První pracovní den začíná přímo strašně. Vstávat ve tři hodiny ráno je téměř sebevražda. Nechápu, proč mi Kaori radila vstát v tuhle vražednou hodinu, když pak musím půl hodiny čekat, než rozespalá správcová otevře kuchyň, abych si udělal sendviče na oběd. No chápu ji, je to žena a na ranní vstávání potřebuje víc času, ale jedeme na farmu a ne do lázní. Nakonec jsme čekali oba. Poučení je jasné vstát později. Kolem mě se pohybují ostatní jen jako postavy bez života. Každý funguje jen jako robot, který se musí najíst a pak přesunout do autobusu, i já jsem jak robot, i když mi jídlo nechutná, vím, že se bez něj neobejdu. Při nástupu do autobusu si řidič zaškrtává, kdo je přítomen, aby mohl z našich účtů odepsat šest dolarů za cestu na farmu. Autobus je vlastně jen malý minibus, asi pro dvacet osob, takže k přesunu celé party na rajčatové pole jsou zapotřebí dva autobusy. První cestu absolvuji zcela beze spánku. Je úžasné pozorovat australskou přírodu mezi farmami. Podél silnic výstražné cedule varující před přeběhem klokana či koaly. Asi po půlhodině autobus opouští hlavní cestu a vjíždíí na prašnou Voss roud, mířící k polím. Celou dobu, už od rána si v sobě držím názor:“Neboj, to půjde,“ abych se uklidnil, ale když autobus zastavuje uprostřed polí a my za prvních paprsků slunce vystupujeme, je mi jasné, že až tak snadno to nepůjde. Nejen že není kam se ukrýt před ostrým sluncem, které co nevidět nabere na síle, ale na psychice nepřidá realita, že kam se člověk podívá, jsou rajčata. Dokonce na jednu stranu, můžu vidět, jak je zem kulatá. Stále si opakuji svou uklidňující větu:“Neboj, to půjde,“ když se k místu, kde se kupí sběrači, s hřmotem přibližují veliké stroje, které nám budou pomáhat. Z hlediska elektrikáře je to veliký pneumatický zázrak. Celý stroj je poháněn vzduchem. Má dvě ramena, která při nájezdu do řádku rozevře do stran. Z ramen spustí sedadla pro sběrače. Každý řádek obsluhují tři lidé. Dva sedí a sbírají z keříků a jeden jde za nimi a to, co nestihli, sbírá. Pak každý stroj má řidiče, což je takový vidlák sedící v útrobách, který řídí rychlost a samozřejmě směr. A poslední osoba obsluhující stroj, nebo spíš sběrače je supervizor. V mém případě se naneštěstí jedná o zamindrákovaného Inda, který ve své zemi neměl postavení a nejspíš ani práci a tady poprvé v životě dostal funkci.
Takže neustále řve, a jakmile člověk nemá obě ruce v keříčku, může se zbláznit. V postatě jsem s ním neměl problém do chvíle, než jsem se dostal na třetí post začišťovače. Měl jsem za úkol jít s kýblem a hledat rajčata, která sběrači zapomněli, nebo nemohli v té rychlosti stroje nestihli najít. Tam si mě Ind oblíbil. Chtěl bych ho vidět, frajera. Každý přece nějaké to rajče vynechá, protože nemůžu stíhat otevřít každé křovíčko a hledat, jestli se tam neschovává jedno malé rajče k utržení. Takže po půlce řádku se mi orosí čelo, když mi vleze do řádku a úpěnlivě hledá rajče, aby mmě oznámil, že moje práce nestojí za nic. Pak se musím potupně vrátit rajče utrhnout a začít od místa, kde jsem chyboval, znova. Nedělá to tak jen mně, ale samozřejmě všem, nebo alespoň většině. Pak s námi sbírají zkušení domorodci, kteří zřejmě nechybují, anebo od supervizora mají imunitu, protože v jejich řádku se skoro neukáže. Nevím, třeba po čase přijdu na nějaký systém, kterým se to vychytá. Za den máme dvě přestávky. První na cigárko a druhou na oběd. Netušil jsem, jak se hodina za hodinou může vléci. Dělal jsem spoustu nudných a ubíjejcích prací, ale tahle vede. Vůbec nemáte pojem o čase, a když už si myslíte, že jste v půlce dne, máte za sebou jen hodinu. Jediné, co vám udává čas, je slunce. Ve chvíli, kdy se váš stín schová do stínu klobouku, je čas na oběd. Pak můžete najít nějaký stín, který zakryje alespoň většinu těla, když ne celé, a sníst si svůj oběd. Ke konci dne je supervizor bombardován otázkami: „Kolik nám toho ještě dnes zbývá?“, nebo „Do kolika se dnes bude pracovat?“
Povětšinou jsme dělali do dvou. Pak náš osud visel v rukou řidiče. Častokrát i hodina nestačila na to, aby nás přijel vyzvednout, i když jsem jasně viděl, jak mu volají hodinu před ukončením prací, ale abych mu jen nekřivdil, tak někdy nás vyzvednul včas. Po návratu následovala půlhodina ve sprše a poté vaření jídla. Co se chce člověku dělat, když se vrátí z práce, jiného než těstoviny a něco k tomu. Byly hned dva důvody, proč jsem nemohl vyvařovat něco složitějšího. První byl únava a druhý špinavá kuchyň. Štítil jsem si na linku odložit jakýkoli kus potraviny. Po jídle nezbylo, než se jít někam projít, protože sedět na posteli a čekat na to až usnu, abych mohl vstát a jít zase do toho pekla, by bylo sebedestruktivní. Jak jsem už psal, tak hned za hostelem byl park. Každé místo, které si oblíbíte ve dne, má po setmění magickou moc. Tam, kde jste si byli jisti každým krokem, najednou tápete. Navíc jsem si myslel, že jižní polokoule je na hvězdy chudší, ale když jsem oblohu mohl vidět teď, daleko od velkoměsta, bylo jasné, že opak je pravdou. Nebe je tady úplně bílé. Trávil jsem hodně času hleděním do hvězd a hledáním jižního kříže, ale jak psali na internetu, je to jen pro zkušené oko, které nemám. Tyhle procházky se staly pravidelným programem každého dne. Ne proto, že bych snad byl nadšený přírodou, ale proto, že v hostelu se lidé bavili svými jazyky a já si neměl s kým popovídat. Do hovoru jsem se mohl přidat jen ve chvíli, kdy se začaly bavit národy mezi sebou anglicky. Pravdou je, že tohle období chápu jako čas, kdy se moje angličtina zlomila a já začal víc rozumět a v podstatě jsem se začal bavit o všem, co jsem chtěl. Na druhou stranu některá česká slova vystřídala anglická a já začal i v hlavě uvažovat anglicky. Jo, asi si řeknete to je super, ale není. Pocit samoty to ještě prohlubovalo. Jediná chvíle, kdy jsem mluvil česky, byla, když jsem volal z budky domů. Podařilo se mi koupit hodně levné volání na pevnou do Čech a tím jsem si koupil i tenounký most ze samoty.
Náš hostel fungoval jako dohazovač práce na farmy, takže jsem naštěstí vždy nebyl na jedné farmě. Jednou jsem pracoval na poli se sladkými bramborami. Jsou to takové načervenalé dlouhé brambory, které jsou sladké. Výhoda téhle farmy byla, že farmáři byli těžcí pohodáři. Nenadávali nám, že jsme pomalí. Pracovali stejně jako my a při tom užívali dosti prosté angličtiny. Takový farmářský jazyk obsahuje dost často fuck. V podstatě tohle slovo používají jako přídavné jméno ke všemu. Sběr brambor se tak stal zajímavou prací, hlavně proto, že nás tam nejelo třicet, ale jeli jsme jen tři. Takže se s námi bavili a moje angličtina tak mohla růst, i když asi jiným směrem, než bych chtěl. Jiná z menších farem kam se jezdilo, sbírala melouny a asi nejzajímavější farma, kde jsem pracoval, byla na trávu. Když jsem tam byl poslán, netušil jsem, kam jedu, věděl jsem, že to je něco s trávou, ale co? Taková farma funguje tak, že nejprve vypěstují krásný trávník a pak se přijede s traktorem, který má specialní sběrač, ukrojí obdélník trávy a ten pak člověk stojící za traktorem hodí na paletu. My jsme přijeli a trávník odvezli k domu, kde se položil jak nový koberec. Byla to těžká, ale dobrá práce. Přijeli jsme k domku, který měl naprosto ošklivou zahradu. V podstatě jen hlína a kamení. A když jsme odjížděli, vypadalo to jako by se o svůj trávník roky starali a vypěstovali si na své zahrádce malý skvost. Na téhle farmě jsem poprvé řídil australské auto. Sice jen z jedné strany pole na druhou, ale to se nepočítá. Pobavilo mě, jak se farmář divil, že umím řadit. Tady v Austrálii se nejčastěji používá automat, jen starší terénní auta mají manuální řazení. Dokonce hodně lidí ani manuální řazení nesmí požívat, protože mají řidičák jen na automat. Zajímavé je také, jak se tu dělá řidičák. Musí se odjezdit jen pár hodin s instruktorem a pak už se může jezdit třeba s rodiči, ale auto musí být označené cedulkou L. Takto se odjezdí asi sto hodin a pak následují zkoušky a ty už jsou stejné jak v Čechách. Po zkouškách musí absolvent být v autě označen cedulkou P, jako začátečník. Musí ji na autě vozit jeden rok po zkouškách. No, ale to jsem odbočil. Život na farmách byl většinou jen mezi šílenou prací a pak odpočinkem. Někdo se realizoval vařením, někdo koukal na video a někdo chodil pít. 
Můj kamarád z Tibetu Subbas se po práci zavřel na pokoji a pak jakoby mávnutím proutku vylezl v podroušeném stavu a veselý. Pak byli společenští alkoholici a ti se po večeři sešli před hostelem a společně šli do hospody. Pak se vrátili večer, všechny vzbudili a druhý den v práci byla radost jednoho z nich dostat do party. I když čím déle jsem tam žil, tím víc jsem je chápal. Každý z nás na tom byl psychicky špatně a nějak se to řešit musí. Já chodil do parku a ničil jsem to v sobě sám. Pravda, někdy jsem si vzal s sebou pivko, ale jen jedno a to ten efekt alkoholismu moc nemá, i když jsem byl většinou tak unavený, že víc by mě zabilo. Navíc se blížily Vánoce. V obchoďáku jsem opět narazil na Santu, fotícího se s dětmi za padesát dolarů, a po městě se začaly objevovat v tom teple až směšné ozdoby. Můj vnitřní boj je mezi penězi a nabídkou Marušky, že můžu strávit Vánoce s ní a její rodinou. Říkal jsem si:“ To zvládnu vydržet, vždyť jsou to jen Vánoce“, ale dny plynuly a člověk na farmě nedělá nic jiného, než přemýšlí. Přemýšlí o tom, jak se má rodina a kamarádi doma, přemýšlí, co bude s penězi dělat, ale taky počítá a přemýšlí, jestli to stojí za to. Asi týden před Vánocemi, když farmu začali opouštět hromadně kamarádi jako Kaori a dokonce i Italové, kteří byli jedni z mála, co se se mnou bavili i po práci. Nebylo co řešit, Vánoce 2009 nezasvětím rajčatům.
Žádné komentáře:
Okomentovat