreace přednost před nudou všedního života. Nemá cenu čekat, svlékáme se a letíme do moře. Je už trochu zima, ale kdo by odolal, navíc moře je plné lidí. Vlny jsou tu opravdu veliké a přicházejí v dlouhých sériích, pak je dlouhá pomlka, kdy se moře téměř uklidní, a pak zase veliké vlny. Blbnutím si ani nevšímáme, že nás moře nese podél pláže. Až když mě blbnutí začíná nudit a cítím zimu, všímám si, že plavat zpět je obtížné, v postatě mně přijde, že se hnu každým druhým záběrem, nezdá se to. Je tu proud mířící zpět do moře. Otáčím se a volám na ostatní, aby se vrátili. Najednou nám všem dochází, že to bude problém. Jsem dobrý plavec, takže když začínám opravdu rychle plavat, dostávám se ven, ale klukům to trvá o poznání déle. Teď je druhý problém, pláž je plná lidí a moře nás vyvrhlo asi o sto metrů jinde, takže nevíme, kde máme batohy, jestli ještě nějaké máme. 

Ne, určitě tu někde musí být, ale kde. Pamatuju si, že jsme si je dávali vedle půjčovny, ale ta tu taky není. Až po dlouhé chůzi pláží vidíme půjčovnu a nakonec i batohy, je zvláštní, jak nic necítíte a moře si s vámi hýbe. Ono je to asi tím, že pláž se zdá všude stejná, takže sto metrů tam nebo zpět není rozdíl v pohledu z moře. Výlet rádi zakončujeme zpět na ferry domů do centra. Tentokrát stojím s Koenem na samotné špici. Slunce zapadá a my se blížíme k opeře. Těsně před městem se nám naskýtá pohled, za který lidé platí v kalendářích a foto galeriích. Slunce se dostává do zákrytu Harbor bridge, paprsky, které se dostávají skrz, se odrážejí v rozvlněné hladině moře. I opera je v jiném světle. Zapadající slunce ji zbarvuje mírně do žluta, paprsky již slabého sluníčka jsou vidět v odrazu čelních skel. Chvíli jen stojím a dýchám atmosféru, ale pak beru foťák a snažím se vše rychle zaznamenat, škoda, že loď na chvíli nezastaví. Den končí u zastávky autobusu, kde se loučíme s kamarády. Pocity z přírody si v sobě snad ponesu ještě dlouho a pomůžou mi přežít v přelidněném centru nevětšího australského města.