Poslední den svátků mě Maruška se Zdenkou vezmou na výlet do hor. Konečně něco pro mě. Vím, že podél pobřeží se táhne pás hor, ale netušil jsem, jak se tam dostanu. Náš výlet je směřován do horského městečka Maleny. Městečko leží v horách asi sto kilometrů od pobřeží. Cesta tam vede téměř celou dobu do kopce a já na zadním sedadle tiše lituju, že nemám kolo, abych si tu přírodu kolem pořádně užil. Čím dál jsme od pobřeží, tím víc příroda kolem nás ukazuje zelenou, les je hustější a louky hostí dobytek a koně. Náš výlet je směřovaný na přátelskou návštěvu Maruščiny kamarádky, která má v Maleny baráček, něco jako chalupu, ale teď už tam jsou s manželem skoro pořád. Maruška ví, co je to se učit jazyk v jiné zemi, tak mi stále nabízí příležitosti, kde můžu konverzovat, a já ani jednou neodmítnu.
Po menším hledání jsme byli uvítáni v malém srubu na kraji městečka. Dál jsou už jen louky a prales. Uvnitř je vidět, že mají rádi krásné věci, protože vnitřek je vyzdobený neskutečně. Kolem krbu je posezení, zdobené dřevěnými samorosty, naopak kuchyň, situovaná do spodní části domu, je moderní, asi nejzvláštnější je lustr nad jídelním stolem. Je tvořen z podivných sklíček a je mi vysvětleno, že se jedná o velmi drahou záležitost. Po celém domě nalézám jednu zvláštnost za druhou, každá věc je jiná, ale jako celek to do sebe nádherně zapadá, taky bych chtěl mít takový smysl pro detail. Návštěva netrvala dlouho a já se během ní dozvěděl o tomto nádherném místě spoustu zajímavých informací. Dřív v těchto horách byl jen deštný prales, což mě překvapilo, protože vím, že Brisbane má subtropické podnebí. Bylo mi vysvětleno, že tady v horách je až o osmdesát procent víc srážek než u pobřeží. Dozvěděl jsem se, že lidé prales vykáceli a vláhu tohohle místa využili na farmaření a teď se tu chová výhradně dobytek. Potom Maleny je město heepeezáků, spousta jich tu žila v rozkvětu tohohle volného stylu života, což při procházce městem je vidět téměř na každém rohu, na parkovišti stojí pokreslený autobus s velikým nápisem:“with love“. Díky svému netradičnímu pojetí se v poslední době stává město spíš turistickou atrakcí, a nejen kvůli obchůdku se sýry, který je vlastně jeden veliký mrazák, člověk tu musí vybírat opravdu rychle, ale i kvůli tradici rukodělné práce se dřevem. I když ceny v místním obchodě připomínají špatný vtip, najdou se zákazníci, co si odtud odnášejí ručně vyřezávaný nábytek, obrazy na zeď, nebo jen menší sošku klokana či koaly. Nebyl by tu znát dosah civilizace, kdyby si tu lidé neprosadili obchodní dům Coles. Naštěstí ho však zasadili do podzemí, takže člověk vidí jen nápis na parkovišti.
Další naše cesta povede na místo, kde by se dalo vidět z hor dolů do nížiny, i když není moc dobré počasí, myslím, že nebudu zklamaný. Cesta nás z města vede až na úpatí hřebene, kde se jedna cesta pouští strmým kopcem zpět k moři a druhá kopíruje hřeben. My se vydáváme po hřebeni, shodou okolností ani jedna z mých průvodkyň neví, kam vlastně jedeme. U prvního místa s výhledem jsem si všiml velikého parkoviště s nápisem“Deštný prales“, místo se zdá být turistickou atrakcí, takže navrhuji zastavit a podívat se do kraje a zjistit, o co jde. Výhled je jen skromný, ale díky tabulím se dá vidět, co mlha v dálce skrývá. Mezitím, co já fotím výhled, nevýhled, Maruška se Zdenkou zjišťují, že se skutečně jedná o deštný prales, kam se dá za skromný peníz vstoupit. Stačí projít budovou s menší expozicí, která napovídá, jak prales vypadal, než do života Austrálie začal zasahovat člověk. Projití domem je jakousi bránou do jiného světa. Stromy se tady tyčí do nekonečných výšek a mimo vyšlapanou cestičku se nedá prakticky udělat krok díky nižším porostům. Všude jsou nějaké rostliny, od těch nejmenších, skrývajících se za kořeny majestátných obrů, přes nepřeberné množství křovin, až po ty největší, tyčící se až do nebe. Díky místním rostlinám můžu nebe zahlédnout jen ojediněle, a proto celý les získává zvláštní až strašidelnou atmosféru, kterou umocní chvíle, kdy na své noze objevuji první pijavici. Nejsou tu jen ony. Asi největším překvapením cesty jsou malí klokánci, kterým se tu říká walaby. Poprvé se s ním setkávám, když několik metrů před námi proběhne přes cestu. Nejsem dost pohotový, a tak obrázek je rozmazaný a těžko někdo pozná, co jsem viděl, ale štěstí nám přeje a po cestě jich potkáváme hned několik. Při jednom focení stojím dlouho na místě a dokumentuji, jak malý walaby požírá houby rostoucí na tlejícím kusu dřeva. Vůbec si neuvědomuji nebezpečí mimo cestu a při návratu zpět s hrůzou v očích zjišťuji, že mám chodidla posetá pijavicemi. Jsou všude. Dokonce i Zdenka objevuje nějaké, jen Maruška ne a z legrace říká, že máme štěstí, ale mně to nepřijde. Pralesem vedou dva okruhy, my si vybíráme ten delší, který nás provádí přes zarostlou buš až k potůčku, prodírajícímu se přes neprostupný les. Zpět se dostáváme přes domek, který nás navrací do světa civilizace, plné aut, silnic a spěchu. Další cesta po hřebeni nám k naší smůle není schopna nabídnout cestu zpět do údolí jinak, než návratem zpět k Maleny, ale nevadí, alespoň jsem viděl víc místní horské krajiny. Zprvu nudně vyhlížející výlet se skutečně vydařil a já jdu spát s pocitem, že jsem objevil další kus pravé Austrálie.
Žádné komentáře:
Okomentovat