Kapitola 18 zedničina Bill

                Hlavním důvodem předčasného přesunu do Sydney bylo to, že mi PaKo sehnal práci. Vlastně se máme vyměnit a po týdenním čekání se zdá, že můj nový šéf Bill mě chce poznat. Takže v pátek ráno vstávám před pátou, čas na hodinách se zdá ubíjející. World tower má tu čest se poohřát prvními paprsky z moře vycházejícího slunce, což celé vstávání usnadňuje.  Autobus nás pak veze až na nepříliš vzdálenou stavbu. Dům je v rekonstrukci a mým úkolem bude stavbu uklízet a připravovat na nové práce, jako třeba dnes začínám s lopatou kopat příkop, který se musí zalít betonem. Pak nás čeká odkrýt zem v garáži od písku, aby se mohla zdvojit. Díky PaKovi mi nemusí Bill nic vysvětlovat, protože to dělá za něho. Snad nic nevynechá, protože dnes je tu naposled, příští týden se chystá odjet do Perthu. Asi nejzásadnější okamžik dne přichází ve chvíli, kdy se jde domů a Bill se s PaKem loučí. Objímají se a v Billových očích je vidět, že mu bude chybět. Po pravdě, ještě jsem takhle srdceryvné loučení šéfa se zaměstnancem neviděl.

                Další dny u Billa probíhaly celkem v pořádku, stále pro mě měl nějakou práci, i když povětšinou jen dva nebo tři dny v týdnu. Asi největší průšvih byl, když mi Bill řekl, abych podkopal zeď, aby se beton dostal pěkně až pod základy. Říkal jsem si, že když to podkopu, že to asi spadne, ale na druhou stranu on je šéf a asi ví, co pod tím je. Nevěděl. Nebyl jsem ani v půlce a za hřmotu praskajících cihel jsem jen bezmocně koukal, jak se spodní část zdi oddělila. Zašel jsem za Billem a on v klidu, telefonujíc, přišel ke zdi. Jak to spatřil, ihned ukončil hovor, pak nastala série strašného nadávání, naštěstí ne na můj účet. Další týden se stavba zastavila a my museli zeď rozbourat a postavit znova.

                Konec mé kariéry u Billa byl den, kdy jsme měli hodně práce a já poslední tři hodiny v práci rajtoval na sbíječce. Když už se začalo sklízet, ohnul jsem se pro brýle ležící na zemi, v tu chvíli jsem ucítil ránu do hlavy, otočil jsem se a za mnou vyděšeně stál můj kolega z Brazilie Rodrigo s lopatou. Když jsem se dostal z šoku, zeptal jsem se ho, co se stalo, předtím, než jsem ho chtěl zabít, ale on jen ukázal na železné páčidlo a vysvětlil mi, že dvoumetrová železná tyč, co stála už přes hoduinu z druhé strany dveří, se sklouzla zrovna ve chvíli, kdy jsem se ohnul. Na hlavě mně během minuty vyrašila boule, na kterou by se dal pověsit kabát.  Billovi jsem se samozřejmě svěřil, protože jsem byl mírně omámen a nevěděl jsem, jestli nemám otřes mozku. Zbytek dne pak bylo dilema, jestli jít k doktorovi, nebo ne. Nakonec se ukázalo, že žádné z příznaků otřesu mozku nemám, tak jsem zůstal doma, akorát tahle práce tím pádem utekla a já už víckrát k Billovi nepřišel, protože mě nahradil někým jiným, věděl, že to byla nehoda, ale asi tomu úplně nevěřil.

Umístění, přesně souhlasí místu, kde jsem pracoval.