Poslední dny uběhly jak voda a já stojím na letišti.
Největší obavy s vrácením auta se nenaplnily a stejně flegmaticky jak
proběhlo půjčení, jsme auto vrátili. Pak jsem stihl nějaké nákupy a teď už je
po všem. Čeká mě osm hodin do Malajsie, pak třináct hodin do Francie a potom
jen hodinka do Prahy. Můj plán je jednoduchý, prvních osm hodin u okýnka, abych
si užil posledních pohledů na Austrálii, a potom v uličce abych si mohl
dát pivko a abych mohl klidně spát. Mám rád vítání a strašně se těším domů, ale
nenávidím loučení, a jak vidím Koeana tak on taky.
Takže sedíme na lavičce uprostřed letiště a
nevíme co říkat, že se někdy sejdeme, jsme si za cestu slíbili mnohokrát, ale
jaká bude pravda, ukáže až čas. Zbývá jen udělat poslední společnou fotku a
odebrat se k odbavení. Ještě v letadle mě mrzí, že opouštím devět
měsíců života, ale jak se letadlo vznese, vím, že mě čeká nový život doma, opět
s přáteli a blíž rodině. Ne vždy bylo jednoduché číst zprávy z internetu,
jak si všichni užívají, a říkat si, kdybych byl doma, byl bych tam taky, ale
asi to tak má být, že když chcete něco víc, musíte něco obětovat. Pak přišly Vánoce
a já věděl, že mi všichni doma závidí, ale sám jsem záviděl já jim. Pak čím
déle jsem byl pryč, tím víc jsem začal zapomínat, a věřím, že kdybych
v Austrálii vydržel přes rok, zvykl bych si úplně, ale proč si zvykat na
něco, co v nitru sebe nechci. Jsem člověk čtyř sezon a mít stále léto, jen
pár měsíců v roce ošklivo, není pro mě. Však za zkušenost, kterou jsem
dostal, budu vděčný do konce života.
Oba lety proběhly, jak jsem
předpokládal, první problém se objevil v Paříži. Letiště tady je ohromné a
nepřehledné. Než jsem zjistil, že na druhý terminál jezdí autobus, měl jsem
první prošlý dvakrát. Když už jsem konečně našel, odkud poletím, letadlo mělo
zpoždění a já si říkal, vítej v Čechách. Jelikož jsem letěl s českou
aerolinkou, všude kolem mě byli naštvaní Češi, jak to, že přiletí do Prahy o
půl hodiny později. Nějak jsem neřešil rozdíl mezi českou povahou a povahou mých
kamarádů z jiných zemí, ale teď jsem se zastyděl. Přišlo mi, že je to snad
jejich neznalostí bezpečnosti lítání, nebo jen hloupostí, ale když jsme
koukali, že letadlo přiletělo, je asi jasný, že ho musí zkontrolovat a naplnit
zavazadly, tudíž je jasné, že do něj nenastoupíme hned, jak přiletí. Navíc už
mám za sebou dvacet tři hodiny na cestě a fakt mě hodina nezabije. Na letišti
v Praze jsem se shledal se svým batohem, a tak se zdálo, že má cesta skončila
úspěšně. Nakonec se však ukázalo, že chybí krabice od foťáku, ale uvnitř ní byly
jen zbytečnosti, co v batohu zabíraly místo. No a návrat k rodině a
přátelům snad ani nemusím popisovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat