Kapitola 17 Sydney

Ráno mě čekalo projít se centrem města a samozřejmě Opera house.  Asi každý už viděl fotku opery, nebo Harbor bridge, ale Sydney se musí brát jako celek. Je to centrum poseté mrakodrapy a provrtané tunely. Je to nepřeberné množství parků a míst k odpočinku a hlavně je to mezinárodní město, kde se dá sehnat jídlo a věci z celého světa, protože většina obyvatel je odjinud než z Austrálie, hlavně z Asie, ale i z Jižní Ameriky a Evropy.

                Opouštím tedy svůj nový byt a vyrážím na první prohlídku města snů. První zastávkou je Darlik harbour. Hlavními dominantami přístavu jsou budova obchodního centra a most Pirmont. Díky  nim je zátoka dokonale uzavřená, most funguje jako brána, protože je nízký, jedna jeho část se umí otevřít a tak pustit vysokou loď dovnitř. Kolem vody jezdí malý vláček, který vozí lidi od národního pobřežního muzea, do obřího akvária, ležícího na druhé straně zátoky. Uprostřed je rozsáhlý plac pro pouliční umělce, jsou tu Aboriginci hrající své tradiční písně, nebo kejklíř žonglující na jednokolce. Když mi PaKo vypravoval, že se tady nedá zabloudit, že je tu jen George steet, a když chce člověk bloudit, projde se k paralerní Pitt street, tak jsem mu nevěřil, ale zdá se, že je to pravda, protože obě ulice vedou až na konec poloostrova, kde je centrum. V jednu chvíli vám berou dech vysoké budovy a v druhou chvíli stojíte před starou kamennou budovou, co si majestátně hlídá svůj prostor mezi moderními stavbami. Jedna z pozoruhodných budov na mé cestě je Victoria building, podle toho jak vypadá zvenčí, by nikdo neuhádl její účel. Sám jsem si myslel, že se jedná o nějaký chrám, ale ve skutečnosti je to chrám nákupů, právem označovaný jako nejkrásnější nákupní středisko světa. Uvnitř vás čekají čtyři patra obchodů, jedno pod úrovní země a tři nad ní.

 Celý prostor je rozdělen na dvě křídla pomocí kruhové místnosti uprostřed, nad kterou se tyčí sluncem prosvícená kopule. Každé křídlo má své hodiny zavěšené pod skleněnou střechou.  Jedny zobrazují osídlování Austrálie a druhé vypadají jako hrad, který se každou celou rozhýbe, trubači ohlásí celou a šest pohyblivých obrazů vás zavede do historie Austrálie. Co se týká obchůdků, je to tu spíš jen pro movitější turisty. Nepřeberné množství obchodů s oděvy občas vystřídá kavárna, ale je tu i obchod pro modeláře, nebo pro turisty obchod s aboriginskými výrobky, jako jsou obrazy, bumerangy a další artefakty místních domorodců. Od střediska se George street pozvolna přibližuje k hlavním dominantám města. Harbor bridge na vás zapůsobí od první chvíle, je to jako stát pod obrem, který denně dokáže přepravit tisíce aut. Cítím úctu, ale zároveň i zvědavost. Napadá mě nepřeberné množství otázek:“ Jak člověk mohl vybudovat něco podobně velikého?“ Vím, že datem vystavění nedá srovnávat s Karlovým mostem v Praze, protože dokončení stavby se datuje do roku 1932. Stavba trvala sedm let. Výstavba pět set tři metrů dlouhého oblouku stála život šestnácti dělníků. Dokáže převážet auta v osmi pruzích, dvě koleje pak zajistí vlakovou dopravu. Pro lidi je vytyčen chodník, odkud se dá vyjít na majestátné pilíře. Už když člověk stojí na mostě, na vrchol pilíře mu zbývá ještě dvě stě schodů a přitom pod ním můžou proplouvat největší zámořské lodě.  Z mostu je asi nejkrásnější pohled na Sydney Opera House. Stavbu téhle budovy provázela jedna komplikace za druhou. 

Těžko mohli předpokládat zastupitelé města v roce 1957, když vypisovali soutěž na skromnou operu s omezeným rozpočtem, že architekt Jorn Udzona z Dánska nakreslí letmou skicu impozantní stavby, která je očaruje na tolik, že i přesto, že nepříliš známý architekt nemá ani páru o rozpočtu, a už vůbec ne o tom, jakým postupem se tohle dílo podívá na svět. Ostatní dvě stě třicet tři architekti, byli rázem odmítnuti, asi nejméně promyšleným návrhem. To znamenalo stížnosti a první problémy. Další problémy se objevily během stavby, kdy i přesto, že Udzona dokázal vymyslet nepřeberné množství nových funkčních řešení, byl v roce 1966 ze stavby vyhoštěn, od té doby ho, pro jeho hrdost, břehy Austrálie neviděly. Stavba byla otevřena v roce 1973 samotnou královnou. V roce 2003 dostala stavba Pritzkerovu cenu. Na slavnosti bylo řečeno:“ Není pochyb, že Sydney Opera House je jedno z nejkrásnějších architektonických děl dvacátého století, které se nestává jen ikonou města, ale i s státu, a celého kontinentu.“  Z dálky vypadá stejně jako na fotkách, ale když stojím pod ní, připadám si jen jako moucha na kuchyňské lince. Oblé tvary přečnívající půdorys se tyčí do udivující výšky.  S pokorou stoupám po schodišti vzhůru k zadní části, kde je hlavní vchod. Až z bezprostřední blízkosti je vidět, že plášť není hladký, je tvořen z malých dlaždic ve tvaru kosočtverců. Teď můžu pozorovat do detailů propracované dílo, střechu drží žebrová konstrukce tvořená z betonu. Celý objekt je rozdělen na dva sály, ke kterým se dá dostat přes předsálí s šatnou, buď z ulice, nebo z podzemních garáží. Pak je tu malá separovaná restaurace.  Každý objekt je jiný a jako celek tvoří dech beroucí dílo.

                Od opery odcházím k Bothanic garden. Od moderní stavby se jako mávnutím proutku dostávám k přírodě. I když jdu po asfaltovém chodníčku, přesto můžu obdivovat nepřeberné množství australských rostlin. Je tu palmová alej, ale i zahrada osázená obyčejnými růžemi, od krátce sečeného trávníků se dá dojít až do skleníku, který vás zavede do nitra deštného pralesa. Výhled ze zahrad k městu se stal asi nejznámějším místem pro fotografy. Většina kalendářů, nebo známých fotek je právě odtud, protože se tu dá vyfotit opera s Harbor bridgem zároveň. Odlehlá strana poloostrova nabízí pohled na přístav australského námořnictva, takže jsou tu vidět různé druhy moderních bojových plavidel. V rozsáhlém komplexu má místo i několik domků určených pro výstavy a vernisáže a taky kamenná budova národní galerie. Cestou zpět ještě míjím katedrálu svaté Marie, tenhle svatostánek bezpochyby patří k největším v Austrálii. Její vstup chrání sochy papežů. Hlavní loď se rozvětvuje do tvaru kříže. Slouží jako modlitebny, v jedné je panenka Marie a v druhé Josef. I když už jsem od chrámu daleko, stále před sebou vidím oblé tvary stropních pilířů, bohatě zdobené stěny a pozlacené sloupy.   Celé Sydney je pro mě jako město snů. Najdete tu všechno - obchody s jídlem či zbožím typickým pro danou zem. Centrum obklopují budovy, nad kterými se zastavuje dech, a asi nejzajímavější z nich je City tower. Je to nejvyšší stavba Sydney a za Q1 druhá nejvyšší v Austrálii, mohutný sloup opletený ocelovými dráty, který vrchol věže drží ve výšce tři sta pět metrů. Uvnitř najdete restauraci a rozhlednu, která nabízí výhled na celé Sydney, nejen zevnitř, ale dá se vyjít i na vrchní ochoz, abyste tu výšku mohli cítit. Stavba byla dokončena v roce 1981 za třicet šest milionů dolarů. To je vše, co se dá za první den stihnout, ale jen samotné centrum skrývá daleko víc a co teprve odlehlé čtvrti a pláže? 

pohled z mého okna