Jako
se písek v přesýpacích hodinách přesýpá z vrchní baňky do spodní, tak
nás čas nutí přesunout se na jih, do hlavního města státu Victorie, Melbourne. Penny
slibovala, že zná hodně levnou společnot, ale nakonec se ukázalo, že zná to
samé jako my. I když cesta není tak laciná, jak jsem si původně myslel, našich
deset hodin v autobuse ubíhá překvapivě rychle a pohodlně. Autobus má krom
pohodlných sedadel i záchod. Cestujeme přes noc a v Melbourne budeme okolo
osmé ráno, takže se snažím co nejvíc spát. Když opouštíme autobusovou zastávku,
připadám si opět jako blázen. Víme jen adresu dalšího gauč serfu a nic víc.
Naštěstí jsou na ulici hodní lidé, co nám pomáhají. První, co
mě na Melbourne trkne do oka, jsou tramvaje.
V centru téměř nepotkáte
autobusy městské hromadné dopravy, ale jen tramvaje. Nezbývá tedy než se
postavit na zastávku, která by měla vést správným směrem, a zeptat se řidiče.
Navíc mi Pavel říkal, že v Melbourne jezdí tramvaj zadarmo, což nezbývá
než uvítat. První tramvaj nás veze na správnou zastávku a druhou už se vezeme
až na konečnou, kde je náš nový domov.
Bohužel tvrzení o tramvaji zdarma se zdá nepravdivé. Všude kolem nás
jsou přístroje na štípání lístků a uprostřed tramvaje je veliký pult, kde si
můžeme lístky zakoupit, ale je jen na mince a ty já zrovna nemám. Nezbývá než
se svést načerno, doma pak dořešíme, jak to budeme s cestováním do města
vlastně
dělat. Nemám rád jezdění na
černo a po půl hodině, když tramvaj stojí nepřiměřeně dlouho, praskají mi nervy
a já vybíhám ven. Jaký je můj údiv, že jsme na konečné. Teď už stačí jen
chvilka chůze a budeme doma. Doma barák
se správným označením 261A je jen baráček vyplňující mezeru mezi dvěma domy.
Ťukám na dveře a připadám si jak postava z Henryho Poterra. Stojím před
více než podivným domem a nemám ani páru, co mě čeká za dveřmi, navíc podle
komunikace mmě přijde, že Liam je dost velký suverén. Klepání je neúčinné, tak
beru za kliku a
vcházím do menší předsíně,
je tu zbytek sestavy bubnů a kytara, což mě jako kytaristu hřeje u srdce,
domácnost, kde vládne hudba, je vždycky lepší. V další místnosti můj úsměv
opadá. Obývák zdobí veliká televize, naproti ní je rozložený gauč, ve kterém je
přes celou jeho délku díra. Další gauč je malý, ale krom toho, že je špinavý,
nemá chybu. Pak je tu lednička, podle flašek kolem soudím, že na alkohol. Celý
prostor pokrývá souvislá vrstva věcí. Nemá cenu jmenovat, je toho tolik a
všude. Vítá nás Ital Daniel, také gaučový surfař.
Provádí nás zbytkem bytu, je tu kuchyň, která vypadá jako po párty, koupelna,
kde původně bílý strop pokrývá plíseň. Záchod je venku, a aby toho nebylo dost,
světlo tam vůbec není. První myšlenky mě nutí uvažovat o tom, že když si tady
otevřu svůj batoh a věci se z něj vyvalí ven, hodně věcí nenajdu. Ovšem
tento domek myslí i na tohle. Vedle záchodu je venku stříška, kde si všichni
ukládají batohy s věcmi. Po prohlídce si musím sednout. Začínám uvažovat o
tom, jakým způsobem bude možné tady těch deset dní vydržet. Nebude, musíme tu
být jen na přespání, navíc už je čas na důkladnější prohlídku města. Tentokrát
se k nám na cestu tramvají přidávají i další obyvatelé našeho nového domu.
Zajímavé je, že jsem ještě nepotkal majitele, nebo někoho, kdo tu bydlí
nastálo, ale snad se poštěstí večer. Naše první cesta vede do informačního
centra, kde začneme se sháněním informací k naší cestě na jižní pobřeží
vraků. Informační centrum je v samém srdci města. Spolu s galerií
říká návštěvníkům, že moderní architektura je nedílnou součástí města. Uvnitř
se dozvídáme o tom, že jestli pojedeme se zájezdem, tak utratíme spoustu peněz
za pár fotek z populárních míst, ale my chceme vidět všechno. Musíme si
tedy půjčit auto. Koen má přání vidět tenisové kurty Australia open. Teď nás
odtamtud dělí jen pár kroků podél řeky. Tenis je jeden z nejoblíbenějších
sportů Austrálie, Melbourne je jeho domovem. Nejprve se zkoušíme dostat na
slavné kurty bez průvodce, ale ve spleti chodeb narážíme jen na zavřené dveře.
Nezbývá tedy, než si zaplatit prohlídku. Ta nás provede nejen chodbami
v útrobách stadionu, ale dostáváme se tak do šaten největších hvězd a do
loží nejznámějších firem AustráliDokonce se dostáváme do místnosti, kde se
konají tiskové konference s výhercem. Kousek od stadionu je zastávka
autobusu, který jezdí po melbournských památkách a je úplně zadarmo. Tak
stihneme vše ještě dnes. Jediná vada zdánlivě dokonalé linky je, že jezdí
každou půlhodinu a náš spoj nám právě ujíždí před nosem, takže nebývá než
čekat. Nejprve jen sedíme na trávě v přilehlém parku, ale únava
z cesty se na nás podepisuje, a tak si leháme. Budí nás až zvuk druhého
autobusu, který zvolna opouští zastávku. Tak to ne, tenhle neunikne! Běžím a
mávám na řidiče, ještěže je zastávka jako malý kruhový objezd a řidič je
vnímavý člověk. První zastávka autobusu je Čínská čtvrť. Asijská komunita je
rozšířena po celé zemi, aby ne do Asie to odtud není až tak daleko. Další
zastávkou je
městské museum. Tady se dá najít vše z historie města, a dokonce
i unikátní výstava o Titaniku. Museum je zaměřené prakticky na vše, ale jen na
školní úrovni, takže tady potkáte jednu skupinu dětí za druhou. Další zastávkou
je italská část města. Díky Italům má pizza jasné místo na australském
jídelníčku a italské restaurace jsou tu téměř nutností. Nebyla by to prohlídka
města, kdyby zastávka s číslem sedm nestála před chrámem vzdělanosti a to
melbernskou univerzitou. Střed veškerých nákupů je s číslem osm. Victoria
market. Market se otevře každý den krom úterý a čtvrtka a nabídne zboží
převážně z asijské části světa, ale najdete tu prakticky vše a to zdaleka
nejlevněji. Po nákupech zamíří autobus do přístavního města, kde se dá sehnat
také vše, ale cena už není tak přívětivá. Druhý přístav pak hostí i největší
stadion a o téhle zastávce myslím nemusím nic říkat, protože sport je jako
synonymum k Melbourne. Další zastávky
nám ukáží historický střed města a největší park ve kterém je památník druhé
světové války. Ve městě najdete nepřeberný počet klubů, díky nimž je město
řazeno jako město s nelepším nočním životem. Pro dnešek je toho až dost.
Zpět do reality, musíme přežít první noc v našem novém domě. Doma se naštěstí
změnila alespoň kuchyň. Někdo ji uklidil, a tak si můžeme udělat večeři. Naivní
představa o brzkém spánku se bohužel neplní ani po tom, co skončil první film.
Velký Tom, jako jeden z majitelů, evidentně diktuje tempo domu a programu
večera, když se nechce spát jemu, tak nám taky ne. I když nejsem zcela smířený
s jeho názorem, i přes můj údiv ostatní, krom Koena, jen s úsměvem
pozorují, jak asi hodinu po půlnoci pouští druhý dvouhodinový snímek, po kterém
s radostí můžu v klidu spát. Další dny v domě divů probíhaly ve znamení
příprav. Z informací do knihovny a zpět. Když se zdálo, že máme řešení,
tak se objevil nový způsob, jak cestu vyřešit. Trochu naivní představa o tom,
že napíšeme do hostelů inzerát, a tak snadno najdeme parťáka na cesty, aby se
tak srazily náklady na minimum, ztroskotala už v začátku. Naštěstí jsme
našli dobrou půjčovnu s perfektním pojištěním a pěknou cenou. Melbourne má
výhodu v tom, že půjčovny jsou situované do jedné ulice, takže se člověk
nenaběhá. Najít tu správnou je pak už jednoduché,
jen člověk nesmí uvěřit všemu, co mu kde řeknou.
Žádné komentáře:
Okomentovat