Kapitola 15 Stradbroke Island

               Čas v Brisbane se krátí a já co nevidět vyrazím do Sydney, protože mi tam kamarád sehnal práci na stavbě a taky mi tam přijede spolužák z Čech. Chci mu pomoci se adaptovat na jižní polokouli. Takže teď je správný čas podniknout něco dobrodružného a nebezpečného. Možností není zas tak moc. Už víc jak měsíc plánuju navštívit North Stradbroke Island. Je to veliký ostrov východně od Brisbane. Na šířku má asi dvacet kilometrů a na délku snad padesát. Mě zajímá jen severní část, ve které je několik národních parků a na severovýchodním cípu vesnice obehnaná útesy a plážemi. Na výlet si dávám dva dny, jenže takhle veliký ostrov obejít za dva dny je nemožné. Takže nejlepší volba bude kolo. Nejen kvůli rychlejšímu přesunu, ale i kvůli ušetření peněz za vlak. Prvně jsem si říkal, že vyrazím na kole už z domova, ale při pohledu na mapu a představě, že na svém dámském horáku budu mít, než dorazím na loď, čtyřicet kilometrů, mi přišla šílená. Takže jsem udělal kompromis a v úterý ráno jsem vyrazil vlakem ze své čtvrti, která je v druhé zóně, přes centrum, do nádraží v druhé zóně, ale na druhém břehu řeky. Tak jsem ušetřil dost peněz a ještě jsem si zkrátil cestu o značný kus. Moje navigace mi ukazovala k cíli dvacet kilometrů. Jen co jsem vyrazil z nádraží, objevil jsem obchod, kde jsem mohl doplnit zásoby. Takže jsem k čtyřem steakům přidal chleba a pár čokoládových tyčinek a samozřejmě dvě lahve

vody. Cesta dál se ubírala zvláštními částmi Brisbane. Někdy mi přišlo, že nejsem v milionovém městě, ale někde na venkově. Projížděl jsem kolem stájí, kde se na loukách pásli koně obalení ve folii, aby na ně nemohlo slunce. Viděl jsem domy zasazené v lese jakoby na samotě, ale o kilometr dál jsem křižoval dálnici na Gold Coast. Další zajímavá část mě čekala, když jsem se přiblížil k moři. Dřív než jsem spatřil moře, přivítaly mě domy propojené kanály jako v Benátkách. Označil bych je jako jedny z nejdražších domů v Brisbane. Taky mají za domem zaparkované ohromné jachty. Odtud už mi zbývalo jen posledních několik kilometrů do Clevelandu, odkud mě vezme trajekt na ostrov. Cleveland je místo, kam jezdí trávit návštěvníci Brisbane své dovolené, je to vidět hlavně v centru, kde je spousta obchůdků se suvenýry, nabídky na ubytování a velmi pěkně udělaná promenáda. Kancelář, kde si můžu koupit lístky, jsem našel snadno i cena pouhých devatenáct dolarů za dvě cesty mě příjemně překvapila. Trajekt vypadal stejně jako všude jinde. Měl jednu ohromnou věž, kde byla místa pro lidi, a spodní palubu, kam se vešel až úctyhodný počet aut. Když jsem viděl, kolik aut chce cestovat se mnou, nevěřil jsem, že se na loď všichni vejdeme, a když jsme se vešli a ještě zbylo místo pro další, začal jsem si myslet, že jsem na nafukovacím plavidle. Pro jízdu jsem si vybral nejvrchnější palubu, sice tam nebyl stín, ale ten výhled ten stál za to. Loď nepluje rychle, takže jsem si jízdu zprvu dost užíval, ale všechno časem omrzí, a když už jsem na větru a slunci seděl přes hodinu, těšil jsem se, až loď přistane a já se pustím do svého dobrodružství. 

Než jsem vyrazil,  Andy, Marušky muž, mi vyprávěl, že se tam často Aboriginci perou. Takže prohlídku prvního města Durwich jsem vynechal, navíc jsem tu kvůli přírodě a ne kvůli vesnickým domečkům, které budu mít dost času poznat při cestě zpět. Nepříjemné překvapení je fakt, že na ostrov je tu až moc kopců. První cesta od moře vede jak jinak než do poměrně strmého kopce, který hlídá radiový a telefonní vysílač. Ve skrytu duše doufám, že až vyjedu nahoru, uvidím jen rovinu ve středu ostrova nebo cestu běžící údolím. Jenže když mizí poslední porost zakrývající vršek kopce, zjišťuji, že moje cesta nebude jednoduchá. Střed ostrova vypadá stejně jako okraj. Všude jen kopce, nejvyšší z nich se pyšní televizním převaděčem, který se tyčí dvě stě sedmdesát metrů nad úrovní moře. Můj první cíl bude hnědé jezero. Je to jedna z nejzajímavějších zastávek. Hlavně proto, že barvy vody odpovídají názvu jezera a to má navíc blahodárné účinky na kůži, a k tomu příroda, která mě uchvacuje už na příjezdové cestě. Ta se  postupně mění jen na prašnou, ale poměrně širokou cestu pralesem. Při spatření prvních paprsků slunce, odrážejících se od hladiny, začínám chápat, proč je tohle místo národním parkem. Všude kolem je ticho, jen jedna rodina se koupe poblíž parkoviště. Na okraji jezera je několik písečných pláží, ale ne takových jako u moře. Písek je bílý a zdá se mi hrubší. Navíc pláž je místy prorostlá trávou a z části zakrytá rákosím. Nemá cenu váhat. Převlékám se a v koupání střídám rodinku, která odjíždí, takže jezero je teď jen moje. Byla to dobrá volba sem jet v týdnu.

Dobře, že jsem si všiml cedulí upozorňujících na střemhlavý skok do vody, protože i po deseti metrech od břehu stále postačím, což s mojí výškou je poměrně rarita. Navíc prosluněná voda pode mnou mění různé odstíny hnědé podle toho, jak jsem daleko od břehu. I když je voda skvělá, můj plán je nabitý natolik, že si nemůžu dovolit dlouhé koupání, takže zpět na kolo a na silnici. Cesta pokračující dál mně připomíná hodně líného stavitele. Myslím, že si nikdo se stavbou komunikace nedělal hlavu, protože dalších pět kilometrů cesta vede jako úsečka. Někdo prostě udělal čáru a řekl:“tak tady bude cesta“, ale že úsečka vede přes několik vysokých kopců, to nevadí. Nepotkávám jen kopce, ale i velikou trafostanici a odbočku na soukromé golfové hřiště. Při posledním sjezdu před národním parkem Modré jezero se cesta drobně zatočí a já se ocitám na dalším parkovišti. Jsou tu dokonce dvě možnosti na výlet. Jeden jakýsi aboriginský název a pak okruh k Modrému jezeru. Moje cesta je jasná, kdo ví, kam vede ta druhá. Pěšinka mě vede nad údolím, ve kterém jsou vysoké stromy se zvláštní bílou kůrou nebo spíš bez kůry. Cestu lemují stromy a rostliny, které jsem předtím nikdy neviděl. Sem tam se mi nad hlavou s hřmoucím skřekem prožene hejno papoušků. Dokonce se druhy papoušků střídají. Jeden z druhů znám, protože kamarád má v Praze jednoho z nich a dokonce umí mluvit, což mi přijde efektivnější využití hlasivek. Je celý bílý a má žlutou chocholku. Cestou narážím na silné pavučiny s majestátně vyhlížejícími pavouky. Někteří z nich mají téměř pět centimetrů. Někdy se zastavím před pavučinou jen těsně před nárazem do pavouka, jen doufám, že tenhle drobeček není jedovatý. Jezero se objevuje už po třech kilometrech. Je o dost menší než to hnědé, ale může se pochlubit o to krásnější přírodou. Jezero leží na samotném dně údolí a kolem je hustý prales. Už chápu, proč dobyvatelé k objevování ostrovů potřebují mačetu, aby se mohli prosekat do jeho středu. Mně naštěstí pomohla prošlapaná cesta, ale i tak po malé svačince usínám. Naštěstí jen na půl hodinky. Tělo si v tom teple taky musí odpočinout.

Navíc vystrašen z Andyho varování jsem ve vesnici zapomněl doplnit vodu a nikde tady voda k pití není. Pravda, je tu jezero, ale to by nebyl dobrý nápad. Další moje starost je, kde budu spát, takže se údolím vracím zpět ke kolu. Cesta údolím vede pod těmi ohromnými stromy. Už to není pěšinka, ale cesta, kde by projelo terénní auto. Je z písku, takže můžu sledovat stopy zvěře, co tu žije. Mezi stopami klokanů hledám nějakou stopu hada, ale tu naštěstí nenalézám. Jinak tu jsou i stopy velikého psa, z čehož jsem nervózní, protože tu žije vzácný pec dingo, však tyhle stopy můžou patřit jen nějakému ochočenému psovi, ale kde jsou potom stopy páníčka? No nemá cenu čekat, až dorazí smečka dingů na moje steaky. Po opuštění národního parku nemusím dlouho čekat a cesta mně ukáže moře a po chvíli mě k němu i dovede. Pláž se zdá nekonečná, i když na severu jsou vidět útesy a také můj cíl plánovaný na zítra, ale při pohledu na jih plány měním. Pláž končí až v závoji deště, který se opatrně přibližuje. Nemá cenu na něj čekat, nakonec útesy vypadají daleko, ale ne zas tak daleko, abych nemohl dojet ještě dnes do vesnice a tam najít nějaký přístřešek, kde bych mohl prožít noc v suchu. První, co mě na pláži nejvíc zajímá, jsou vlny. Abych se přiznal, na tuhle cestu jsem vyrazil i přesto, že nedaleko od Queenslandu uprostřed Pacifiku řádí cyklon a asi proto pobřeží bičují vlny doprovázené silným větrem. Ale cyklon je zatím daleko, a jestli dorazí tak až tak za čtyři dny, jestli vůbec. Cesta po pláži k mému překvapení je snadná, písek na hranici vody jedostatečně pevný, aby mě unesl, a při určité rychlosti se vůbec neboří, ale někdy zapadám natolik, že musím zastavit. Navíc k mému údivu to, co praská pod koly, když dojedu na hranici, kam dosahují vlny, jsou malé medúzy. Slunce zapadlo za obzor, což v Austrálii znamená, že tma přijde už za deset minut a po pravdě po půlhodině jízdy po pláži před sebou nalézám téměř stejný pohled, jako když jsem vyrážel. Takže už se docela těším na tmu, protože nebudu tolik nervózní.  Nedlouho po setmění narážím na potůček tekoucí do moře a místo, kde vtéká na pláž, připomíná cestu, což by mohlo znamenat vysvobození z pláže, protože mou ideální stopu přikryl příliv a mně nezbývá než kolo tlačit pískem, nebo vodou, ve které jsou medúzy, což by mohlo situaci zkomplikovat. Mám pravdu, je to cesta, která vede přímo potokem, dokonce jsou tu i cedule upozorňující návštěvníky, jak se mají chovat na pláži. Jenže podle mého odhadu mi do vesnice na severu ostrova zbývají ještě dva kilometry. A kdyby se cesta po nějaké době zahnula opačným směrem, než já potřebuji, ztratil bych spoustu času. Tohle riziko nemůžu podstoupit, takže tlačím dál.  Další odbočka je už nedaleko vesnice a vyhlíží podstatně líp. Takže neváhám. Necelých pět minut a jsem na okraji vesnice. Plánek vesnice, který objevuji přímo na jejím okraji, říká, že je tu několik malých pláží obehnaných útesy, dokonce i s toaletou a sezením. To by mohly být takové ty lavičky přikryté střechou. Neváhám a jdu hledat cestu. První toalety nalézám asi v půlce vesnice, od nich vede cesta, nejspíš na první pláž. Naneštěstí jsou tu schody, takže se musím na noc rozloučit s kolem. Nenapadá mě nic lepšího, než ho zamknout kus od cesty do křoví. Stejně teď je noc a ráno budu vstávat brzo, jestli vůbec usnu, možná dnešní noc bude jen čekáním na úsvit, zpříjemněným deštěm. Je to zvláštní, na pláži jsem viděl zřetelně mraky, ze kterých evidentně dost hustě pršelo, a to už je víc než dvě hodiny zpět a nic. No, nebudu si stěžovat, stejně se musím připravit na déšť, i když teď obloha není jasně čitelná.

Cestu od kola lemují útesy a je to evidentně vyhlídková trasa, ale já z toho dnes nic moc nemám. Překvapila mě délka trasy, a i když nebyla obtížná, mé únavě nepomohla. A co hůř, skončila na té proklaté pláži. Takže poslední můj nápad je podívat se do lesíka za pláž, jestli něco nenajdu, a hlavně jsem pevně odhodlán ulehnout kamkoli.  Připadá mi to jako ten vtip jak beruška letí po poušti a prosí pána boha, aby ji seslal lavičku. A on ji vyslyší, ale varuje ji, že když si sedne, tak uschne a ona si sedne a uschne. Mé prosby jsou taky vyslyšeny. Je tu robinzonský přístřešek vyrobený ohnutím stromu. Střecha je sice děravá, ale to mně nevadí. Dokonce jsem tak unavený, že večeři nedojídám a jdu rovnou spát. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem se vzbudil až ráno. Několikrát za noc začalo pršet a východ slunce byl zahalený částečně v mraku, což udělalo docela pěkný obraz na obzoru. Snídani jsem měl na útesu nad jednou z mnoha pláží. Na tuhle chvíli nikdy nezapomenu. Seděl jsem na útesu nad mořem pojídaje svůj řízek, moře pode mnou neutichalo, naopak, a slunce postupně nabíralo sílu na to, aby mě mohlo dostatečně zahřát po náročné noci. Jsme zvyklí se hýbat, ale včerejší den byl až moc a moje nohy ani po snídani nepřestaly bolet. Tyhle stavy znám z cykovandrů po Čechách, ráno to člověk prostě musí rozhýbat, tak snad to povolí. Nejdřív mě však čeká projít pláže a útesy. Nejlepší asi bude navázat na včerejší naučný chodník. Celkem mě překvapuje, že ústí chodníku je asi padesát metrů od jeho vstupu a samotný chodník má přes kilometr. A já v noci myslel, kolik jsem toho neušel. No nevadí, teď si můžu užít opravdový zážitek z výhledu na moře.

Po své pravé ruce mám ohromnou pláž, u které není vidět, kde začíná, a po své levé ruce další útesy, ale moře je všude kolem mě a pode mnou. Je to víc jak sto osmdesát stupňů, v takové chvíli se člověk cítí jak na konci světa, za zády příroda a všude jinde jen nekonečný oceán.  Nejraději bych se rozběhl do té nekonečné dálky, ale to by asi skončilo už při prvním kroku. Další pohledy vedou už jen na jednotlivé strany nebo do menších kaňonů a pláží. Jen těžko se to dá slovy popsat nebo vyfotit. Kéž by můj foťák dokázal zachytit vůni moře a hřmící zvuk vln rozrážející se o první útesy, které mu může Austrálie nabídnout.  Začínám chápat, proč jsou místa, odkud se původní obyvatelé nedokážou odstěhovat, ani po tom, co naprosto podlehli civilizaci. Původně jsem plánoval, že strávím dopoledne koupáním, ale při takhle vysokých vlnách je to nemožné.  Nezbývá než vyndat kolo z křoví, které nalézám díky bohu ve stejném stavu, a vyrazit. Cesta dál je jen s minimálním převýšením a dokonce má i zatáčky, takže se zdá, že zdejší konstruktér uměl malovat i obloučky. Jediné, co postrádám je včerejškem ztracený elán a síla. Nevzpomínám, že bych někdy cítil nohy jako dnes. Asi to bude tím, že moje kolo nepatří zrovna k těm, co jsou určené na dlouhé cesty. Nezbývá mi tedy než se zpět domů vydat vlakem už z přístavního města na druhém břehu. Navíc na téhle cestě krom dvou výjezdů z místního kamenolomu není už nic zajímavého.