Konec školy se kvapem blíží a já stále nemám práci. Pravda, moje taktika posledních týdnů byla plně se věnovat angličtině a pak najít nějakou farmu, kde si vydělám sic tvrdou, ale dobře placenou prací. Problém s hledáním práce se tím zdál vyřešen, jenže ve chvíli, kdy jsem měl farmu „hravě“ najít, žádná nebyla. Naštěstí se objevila jiná práce, měl jsem pomáhat sekat trávu. Tím se zdál problém vyřešen. V pondělí mě vyzvedli dva Australané u mě doma a vyrazili jsme sekat trávu. Ještě jsem nevěděl, že mě nečeká práce, ale závod. První veliký problém byl v komunikaci. Můj šéf byl ze středozemí. Tam je zvláštní, že lidé mluví na půl se zavřenou pusou, takže leckdy jim nerozumí ani Australané, kteří žijí na pobřeží. Ještě v autě jsem si ověřil, kolik dnes stihneme zakázek. Při odpovědi jsem se musel trochu zamyslet. Patnáct domů za jediný den. To buď budeme muset sekat hodně rychle, anebo pracovat do půlnoci. Samo sebou, že jsem předtím sekal trávu, ale představa tolika práce mě děsila. Ani jsem nestihl dokončit tok svých myšlenek a auto zajelo na veliké parkoviště autobusů. Celou plochu lemoval plot porostlý trávou a křovinami a to byla naše práce. Se sekačkou jsem začal pěkně poctivě, ale šéfovi se to moc nelíbilo. Nevím proč, přece jsem nemohl zničit nože po těch šutrech, myslel jsem si. Nakonec mi dal Rondap, abych postříkal okolní porost, a on sám vzal sekačku a začal sekat kámen ne kámen. Pomalu jsem pochopil, o čem to je. Po téhle zkušenosti následovalo pár rodinných domů, kde jsem jezdil jak štětka na holi sem tam. Dokonce jazykové bariéry povolily a já věděl, co se po mně chce. Celý den to bylo jak na závodní dráze, já sekal, další chlapík dělal hrany, no a šéf sekal a uklízel foukačem. Pokaždé jsme začali na nejodlehlejším konci zahrady a skončili u auta před barákem. Jakmile poslední lísteček opustil pozemek, ať tím, že skončil u sousedů, nebo tím, že vlítl na silnici či do našeho vozíku, my jsme nalezli do auta a jeli o dům dál. Celá šichta trvala asi pět hodin a já si vydělal krásných osmdesát dolarů. Jenže jelikož jsem nerozuměl všemu, musel jsem se s prací rozloučit. Nechápal jsem, v posledních zakázkách nebyl absolutní problém, ale tyhle lidi jsou dost konzervativní a asi se mu nelíbilo, že jsem mu na začátku vše nerozuměl.
Takže se mé hledání práce mohlo rozběhnout do druhého kola. Je to tak ubíjející obcházet stánky s občerstvením, restaurace a jiné zařízení. Téměř všude si vezmou životopis a s úsměvem mi řeknou: „Ano hledáme lidi, dejte mi životopis a já vám brzy zavolám“. Ale nezavolají nikdy a víme to oba. Já vím, nechtějí mě ranit, myslí si, dáme mu naději a práci mu dají vedle, ale vedle najdu jen další naději a z tolika nadějí se po čase stane beznaděj. Z téhle beznaděje mě dostala až Kaori z Japonska, která svůj kurz dokončila asi o dva týdny dřív. Napsala, že je na farmě v Bundanbergu a že je tam místo. Nemělo cenu váhat. Bundaberg je asi stotisícové město tři sta kilometrů severně od Brisbane. Už z mapy je vidět, že celé město je obklopeno poli a farmami. Tam bych mohl vydělat nějaké peníze a tak se zachránit, abych nemusel domů dřív, než vyprší má víza.
Žádné komentáře:
Okomentovat