Je to tu. Musím
opustit Brisbane. Nejen pro to, že další škola bude v Sydney, ale i proto,
že se chci potkat s kamarádem PaKem, který bude Sydney opouštět. Není
těžké sehnat levnou letenku nebo se sbalit, ale je těžké odletět a
v Brisbane nechat kamarády. Pravda, do letadla se krom batohů vejdou i
nezapomenutelné chvíle a zážitky, ale co na plat. Nemá cenu přemýšlet nad
způsobem rozloučení. S Maruščinou rodinou strávím poslední večeři a
s Maruščinou dcerou Nikolkou a její rodinou vyrážím den před odletem, tedy
v neděli, do zábavního parku. Je to Dream word na Gold Coast. Myslím, že
tenhle zážitek by byla kapitola sama o sobě. Ohromné horské dráhy a spousta
nevšedních i všedních atrakcí. Název Svět Snů odpovídá na sto procent, protože
je to jedno z míst, kde je vše možné. Voda tu teče do kopce, vedle
zábavních atrakcí člověk narazí na živého tygra či krokodýla a nakonec se
převlíkne do plavek a vyrazí do světa tobogánů a skluzavek. Lepší dárek na
rozloučenou mi prostě dát nemohli.
Po unavujícím dni stráveným na tomhle
báječném místě mě čekalo loučení s přáteli. U Marušky a Jimiho jsem si
jist, že se shledáme v Čechách, a že mě přijdou navštívit, ale mám hodně
kamarádů, se kterými vím, že se uvidím maximálně přes internet. Je to pocit,
který jsem v sobě nikdy v životě neměl. Vždycky jsem měl za kamarády
Čechy a to není tak složité. Taky vím, že je můžu vidět téměř kdykoli budeme
oba chtít a mít čas, ale co teď? Když bude čas, zřejmě neseženu dostatek
financí na cestu na jiný kontinent, anebo když budou peníze, nebude dovolená.
Je pravda, že se nad tím asi nesmí moc přemýšlet a musí se to brát jako určitá
kapitola života, za kterou se udělá tlustá čára, a za pár let budu moci říci,
jo, tenkrát jsem měl kamarády po celém světě. Ať to bude, jak to bude, tenhle
večer si musíme společně pořádně užít. Cestou domů z Dream wordu mě auto
vysadilo přímo u Ládi před domem, takže ani s cestou nebyl problém. Uvnitř
na mě čekali snad všichni, taky jsem dorazil o hodinku déle. Nebudu popisovat všechny podrobnost, každý si
asi umí představit, jak to tam mohlo vypadat, jen dodám, že když kolem deváté
odcházela většina přátel, nebylo mi z toho zrovna dobře. Cítil jsem se,
jako bych opouštěl domov, kam se už nikdy nevrátím. Jimi mě odvezl na letiště a
asi i on nemá rád dlouhé loučení, prostě řekl hi, podal mi batoh a bylo po
všem. Na letišti, jelikož jsem neopouštěl Austrálii, jsem podlehl jen letmé
kontrole a za ní, nevím, proč si mě vybrala paní, která se ujišťovala, jestli
nemám v batohu bombu. Prošel jsem. Cesta z Brisbane do Sydney trvá
jen něco přes hodinu. V letadle mi nabízeli výběr několika programů, ale
jen do té chvíle, než jsme se odlepili od země, pak to požadovalo mou kreditní
kartu. Do Sydney jsme přiletěli přesně. Vše šlo až do chvíle,kdy je každý,
kdo létá, napjatý jak struna, i když jsem viděl, jak můj batoh putuje do
letadla, na letišti v Sydney jsem zbyl jediný čekající u pásu. Krve by se
ve mně nedořezal. Když jsem se ptal
paní, kde mám batoh, řekl, že to vyložili a že neví. Až pracovníci
letiště co jim končila šichta, řekli, že se něco zaseklo na páse a že to
nejspíš bude můj batoh. Ulevilo se mi, byl to on. Asi se to stalo tím, že jsem
ho neměl obalený v alobalu a tak se za nějaké očko zachytil
v zatáčce. Teď zbývá najít nádraží a dojet do centra, kde se potkám
s PaKem. Nádraží nejde přehlédnout, je totiž hned naproti letišti. S automatem na jízdenky jsem si taky
rozuměl, takže mně zbylo jen čekat. Překvapil mě vlak, který dorazil. Nejenže
byl větší než v Brisbane, ale může se tu sedět ve dvou patrech, to spodní
má okno na úrovni peronu. Další úžasná věc je, že se dá změnit směr sedačky.
Prostě když se vám nelíbí sedět v protisměru jízdy, přehodíte jednoduchým
systémem sedadlo na druhou stranu. Cesta do centra vede celou cestu
v tunelu a projíždí dvě stanice, takže za deset minut jsem byl na místě.
Říci si, potkáme se na nádraží, byla trochu hloupost, přece jenom je tady
dvacet šest nástupišť. A i když už je pozdě večer, stále se tu pohybuje dost
lidí. Musím najít hlavní vchod, ale který je hlavní? Je jich tu tolik. Některé
v přízemí a některé v druhém patře. To je tak, když se potřebuje
dostat tolik kolejí a nástupišť do jednoho místa. Hledám tedy největší halu a
tam asi bude ten správný vchod. Jak jsem ta dorazil, spatřil jsem vysokou
postavu Paka, jak právě přichází. Měl na sobě čepici a za tu dobu, co jsme se
neviděli, mu narostly vousy, zdá se, že se zase vsadil s bratrem, či co. Bydlet budu přímo v centru, takže naše kroky
vedou do lesa nedalekých mrakodrapů, už v noci je znát, že centrum Sydney
se s Brisbane nedá srovnat. Přestože je noc, ulice jsou plné lidí, jako by
město neumělo usnout. S podivem sleduji, jak PaKo přechází téměř každý
přechod na červenou. Na můj podiv mi jen odvětí,“tady se to tak nebere.“ Stále můj pohled směřuje vzhůru, hledám,
který mrakodrap je nejvyšší a kde budu další dva měsíce bydlet, ale marně, až
když nás tunel mezi budovami dovádí na menší náměstíčko, stojím přímo pod ním.
Jmenuje se World tower a je to nejvyšší obytná budova v Sydney. Má
k osmdesáti patrům dva bazény, byty, kanceláře a na vrcholku hotel. Já
budu v padesátém prvním patře. Cestu do těchto výšek zajišťují čtyři
výtahy jezdící rychlostí asi čtyři metry za sekundu. Celá budova má výtahů
kolem dvanácti nebo šestnácti. Každá čtveřice obsluhuje jiná patra. Apartmán
máme situován k východu, kde je vidět moře, a k severu, kde je město,
takže z té výšky nespouštím pohled. Celý byt se skládá ze čtyř
ložnic, kuchyně s obývákem a dvou koupelen. Jako spolubydlící máme
povětšinou Thajce, ale i Angličana a Turkyni. První pocity jsou rozporuplné,
ale cítím, že si zvyknu.
Žádné komentáře:
Okomentovat