Kapitola 12 Vánoce

                   Cestu z Bundabergu jsem zvolil opět vlakem, ale tentokrát ne až do Brisbane, ale vystoupil jsem asi sto kilometrů dřív v Landsborough. Jelikož mi kamarádi v na farmě radili, že se v Austrálii dá krásně stopovat, šel jsem vyzkoušet štěstí, ale tahle informace se ukázala jako nepravdivá. Protože ani po hodině čekání mě nikdo nevzal, nakonec jsem odjel autobusem.  V Caloundře na mě čekala Maruška, která mě vzala do mého vánočního domova na Shelly beach. Plán na Vánoce je jednoduchý. Teď budu mít dva dny, kdy budeme doma jen tři. Já Maruška a Maruščin syn Michal. Pak dorazí Andy, otec rodiny a Nikolka s dětmi a nakonec její muž s bratrem Adamem. Dvacátého čtvrtého budeme slavit české Vánoce s tetou Zdenkou a celou rodinou a dvacátého pátého Vánoce australské v užším rodinném kruhu. Teď je načase, abych se po třech týdnech oholil, vypral si věci a začal zase život jako člověk. Pak nezbývá, než si začít užívat. Hned po procesu zkulturnění vyrážím na pláž. Je potřeba, abych se uklidnil, protože stále cítím rozpor z farmy, na jednu stranu vím, že jsem udělal dobře, ale na druhou vím, že jsem přišel o peníze, které bych si na farmě vydělal, i když vím, že by jich bylo jen trochu a zažít Vánoce na tomhle místě připomínajícím ráj se nadá penězi vyvážit. Takže chodím po pobřeží a v pohledu do nekonečné dálky moře hledám odpovědi na to, co dál. Asi nesmím zůstávat sám, protože když se večer scházíme všichni tři, konečně ze mě všechno opadá. Nevím, jestli je to kvůli přísunu piva, nebo celkové předvánoční pohodě. 

                Čas se neúprosně rozběhl a den Vánoc se blížil, bylo to cítit v ulicích Caloundry, ale i v domku na Shelly beach. Začínalo se zdát, že moje trápení jsou pryč a já si zase dokážu užívat, i když se marně snažím přesvědčit, že zítra budou Vánoce. Jsem z toho zmatený, protože sníh není vidět a bez klimatizace by se doma nedalo žít. Pravda, v ulicích se mě snaží přesvědčit vánočně zdobené výlohy obchodů a vánočně laděné ulice. Přesvědčit mě nedokáže ani velice špatná náhražka sněhu ve výloze jednoho z obchodů. Takže, až zítra vstanu a bude dvacátého čtvrtého, snad mi to ani nedojde. Nejhorší je, že si ale přesně uvědomuju, co bych dělal v tu danou chvíli s rodinou nebo kamarády. Jen si říkám:“Aha, dnes je Dlouhá noc a to je doma velká párty, kde chybím“. Vím, že každý s kým bych jinak byl, by se mnou měnil, ale jsou chvíle, kdy bych tu výměnu vzal, a to i když teď sedím na pláži s pivem v ruce a koukám, jak se od hladiny moře odlepují poslední paprsky slunce, které co nevidět zmizí do vnitrozemí někam za Class House mountains. Když nemůžu být doma a pařit s přáteli, alespoň můžu vidět něco, na co budu celý život vzpomínat, vždyť kdo tohle zažije? Zvláštní je, jak se tu rychle mění den v noc. Jakmile zmizí sluníčko, je to, jak kdyby někdo cvakl vypínačem a během patnácti minut je úplná tma.

                Dvacátého čtvrtého prosince ráno už je celá rodina pohromadě. Plán je až od oběda, takže dopoledne je potřeba něco vymyslet, naštěstí stejnou potřebu má i Michal s Adamem, takže spolu půjdeme na pláž. Dnes se půjdeme podívat na Dicky beach. Je to trošku větší pláž severně od domu. Moc jsem tam nechodil, protože je to daleko, ale dnes můžeme jet Adamovým autem, tak proč ne. Dicky beach je v malé zátoce celá pokryta pískem a ohraničena skalami.

 Jen v jejím středu je rezavá kostra trupu nějaké menší loďky, která celé pláži přidává na charakteru. Je srandovní vidět, jak se Michal s Adamem baví na pláži. Adam přinesl šišatý míč a házejí si s ním a chytají ho i za cenu, že skončí bradou v písku. Nechápu, jak takhle mohl Michal vyrůstat vedle jednoho z nejlepších míst na surfování a přitom se to alespoň nepokusit naučit. I když je to podobné, jako když potkáte Trutnováka, který ještě nebyl na Sněžce.  Dokonce se mě snaží i do hry zapojit, ale já a míč, to nejde do sebe, takže se jevím jako jelito, aby ne. Mám problém kopnout do normálního míče a tenhle je šišatý. Takže bude lepší zůstat u plavání, v čemž jsem o poznání lepší než Michal. Přidává se ke mně, když plavu k bóji označující konec. Cestou se mě snaží držet, ale když doplaveme k bóji, nechce ji se mnou prozkoumávat, ale otáčí se a plave zpět, což je pro mě další překvapení. Alespoň si nemyslí, že jsem úplné jelito, když neumím nakopnout ten jejich šišatý nesmysl. Po příjemném blbnutí na pláži následuje cesta k tetě Zdence. U tety je vše připravené k obědu, takže jen zasedáme a můžeme jíst. K jídlu je tradiční český řízek s bramborovou kaší. K tomu salát a perličkou je domácí pivo, které si Daniel vyrábí sám a po pravdě řečeno, nedělá ho špatně. Po jídle se celá společnost vrhá do místy české a místy anglické konverzace. Třeba Zdenčin syn Michal, chudák, musí mluvit jen anglicky, protože jeho slečna je nerada, když mu nerozumí, chápu ji a o to líp se cítím já, protože rozumím téměř vše, o čem se mluví. Odpoledne pak zakončuje dědeček, na kterém je vidět únava, a je potřeba ho dovézt zpět do domova. Jelikož právě dnes je australská Dlouhá noc, Adam s Michalem se rozhodli, že mi ukážou, jak to chodí u nich. Večer se všichni strojíme do nejlepšího oblečení, které se u mě a u nich dost liší, a vyrážíme do klubu. Neuvěřitelné, jakou mají dnes australané chuť pít. Po ulicích se procházejí podnapilé slečny v plesových šatech, které jsou podpírané pány v riflích a vypasovaných tričkách a naopak.  Dojíždíme k největšímu klubu v Caloundře, ale podle počtu lidí uvnitř a vlastně i venku, řekl bych, že i k jedinému. I když tušíme, že se dovnitř už nevejdeme, přesto se jdeme zeptat ochranky, jestli by se uvnitř tři místečka nenašla. „Nenašla“ odpovídá muž z ochranky.  Takže nadějná dlouhá noc končí u filmu s pivkem v ruce, ale co, nestěžuju si, v Bunadnbergu by bylo určitě hůř.

                „Vstávej, je Štědrý den!“ Tak na tuhle větu v šest hodin ráno dvacátého pátého prosince asi nikdy v životě nezapomenu.  Zmateně se oblékám a jako v polospánku docházím po schodech dolů, kde už sedí celá rodina včetně nadšených dětí. Maruška mi vysvětluje, že doba rozbalování dárků se určuje podle toho, kdy se děti vzbudí, a jelikož Charlimu jsou jen dva roky, nemá žádný problém si kvůli dárkům trošku přivstat a jeho půlroční bratr Česťa se k němu rád přidá.

Nikdy jsem v tuhle chvíli nebyl víc v bezvědomí. Tuším, že z tohohle stavu se dostanu až tak po obědě.  Proces u stromečku probíhá téměř stejně jako u nás. Tedy Maruška vybírá dárky z pod stromečku, a dává je majitelům, které najde na lístečku u dárku. I mně dnes Santa Klaus něco nadělil. Nikdy jsem neměl rád měkké dárky, ale když rozbaluji první dárek s velikým australským ručníkem na pláž, jsem opravdu rád. Tričko a kraťasy mi udělaly radost taky, protože bych si je musel chtě nechtě brzy koupit.  Ostatní pod stromečkem našli to, co si nejvíc přáli. Největší radost měly děti, počítám, že na příští Štědrý den se bude vstávat už v pět. Zbytek času do oběda se děti baví se svými novými hračkami a ostatní se baví pohledem na ně. Popravdě, i když kouzlo Vánoc jsem do téhle chvíle necítil, díky dětem i přesto, že se sněhu nedočkám, začínám cítit, že jsou vskutku Vánoce. Díky časovému posunu mi přicházejí zprávy z domova, protože brácha s přáteli Štědrý den oslavuje až do noci. Což mě dokáže pobavit, já tu už skoro obědvám a doma se stále slaví předešlý den. Dnešní oběd je asi nejdůležitější část Vánoc. Podávat se bude šunka, krocan, krevety a různé druhy salátů. V Austrálii se dává přednost studenějším pokrmům, protože v tom teple nikdo nemá náladu jíst něco horkého. K obědu zasedá nejužší rodina a někdy i přátelé.

V našem případě jde o Nikolčinu kolegyni z práce, je z Indonésie a nemá v Austrálii rodinu.  Všechny tyhle chvíle jsou pro mě zajímavé jak z hlediska kultury, tak i z hlediska jazyka. Konverzace je nedílnou součástí každého oběda a samo sebou i Vánoc. Tahle chvíle je jedna, ze kterých já osobně žádnou vánoční náladu necítím, ale na ostatních je vidět, jak si umí chvíle s rodinou užít. Večer už pak probíhá jako každý jiný, jen Charli s Česťou mají nové hračky.

                        Hned po Štědrém dnu začínají svátky nabírat jiný směr, očekávání Štědrého dne odvanul vítr a rodina se začíná rozjíždět stejným způsobem, jako se sjela, postupně. Jen já jsem tu stále. Pro mě začíná být trochu problém, že po svátcích bude třeba najít nějakou práci a to se mi do hlavy dostává čím dál častěji, ale zatím neřeším, protože slunko je tak silné a moře přívětivě chladné. Někdy je to nejlepší způsob, jak strávit den, protože každý den je jiný. Buď jsou vlny a já můžu trénovat surfování a nebo je bezvětří a klidná voda mi umožní do sebe nahlédnout. Sice mám brýle jen plavecké, ale i to stačí, abych viděl nepřeberné množství barevných ryb obeplouvajících korály. Nejradši mám místo mezi pláží a skalami. Písečný podklad se mění na kamenný, postupně posetý korály. V písku se ukrývají malí platýzové a v korálech všechny možné druhy ryb od barevných až po ty průhledné. Problém je, že nemám šnorchl, a tak se musím při každém potopení nadechovat, tímhle způsobem se nedá dlouho prozkoumávat dno, ale nemám jinou možnost.