kapitola 14 Nový rok

Volba, s kým trávit silvestra, nebyla tak těžká, protože každý rok je trávím se svými přáteli, takže letos nebude výjimkou. Naštěstí přátel mám stále dost a organizují malou oslavu v Brisbane a i v Sydney, ale to je trochu z ruky. První domluvy jsou zmatené a já do poslední chvíle nevěděl, jaký bude plán. Stále jsem komunikoval s Cristal, je to dobrá kamarádky z Thajska, která mi vysvětlovala, že se sejdeme v deset u Sajaky, ale pro mě Silvestr začíná odpoledne a končí v pozdních hodinách. Takže pokus domluvit akci dřív sklouzl k pozvání na poslední novoroční večeři u Cristal doma.  Asi to mají nějakou tradici. Přijel jsem tedy v sedm k Cristal, tam mě přivítala se svými přáteli. Byla tam ona, její tři kamarádi z Thajska a jejich tříletá holčička, která si se mnou chtěla před večeří neustále hrát. Mluvila na mě něco thajsky a někdy přepnula na angličtinu. K večeři se podává krocan, krevety a mušle. Ve chvíli, kdy je celá večeře na stole a každý sedí na svém místě, celá společnost utichá a upírá svůj hladový zrak na mě. Chápu, jestli nezačnu jíst já, jídlo nám vystydne. Ve chvíli, kdy beru první stehýnko, berou si ostatní, a tak to je po celou dobu večeře. Všechno z dnešní tabule už jsem jedl, ale mušle ještě ne. V postatě mně přijde, že to nepodléhalo žádné úpravě. Jakoby mušle ohřáli ve vodě a dali je na stůl. Aby si vzali ostatní, nezbývá než abych ochutnal. Mušle se musí rozlomit na dvě půlky, přičemž v jedné zbude celý živočich a pak se pozře. Nemám problém s jedením mořských živočichů, ale tohle mě opravdu neoslovuje. Při žvýkání zvedám hlavu a zjišťuji, že se všichni dívají jak jím a čekají na mou reakci. Nejprve se usměji a pak říkám - zajímavé a ne špatné, ano, chutná mi to. Všichni se na sebe s úsměvem a radostí podívají a hned mi nabízejí další, jím ještě dvě a pak přecházím ke krocanovi. Zdá se, že můj žaludek je naplněn k prasknutí, když Cristal přináší misky s kuřetem na kari. Mám fakt rád kari, ale tohle už je moc, ale když se snažím z jídla vymluvit, zklamané obličeje mně nutí třetí chod. Jídlo výborné, ale trochu dost, alespoň mně dnes pivo nepoleze do hlavy.

             

              Další etapa dne mě čeká u Sajaky. Půjde o napohled zdánlivě klasickou silvestrovskou oslavu, ale s tím rozdílem, že se jí budu účastnit já jako jediný z Evropy, Michael jako jediná z Jižní Ameriky a zbytek Asie. Asijci mi nevadí, ba naopak při pobytu tady na ně měním názor, jsou to nesmírně pohostinní a pečliví lidé. To se ukazuje už při mém příchodu, každý se se mnou přivítá a nakonec mi v ruce přistává pivo. Takže párty může začít. Nejprve mi spolužáci vyprávějí, co se událo, když jsem tu nebyl, a pak mi ukazují fotky z třídenního výletu, který absolvovali se školou. Michael má ještě spálené nohy, jak se opalovali, když byli na nejvýchodnějším bodu Austrálie, Byron bay. Znovu mě napadá, jak je doma, protože mi půlnoc odbije o devět hodin dřív, a až se u nás bude oslavovat Nový rok, já budu vyspávat kocovinu. Japonci to mají snadné, ti mají časový posun jen hodinu, no a Michael má sedmnáct hodin. Párty se mění spíš v konverzaci s přáteli a pojídání japonského jídla, já z domova znám jiný způsob, jak oslavit Nový rok, ale hlavní je, že nejsem sám a alespoň se naučím jíst hůlkami. Ani nevím, jak čas plyne, a japonská část osazenstva se vybavuje podivnou rolí papíru a vyráží na střechu, s malým zpožděním je následujeme. Role papíru funguje tak, že když zatáhnete za provázek, za bouřlivého výbuchu z ní vyletí malé papírky. Nemusíme na tento okamžik dlouho čekat. Půlnoc ohlašují výbuchy prvních rachejtlí z městského ohňostroje. Je to ohromující a dlouhá šou, zakončená nápisem 2010 na jednom z největších mrakodrapů centra. Zábava na vršku paneláku vrcholí, každý přeje každému bez ohledu na to, zda ho zná, či nikoli. Zpět domů se vracíme až ve chvíli, kdy nám dochází pivo a společnost se rozchází. S pivem je to veliký problém, ale alespoň nepojedu domů na kole přes město moc pod vlivem. Pravdou je, že jsem od oslav Nového roku čekal víc, ale zase, kdo to zažije slavit pod jižní oblohou obklopený lidmi z celého světa.

Kapitola 13 Maleny

Poslední den svátků mě Maruška se Zdenkou vezmou na výlet do hor. Konečně něco pro mě. Vím, že podél pobřeží se táhne pás hor, ale netušil jsem, jak se tam dostanu. Náš výlet je směřován do horského městečka Maleny. Městečko leží v horách asi sto kilometrů od pobřeží. Cesta tam vede téměř celou dobu do kopce a já na zadním sedadle tiše lituju, že nemám kolo, abych si tu přírodu kolem pořádně užil.  Čím dál jsme od pobřeží, tím víc příroda kolem nás ukazuje zelenou, les je hustější a louky hostí dobytek a koně. Náš výlet je směřovaný na přátelskou návštěvu Maruščiny kamarádky, která má v Maleny baráček, něco jako chalupu, ale teď už tam jsou s manželem skoro pořád. Maruška ví, co je to se učit jazyk v jiné zemi, tak mi stále nabízí příležitosti, kde můžu konverzovat, a já ani jednou neodmítnu.

              Po menším hledání jsme byli uvítáni v malém srubu na kraji městečka. Dál jsou už jen louky a prales. Uvnitř je vidět, že mají rádi krásné věci, protože vnitřek je vyzdobený neskutečně. Kolem krbu je posezení, zdobené dřevěnými samorosty, naopak kuchyň, situovaná do spodní části domu, je moderní, asi nejzvláštnější je lustr nad jídelním stolem. Je tvořen z podivných sklíček a je mi vysvětleno, že se jedná o velmi drahou záležitost. Po celém domě nalézám jednu zvláštnost za druhou, každá věc je jiná, ale jako celek to do sebe nádherně zapadá, taky bych chtěl mít takový smysl pro detail.  Návštěva netrvala dlouho a já se během ní dozvěděl o tomto nádherném místě spoustu zajímavých informací. Dřív v těchto horách byl jen deštný prales, což mě překvapilo, protože vím, že Brisbane má subtropické podnebí. Bylo mi vysvětleno, že tady v horách je až o osmdesát procent víc srážek než u pobřeží. Dozvěděl jsem se, že lidé prales vykáceli a vláhu tohohle místa využili na farmaření a teď se tu chová výhradně dobytek. Potom Maleny je město heepeezáků, spousta jich tu žila v rozkvětu tohohle volného stylu života, což při procházce městem je vidět téměř na každém rohu, na parkovišti stojí pokreslený autobus s velikým nápisem:“with love“. Díky svému netradičnímu pojetí se v poslední době stává město spíš turistickou atrakcí, a nejen kvůli obchůdku se sýry, který je vlastně jeden veliký mrazák, člověk tu musí vybírat opravdu rychle, ale i kvůli tradici rukodělné práce se dřevem. I když ceny v místním obchodě připomínají špatný vtip, najdou se zákazníci, co si odtud odnášejí ručně vyřezávaný nábytek, obrazy na zeď, nebo jen menší sošku klokana či koaly. Nebyl by tu znát dosah civilizace, kdyby si tu lidé neprosadili obchodní dům Coles. Naštěstí ho však zasadili do podzemí, takže člověk vidí jen nápis na parkovišti.

                Další naše cesta povede na místo, kde by se dalo vidět z hor dolů do nížiny, i když není moc dobré počasí, myslím, že nebudu zklamaný. Cesta nás z města vede až na úpatí hřebene, kde se jedna cesta pouští strmým kopcem zpět k moři a druhá kopíruje hřeben. My se vydáváme po hřebeni, shodou okolností ani jedna z mých průvodkyň neví, kam vlastně jedeme. U prvního místa s výhledem jsem si všiml velikého parkoviště s nápisem“Deštný prales“, místo se zdá být turistickou atrakcí, takže navrhuji zastavit a podívat se do kraje a zjistit, o co jde. Výhled je jen skromný, ale díky tabulím se dá vidět, co mlha v dálce skrývá. Mezitím, co já fotím výhled, nevýhled, Maruška se Zdenkou zjišťují, že se skutečně jedná o deštný prales, kam se dá za skromný peníz vstoupit. Stačí projít budovou s menší expozicí, která napovídá, jak prales vypadal, než do života Austrálie začal zasahovat člověk. Projití domem je jakousi bránou do jiného světa. Stromy se tady tyčí do nekonečných výšek a mimo vyšlapanou cestičku se nedá prakticky udělat krok díky nižším porostům. Všude jsou nějaké rostliny, od těch nejmenších, skrývajících se za kořeny majestátných obrů, přes nepřeberné množství křovin, až po ty největší, tyčící se až do nebe. Díky místním rostlinám můžu nebe zahlédnout jen ojediněle, a proto celý les získává zvláštní až strašidelnou atmosféru, kterou umocní chvíle, kdy na své noze objevuji první pijavici. Nejsou tu jen ony. Asi největším překvapením cesty jsou malí klokánci, kterým se tu říká walaby. Poprvé se s ním setkávám, když několik metrů před námi proběhne přes cestu. Nejsem dost pohotový, a tak obrázek je rozmazaný a těžko někdo pozná, co jsem viděl, ale štěstí nám přeje a po cestě jich potkáváme hned několik. Při jednom focení stojím dlouho na místě a dokumentuji, jak malý walaby požírá houby rostoucí na tlejícím kusu dřeva. Vůbec si neuvědomuji nebezpečí mimo cestu a při návratu zpět s hrůzou v očích zjišťuji, že mám chodidla posetá pijavicemi. Jsou všude. Dokonce i Zdenka objevuje nějaké, jen Maruška ne a z legrace říká, že máme štěstí, ale mně to nepřijde. Pralesem vedou dva okruhy, my si vybíráme ten delší, který nás provádí přes zarostlou buš až k potůčku, prodírajícímu se přes neprostupný les. Zpět se dostáváme přes domek, který nás navrací do světa civilizace, plné aut, silnic a spěchu. Další cesta po hřebeni nám k naší smůle není schopna nabídnout cestu zpět do údolí jinak, než návratem zpět k Maleny, ale nevadí, alespoň jsem viděl víc místní horské krajiny. Zprvu nudně vyhlížející výlet se skutečně vydařil a já jdu spát s pocitem, že jsem objevil další kus pravé Austrálie.

Kapitola 12 Vánoce

                   Cestu z Bundabergu jsem zvolil opět vlakem, ale tentokrát ne až do Brisbane, ale vystoupil jsem asi sto kilometrů dřív v Landsborough. Jelikož mi kamarádi v na farmě radili, že se v Austrálii dá krásně stopovat, šel jsem vyzkoušet štěstí, ale tahle informace se ukázala jako nepravdivá. Protože ani po hodině čekání mě nikdo nevzal, nakonec jsem odjel autobusem.  V Caloundře na mě čekala Maruška, která mě vzala do mého vánočního domova na Shelly beach. Plán na Vánoce je jednoduchý. Teď budu mít dva dny, kdy budeme doma jen tři. Já Maruška a Maruščin syn Michal. Pak dorazí Andy, otec rodiny a Nikolka s dětmi a nakonec její muž s bratrem Adamem. Dvacátého čtvrtého budeme slavit české Vánoce s tetou Zdenkou a celou rodinou a dvacátého pátého Vánoce australské v užším rodinném kruhu. Teď je načase, abych se po třech týdnech oholil, vypral si věci a začal zase život jako člověk. Pak nezbývá, než si začít užívat. Hned po procesu zkulturnění vyrážím na pláž. Je potřeba, abych se uklidnil, protože stále cítím rozpor z farmy, na jednu stranu vím, že jsem udělal dobře, ale na druhou vím, že jsem přišel o peníze, které bych si na farmě vydělal, i když vím, že by jich bylo jen trochu a zažít Vánoce na tomhle místě připomínajícím ráj se nadá penězi vyvážit. Takže chodím po pobřeží a v pohledu do nekonečné dálky moře hledám odpovědi na to, co dál. Asi nesmím zůstávat sám, protože když se večer scházíme všichni tři, konečně ze mě všechno opadá. Nevím, jestli je to kvůli přísunu piva, nebo celkové předvánoční pohodě. 

                Čas se neúprosně rozběhl a den Vánoc se blížil, bylo to cítit v ulicích Caloundry, ale i v domku na Shelly beach. Začínalo se zdát, že moje trápení jsou pryč a já si zase dokážu užívat, i když se marně snažím přesvědčit, že zítra budou Vánoce. Jsem z toho zmatený, protože sníh není vidět a bez klimatizace by se doma nedalo žít. Pravda, v ulicích se mě snaží přesvědčit vánočně zdobené výlohy obchodů a vánočně laděné ulice. Přesvědčit mě nedokáže ani velice špatná náhražka sněhu ve výloze jednoho z obchodů. Takže, až zítra vstanu a bude dvacátého čtvrtého, snad mi to ani nedojde. Nejhorší je, že si ale přesně uvědomuju, co bych dělal v tu danou chvíli s rodinou nebo kamarády. Jen si říkám:“Aha, dnes je Dlouhá noc a to je doma velká párty, kde chybím“. Vím, že každý s kým bych jinak byl, by se mnou měnil, ale jsou chvíle, kdy bych tu výměnu vzal, a to i když teď sedím na pláži s pivem v ruce a koukám, jak se od hladiny moře odlepují poslední paprsky slunce, které co nevidět zmizí do vnitrozemí někam za Class House mountains. Když nemůžu být doma a pařit s přáteli, alespoň můžu vidět něco, na co budu celý život vzpomínat, vždyť kdo tohle zažije? Zvláštní je, jak se tu rychle mění den v noc. Jakmile zmizí sluníčko, je to, jak kdyby někdo cvakl vypínačem a během patnácti minut je úplná tma.

                Dvacátého čtvrtého prosince ráno už je celá rodina pohromadě. Plán je až od oběda, takže dopoledne je potřeba něco vymyslet, naštěstí stejnou potřebu má i Michal s Adamem, takže spolu půjdeme na pláž. Dnes se půjdeme podívat na Dicky beach. Je to trošku větší pláž severně od domu. Moc jsem tam nechodil, protože je to daleko, ale dnes můžeme jet Adamovým autem, tak proč ne. Dicky beach je v malé zátoce celá pokryta pískem a ohraničena skalami.

 Jen v jejím středu je rezavá kostra trupu nějaké menší loďky, která celé pláži přidává na charakteru. Je srandovní vidět, jak se Michal s Adamem baví na pláži. Adam přinesl šišatý míč a házejí si s ním a chytají ho i za cenu, že skončí bradou v písku. Nechápu, jak takhle mohl Michal vyrůstat vedle jednoho z nejlepších míst na surfování a přitom se to alespoň nepokusit naučit. I když je to podobné, jako když potkáte Trutnováka, který ještě nebyl na Sněžce.  Dokonce se mě snaží i do hry zapojit, ale já a míč, to nejde do sebe, takže se jevím jako jelito, aby ne. Mám problém kopnout do normálního míče a tenhle je šišatý. Takže bude lepší zůstat u plavání, v čemž jsem o poznání lepší než Michal. Přidává se ke mně, když plavu k bóji označující konec. Cestou se mě snaží držet, ale když doplaveme k bóji, nechce ji se mnou prozkoumávat, ale otáčí se a plave zpět, což je pro mě další překvapení. Alespoň si nemyslí, že jsem úplné jelito, když neumím nakopnout ten jejich šišatý nesmysl. Po příjemném blbnutí na pláži následuje cesta k tetě Zdence. U tety je vše připravené k obědu, takže jen zasedáme a můžeme jíst. K jídlu je tradiční český řízek s bramborovou kaší. K tomu salát a perličkou je domácí pivo, které si Daniel vyrábí sám a po pravdě řečeno, nedělá ho špatně. Po jídle se celá společnost vrhá do místy české a místy anglické konverzace. Třeba Zdenčin syn Michal, chudák, musí mluvit jen anglicky, protože jeho slečna je nerada, když mu nerozumí, chápu ji a o to líp se cítím já, protože rozumím téměř vše, o čem se mluví. Odpoledne pak zakončuje dědeček, na kterém je vidět únava, a je potřeba ho dovézt zpět do domova. Jelikož právě dnes je australská Dlouhá noc, Adam s Michalem se rozhodli, že mi ukážou, jak to chodí u nich. Večer se všichni strojíme do nejlepšího oblečení, které se u mě a u nich dost liší, a vyrážíme do klubu. Neuvěřitelné, jakou mají dnes australané chuť pít. Po ulicích se procházejí podnapilé slečny v plesových šatech, které jsou podpírané pány v riflích a vypasovaných tričkách a naopak.  Dojíždíme k největšímu klubu v Caloundře, ale podle počtu lidí uvnitř a vlastně i venku, řekl bych, že i k jedinému. I když tušíme, že se dovnitř už nevejdeme, přesto se jdeme zeptat ochranky, jestli by se uvnitř tři místečka nenašla. „Nenašla“ odpovídá muž z ochranky.  Takže nadějná dlouhá noc končí u filmu s pivkem v ruce, ale co, nestěžuju si, v Bunadnbergu by bylo určitě hůř.

                „Vstávej, je Štědrý den!“ Tak na tuhle větu v šest hodin ráno dvacátého pátého prosince asi nikdy v životě nezapomenu.  Zmateně se oblékám a jako v polospánku docházím po schodech dolů, kde už sedí celá rodina včetně nadšených dětí. Maruška mi vysvětluje, že doba rozbalování dárků se určuje podle toho, kdy se děti vzbudí, a jelikož Charlimu jsou jen dva roky, nemá žádný problém si kvůli dárkům trošku přivstat a jeho půlroční bratr Česťa se k němu rád přidá.

Nikdy jsem v tuhle chvíli nebyl víc v bezvědomí. Tuším, že z tohohle stavu se dostanu až tak po obědě.  Proces u stromečku probíhá téměř stejně jako u nás. Tedy Maruška vybírá dárky z pod stromečku, a dává je majitelům, které najde na lístečku u dárku. I mně dnes Santa Klaus něco nadělil. Nikdy jsem neměl rád měkké dárky, ale když rozbaluji první dárek s velikým australským ručníkem na pláž, jsem opravdu rád. Tričko a kraťasy mi udělaly radost taky, protože bych si je musel chtě nechtě brzy koupit.  Ostatní pod stromečkem našli to, co si nejvíc přáli. Největší radost měly děti, počítám, že na příští Štědrý den se bude vstávat už v pět. Zbytek času do oběda se děti baví se svými novými hračkami a ostatní se baví pohledem na ně. Popravdě, i když kouzlo Vánoc jsem do téhle chvíle necítil, díky dětem i přesto, že se sněhu nedočkám, začínám cítit, že jsou vskutku Vánoce. Díky časovému posunu mi přicházejí zprávy z domova, protože brácha s přáteli Štědrý den oslavuje až do noci. Což mě dokáže pobavit, já tu už skoro obědvám a doma se stále slaví předešlý den. Dnešní oběd je asi nejdůležitější část Vánoc. Podávat se bude šunka, krocan, krevety a různé druhy salátů. V Austrálii se dává přednost studenějším pokrmům, protože v tom teple nikdo nemá náladu jíst něco horkého. K obědu zasedá nejužší rodina a někdy i přátelé.

V našem případě jde o Nikolčinu kolegyni z práce, je z Indonésie a nemá v Austrálii rodinu.  Všechny tyhle chvíle jsou pro mě zajímavé jak z hlediska kultury, tak i z hlediska jazyka. Konverzace je nedílnou součástí každého oběda a samo sebou i Vánoc. Tahle chvíle je jedna, ze kterých já osobně žádnou vánoční náladu necítím, ale na ostatních je vidět, jak si umí chvíle s rodinou užít. Večer už pak probíhá jako každý jiný, jen Charli s Česťou mají nové hračky.

                        Hned po Štědrém dnu začínají svátky nabírat jiný směr, očekávání Štědrého dne odvanul vítr a rodina se začíná rozjíždět stejným způsobem, jako se sjela, postupně. Jen já jsem tu stále. Pro mě začíná být trochu problém, že po svátcích bude třeba najít nějakou práci a to se mi do hlavy dostává čím dál častěji, ale zatím neřeším, protože slunko je tak silné a moře přívětivě chladné. Někdy je to nejlepší způsob, jak strávit den, protože každý den je jiný. Buď jsou vlny a já můžu trénovat surfování a nebo je bezvětří a klidná voda mi umožní do sebe nahlédnout. Sice mám brýle jen plavecké, ale i to stačí, abych viděl nepřeberné množství barevných ryb obeplouvajících korály. Nejradši mám místo mezi pláží a skalami. Písečný podklad se mění na kamenný, postupně posetý korály. V písku se ukrývají malí platýzové a v korálech všechny možné druhy ryb od barevných až po ty průhledné. Problém je, že nemám šnorchl, a tak se musím při každém potopení nadechovat, tímhle způsobem se nedá dlouho prozkoumávat dno, ale nemám jinou možnost.

Kapitola 11 Farmy

                   První pracovní den začíná přímo strašně. Vstávat ve tři hodiny ráno je téměř sebevražda. Nechápu, proč mi Kaori radila vstát v tuhle vražednou hodinu, když pak musím půl hodiny čekat, než rozespalá správcová otevře kuchyň, abych si udělal sendviče na oběd. No chápu ji, je to žena a na ranní vstávání potřebuje víc času, ale jedeme na farmu a ne do lázní. Nakonec jsme čekali oba. Poučení je jasné vstát později.  Kolem mě se pohybují ostatní jen jako postavy bez života. Každý funguje jen jako robot, který se musí najíst a pak přesunout do autobusu, i já jsem jak robot, i když mi jídlo nechutná, vím, že se bez něj neobejdu. Při nástupu do autobusu si řidič zaškrtává, kdo je přítomen, aby mohl z našich účtů odepsat šest dolarů za cestu na farmu. Autobus je vlastně jen malý minibus, asi pro dvacet osob, takže k přesunu celé party na rajčatové pole jsou zapotřebí dva autobusy. První cestu absolvuji zcela beze spánku. Je úžasné pozorovat australskou přírodu mezi farmami. Podél silnic výstražné cedule varující před přeběhem klokana či koaly. Asi po půlhodině autobus opouští hlavní cestu a vjíždíí na prašnou Voss roud, mířící k polím. Celou dobu, už od rána si v sobě držím názor:“Neboj, to půjde,“ abych se uklidnil, ale když autobus zastavuje uprostřed polí a my za prvních paprsků slunce vystupujeme, je mi jasné, že až tak snadno to nepůjde. Nejen že není kam se ukrýt před ostrým sluncem, které co nevidět nabere na síle, ale na psychice nepřidá realita, že kam se člověk podívá, jsou rajčata. Dokonce na jednu stranu, můžu vidět, jak je zem kulatá. Stále si opakuji svou uklidňující větu:“Neboj, to půjde,“ když se k místu, kde se kupí sběrači, s hřmotem přibližují veliké stroje, které nám budou pomáhat.  Z hlediska elektrikáře je to veliký pneumatický zázrak. Celý stroj je poháněn vzduchem. Má dvě ramena, která při nájezdu do řádku rozevře do stran. Z ramen spustí sedadla pro sběrače. Každý řádek obsluhují tři lidé. Dva sedí a sbírají z keříků a jeden jde za nimi a to, co nestihli, sbírá. Pak každý stroj má řidiče, což je takový vidlák sedící v útrobách, který řídí rychlost a samozřejmě směr. A poslední osoba obsluhující stroj, nebo spíš sběrače je supervizor. V mém případě se naneštěstí jedná o zamindrákovaného Inda, který ve své zemi neměl postavení a nejspíš ani práci a tady poprvé v životě dostal funkci.                                                       

Takže neustále řve, a jakmile člověk nemá obě ruce v keříčku, může se zbláznit. V postatě jsem s ním neměl problém do chvíle, než jsem se dostal na třetí post začišťovače. Měl jsem za úkol jít s kýblem a hledat rajčata, která sběrači zapomněli, nebo nemohli v té rychlosti stroje nestihli najít. Tam si mě Ind oblíbil. Chtěl bych ho vidět, frajera. Každý přece nějaké to rajče vynechá, protože nemůžu stíhat otevřít každé křovíčko a hledat, jestli se tam neschovává jedno malé rajče k utržení. Takže po půlce řádku se mi orosí čelo, když mi vleze do řádku a úpěnlivě hledá rajče, aby mmě oznámil, že moje práce nestojí za nic. Pak se musím potupně vrátit rajče utrhnout a začít od místa, kde jsem chyboval, znova. Nedělá to tak jen mně, ale samozřejmě všem, nebo alespoň většině. Pak s námi sbírají zkušení domorodci, kteří zřejmě nechybují, anebo od supervizora mají imunitu, protože v jejich řádku se skoro neukáže. Nevím, třeba po čase přijdu na nějaký systém, kterým se to vychytá. Za den máme dvě přestávky. První na cigárko a druhou na oběd. Netušil jsem, jak se hodina za hodinou může vléci. Dělal jsem spoustu nudných a ubíjejcích prací, ale tahle vede. Vůbec nemáte pojem o čase, a když už si myslíte, že jste v půlce dne, máte za sebou jen hodinu. Jediné, co vám udává čas, je slunce. Ve chvíli, kdy se váš stín schová do stínu klobouku, je čas na oběd. Pak můžete najít nějaký stín, který zakryje alespoň většinu těla, když ne celé, a sníst si svůj oběd. Ke konci dne je supervizor bombardován otázkami: „Kolik nám toho ještě dnes zbývá?“, nebo „Do kolika se dnes bude pracovat?“

 Povětšinou jsme dělali do dvou. Pak náš osud visel v rukou řidiče. Častokrát i hodina nestačila na to, aby nás přijel vyzvednout, i když jsem jasně viděl, jak mu volají hodinu před ukončením prací, ale abych mu jen nekřivdil, tak někdy nás vyzvednul včas. Po návratu následovala půlhodina ve sprše a poté vaření jídla. Co se chce člověku dělat, když se vrátí z práce, jiného než těstoviny a něco k tomu. Byly hned dva důvody, proč jsem nemohl vyvařovat něco složitějšího. První byl únava a druhý špinavá kuchyň. Štítil jsem si na linku odložit jakýkoli kus potraviny.  Po jídle nezbylo, než se jít někam projít, protože sedět na posteli a čekat na to až usnu, abych mohl vstát a jít zase do toho pekla, by bylo sebedestruktivní. Jak jsem už psal, tak hned za hostelem byl park. Každé místo, které si oblíbíte ve dne, má po setmění magickou moc.  Tam, kde jste si byli jisti každým krokem, najednou tápete. Navíc jsem si myslel, že jižní polokoule je na hvězdy chudší, ale když jsem oblohu mohl vidět teď, daleko od velkoměsta, bylo jasné, že opak je pravdou. Nebe je tady úplně bílé. Trávil jsem hodně času hleděním do hvězd a hledáním jižního kříže, ale jak psali na internetu, je to jen pro zkušené oko, které nemám. Tyhle procházky se staly pravidelným programem každého dne. Ne proto, že bych snad byl nadšený přírodou, ale proto, že v hostelu se lidé bavili svými jazyky a já si neměl s kým popovídat. Do hovoru jsem se mohl přidat jen ve chvíli, kdy se začaly bavit národy mezi sebou anglicky. Pravdou je, že tohle období chápu jako čas, kdy se moje angličtina zlomila a já začal víc rozumět a v podstatě jsem se začal bavit o všem, co jsem chtěl. Na druhou stranu některá česká slova vystřídala anglická a já začal i v hlavě uvažovat anglicky. Jo, asi si řeknete to je super, ale není. Pocit samoty to ještě prohlubovalo. Jediná chvíle, kdy jsem mluvil česky, byla, když jsem volal z budky domů. Podařilo se mi koupit hodně levné volání na pevnou do Čech a tím jsem si koupil i tenounký most ze samoty.

                Náš hostel fungoval jako dohazovač práce na farmy, takže jsem naštěstí vždy nebyl na jedné farmě. Jednou jsem pracoval na poli se sladkými bramborami. Jsou to takové načervenalé dlouhé brambory, které jsou sladké. Výhoda téhle farmy byla, že farmáři byli těžcí pohodáři. Nenadávali nám, že jsme pomalí. Pracovali stejně jako my a při tom užívali dosti prosté angličtiny. Takový farmářský jazyk obsahuje dost často fuck. V podstatě tohle slovo používají jako přídavné jméno ke všemu. Sběr brambor se tak stal zajímavou prací, hlavně proto, že nás tam nejelo třicet, ale jeli jsme jen tři. Takže se s námi bavili a moje angličtina tak mohla růst, i když asi jiným směrem, než bych chtěl. Jiná z menších farem kam se jezdilo, sbírala melouny a asi nejzajímavější farma, kde jsem pracoval, byla na trávu. Když jsem tam byl poslán, netušil jsem, kam jedu, věděl jsem, že to je něco s trávou, ale co? Taková farma funguje tak, že nejprve vypěstují krásný trávník a pak se přijede s traktorem, který má specialní sběrač, ukrojí obdélník trávy a ten pak člověk stojící za traktorem hodí na paletu. My jsme přijeli a trávník odvezli k domu, kde se položil jak nový koberec. Byla to těžká, ale dobrá práce. Přijeli jsme k domku, který měl naprosto ošklivou zahradu. V podstatě jen hlína a kamení. A když jsme odjížděli, vypadalo to jako by se o svůj trávník roky starali a vypěstovali si na své zahrádce malý skvost. Na téhle farmě jsem poprvé řídil australské auto. Sice jen z jedné strany pole na druhou, ale to se nepočítá. Pobavilo mě, jak se farmář divil, že umím řadit. Tady v Austrálii se nejčastěji používá automat, jen starší terénní auta mají manuální řazení. Dokonce hodně lidí ani manuální řazení nesmí požívat, protože mají řidičák jen na automat. Zajímavé je také, jak se tu dělá řidičák. Musí se odjezdit jen pár hodin s instruktorem a pak už se může jezdit třeba s rodiči, ale auto musí být označené cedulkou L. Takto se odjezdí asi sto hodin a pak následují zkoušky a ty už jsou stejné jak v Čechách. Po zkouškách musí absolvent být v autě označen cedulkou P, jako začátečník. Musí ji na autě vozit jeden rok po zkouškách. No, ale to jsem odbočil. Život na farmách byl většinou jen mezi šílenou prací a pak odpočinkem. Někdo se realizoval vařením, někdo koukal na video a někdo chodil pít. 

Můj kamarád z Tibetu Subbas se po práci zavřel na pokoji a pak jakoby mávnutím proutku vylezl v podroušeném stavu a veselý.  Pak byli společenští alkoholici a ti se po večeři sešli před hostelem a společně šli do hospody. Pak se vrátili večer, všechny vzbudili a druhý den v práci byla radost jednoho z nich dostat do party. I když čím déle jsem tam žil, tím víc jsem je chápal. Každý z nás na tom byl psychicky špatně a nějak se to řešit musí. Já chodil do parku a ničil jsem to v sobě sám. Pravda, někdy jsem si vzal s sebou pivko, ale jen jedno a to ten efekt alkoholismu moc nemá, i když jsem byl většinou tak unavený, že víc by mě zabilo. Navíc se blížily Vánoce. V obchoďáku jsem opět narazil na Santu, fotícího se s dětmi za padesát dolarů, a po městě se začaly objevovat v tom teple až směšné ozdoby. Můj vnitřní boj je mezi penězi a nabídkou Marušky, že můžu strávit Vánoce s ní a její rodinou. Říkal jsem si:“ To zvládnu vydržet, vždyť jsou to jen Vánoce“,  ale dny plynuly a člověk na farmě nedělá nic jiného, než přemýšlí. Přemýšlí o tom, jak se má rodina a kamarádi doma, přemýšlí, co bude s penězi dělat, ale taky počítá a přemýšlí, jestli to stojí za to. Asi týden před Vánocemi, když farmu začali opouštět hromadně kamarádi jako Kaori a dokonce i Italové, kteří byli jedni z mála, co se se mnou bavili i po práci. Nebylo co řešit, Vánoce 2009 nezasvětím rajčatům. 

Kapitola 10 Bundanberg

            Po menších zmatcích se podařilo přes Kaori vyjednat místo a mně už zbývalo jen zařídit jízdenku.  Ještě že mám Marušku. Pomohla mi obtelefonovat dopravní společnost a zařídila mi jízdenku. Mě by nenapadlo, že když chci někam jet vlakem, musím zařizovat jízdenku, jako když bych chtěl letět. Pro cestu jsem zvolil Tilt train, je to vlak, který je velmi rychlý do zatáček se naklání, a tak má cesta nebude trvat dlouho. V Bundabergu budu už za pět hodin. Ráno před odjezdem vstávám ještě dřív, než by bylo nutné, abych si ověřil, zda mám všechno, přece jenom nejedu na týden. Maruška mě dokonce doveze na nedaleké nádraží, abych měl cestu ještě snadnější, takže nemám vpostatě co řešit, jen abych měl všechno s sebou. Je to zvláštní opouštět své bydlení, cítím se, jako když jsem odjížděl ze svého domova v Čechách. Ale to by nebylo moje cestování, kdyby se něco nepokazilo. Na nádraží se dozvídám, že vlaky do centra nejezdí, poněvadž v centru mají výpadek proudu. Ještě že Maruška ještě neodjela a mohla mi pomoci dostat se na Roma street. Jelikož se nakonec celou cestu přes město vezu v autě, na nádraží mám ještě spoustu času. Nechápu ale, proč jsem měl být na nádraží o půl hodiny dřív, protože když jsem paní u okýnka podal svou jízdenku, vytištěnou z internetu, jen mi řekla, že to je v pořádku a že to mám ukázat až vevnitř.  Ale řeknu vám, už když se vlak objevil na peróně a to přesně na čas, řekl jsem si, tak to nejedu s Českými drahami, a když jsem pak viděl vlak samotný, byl jsem si tuplem jist. Celý vlak vypadal moderně. Vpředu měl skosené čelo.  

 Od mašiny se po bocích táhla modravě lesklá okna. Dveře se otevřely automaticky a nabídly cestujícím schůdek, takže nástup byl značně ulehčen i pro důchodce a hendikepované. Ve vlaku mě první uvítal prostor na zavazadla, kde jsem si odložil batoh a pak jsem vstoupil do prostoru pro cestující.  A v tu chvíli jsem pochopil, proč jsem se při zařizování jízdenky musel chovat jako při zařizování letenky. Odlišnosti od kabiny v letadle byly jen minimální. Vagón nabízel méňe místa, ale to bylo vše. Kaslíky na kufry a sedadla byly téměř identické, jen pohled z okna byl o mnoho lepší, protože vlak si může dovolit pořádná okna.  Cesta k mému sedadlu byla snadná, měl jsem číslo devět, a tak jsem seděl téměř u vchodu. Ani jsem se nestačil posadit a popřemýšlet, kdo by mi mohl zpříjemnit cestu jako spolucestující, a už si vedle mě sedala asi o dva roky starší slečna. Nebyla žádná modelka, byla trošku při těle, ale měla pěkný, upřímný obličej, tmavé vlasy po ramena, pruhované až trochu dívčí tričko a velkou křiklavě červeně lesklou kabelku. Bylo mi jasné, že se zřejmě jedná o nějakou studentku jako já, ale nějak jsem neměl náladu konverzovat, spíš jsem si chtěl odpočinout a prohlížet si australskou krajinu, která se během jízdy měnila tak rychle, že jsem ani neměl náladu sledovat film, který promítali na obrazovkách, kterých bylo na jeden vagón asi pět. Takže každý mohl nádherně vidět, co se v televizi odehrává. Co mě opravdu zaujalo, bylo to, že vlak měl vpředu kameru, kterou jednou za čas promítala pohled strojvedoucího. Televize nabízela pohled na mapu, kde se zobrazovalo krom aktuální rychlosti a vzdálenosti do další stanice, kde právě jsem, takže nebyl problém vystoupit. Bundanberg je město, kde si připadáte, jako kdybyste se dostali o několik let zpět. Do dob, kdy do Austrálie dorazili první osídlovatelé a začali tu stavět domy po vzoru Divokého západu. Všechno je situované do hlavní ulice, která končí právě před nádražím, takže jsem si téměř jist směrem. Sotva se nadechuju prvních doušků vzduchu tohohle zvláštního místa, moje spolucestující mě oslovuje a ptá se mě shodou okolností na stejnou cestu. Po krátkém rozhovoru je jasné, že tahle holčina z Belgie bude pro příštích pár týdnů bydlet ve stejném hostelu jako já East Bundy Backpackers. Cesta ve dvou uběhla o něco lépe a mohli jsme spojit svoje vědomosti o tomhle místě. Přestože jsem cestu i umístění hostelu pečlivě studoval na internetu, v reálu vše vypadalo poněkud jinak. Hlavní ulice se táhne opravdu celým městem a ve svém centru je chodec krytý ve stínu, který dávají podloubí táhnoucí se téměř celou ulicí. Na Austrálii je tu taky dost kruhových objezdů a každý je využitý jako takové plátno nějakého nejspíš místního umělce. V jednom je zvláštní model z nerezu. V dalším fontána a tak je to po celém městě, co kus, to originál. Cestou narážíme na pár zvláštních poměrně skromných kostelů a cestu završuje dominanta Bunadbergu vodárenská věž. Jedná se asi o dvacet metrů vysokou válcovitou věž, která je celá z cihel. Podle ní už cestu nalézáme snadno, hned za věží na veliké světelné křižovatce je náš hostel. 

                Už u dveří hostelu potkávám první nájemníky, jsou to nějací Indové a při vstupu do chodby se dá jasně znát, že se uvnitř žije ještě spousta dalších lidí. Chodba vede napříč celým domem. Asi uprostřed je recepce, kde se zrovna teď shromažďují spousty lidí a chtějí něco řešit, ale evidentně ne z recepční jen se dívají na jakýsi kus papíru a s úsměvem nebo údivem na tváři odcházejí. Při bližším prozkoumání zjišťuji, že jde o rozpis lidí na další den. Hostel zajišťuje práci na více farmách, a kam kdo půjde, se lidé dozvědí až večer před tím. V recepci jsem uvítán celkem nepříjemnou ženskou, kolem které poletuje její poměrně nevychovaný potomek. Je mi vysvětleno pár pravidel a v recepci jsem obdařen košem na prádlo, místo mé skříně, a klíčem od pokoje.  Naproti recepci se jdu hned podívat na kuchyň, ale už ve dveřích si málem sedám. Jde o veliký prostor se dvěma hospodskými hořáky na plyn, jsou tu také dvě ohromné pracovní desky a dvě umyvadla.  Pracovní desky jsou rovnoměrně pokryté špinavým nádobím a zbytky jídla. Nevím proč zrovna pro mě je tohle šokující, nejsem člověk, co by tolik dbal na čistotu, ale asi když jde o jídlo tak na to koukám jinak. Spamatovávaje se ze svého šoku se pomalu přesouvám do svého pokoje. Při vstupu mě čeká hned první, příjemné, překvapení. Kaori sedí na posteli naproti dveřím. Pozdravíme se a vidím ji na očích, že je opravdu ráda, že mě vidí. Taky jsem rád. Vysvětluje mi, jak to na hostelu chodí a jak to chodí na farmě. Pak mi říká, že zítra má volno, takže budu mít parťačku na nakupování. Musím si pořídit rukavice a nějaké oblečení na farmu. Po vstřebání těchto informací sedím na své posteli a jen zvolna dýchám. Jediné co mě drží v optimistické úrovni myšlení je účtenka za jeden den práce, kterou mi Kaori ukázala. Když budu pracovat dlouho a každý den tak jsem schopen si vydělat opravdu pěkné peníze, ale druhá stránka věci je, že Kaori je po pár dnech ztahaná jak pes a říká mi, že je to fakt těžká práce. No co uvidíme, jak to půjde. Při přemýšlením o mém budoucím bohatství koukám na svůj nový pokoj. Jsou tu čtyři dvoupatrové postele. S tím, že lidé v spodním patře mají přes postel danou zástěnu aby nebyli nikým rušeni v odpočívání u každé postele je koš s prádlem a veliké zavazadlo. Obvykle jen díky koši se daří věci držet na jednom místě tak aby neputovali po pokoji. Lidé spící na spodní posteli si dávají veliké deky jako zástěny, aby v tomhle rušném světě měli špetku soukromí. Já bydlím nahoře, takže si musím vystačit s ucpávkami do uší, které mi dal Jimi. Večer se ještě rozhlížím po sprše a k mému překvapení nalézám v dolním patře jedinou, ne moc využitou sprchu. Nejedná se zrovna o nejčistší, ale postačuje. Stejné je to i s toaletou.                 

                Druhý den mě čeká bližší poznání města. Vyrážím s Kaori a Alice, která je z Číny. Nejprve naše kroky vedou do místního supermarketu, kde si nakupuju jídlo. Udivuje mě, na čem žije Kaori sama jí jen jogurty a nudle. Takhle se přeci nemůže dát žít dlouho?  Sám si ale nakupuju dost podobně, jsem hlavně odrazen kuchyní, i když dnes ráno přišla paní, která celou kuchyň vyčistila a nádobí umyla. V místním obchodním domě jsem udiven Santou, který se tři týdny před Vánoci fotí s dětmi za $50. Ještě více mě udivují rodiče, kteří stojí frontu, aby mohli dát svou ratolest na klín zpoceného dědka. Z Obchoďáku míříme do obchodu s použitým oblečením, kde se vybavuji kloboukem a košilí. Jsou to dvě nejdůležitější části, klobouk mě bude krýt před prudkým sluncem. Odpoledne je teprve vprostřed. Takže další kroky vedou do bottle shopu, kde si s Kaouri kupujeme pivko a jdeme s ním relaxovat do parku. V hlavě se mi honí spousta věcí hlavně, jak to bude zítra vypadat na farmě. Zbytek dne ještě objevuju Bundanberg. Kousek za hostelem je nádherný park. Jsou tam jezírka plné ptáků a po trávě se pohybují různí ještěři a jiná havěť. Z parku jsem tak nadšený, že tu budu snažit trávit svůj veškerý volný čas.

Kapitola 9 Práce

               Konec školy se kvapem blíží a já stále nemám práci. Pravda, moje taktika posledních týdnů byla plně se věnovat angličtině a pak najít nějakou farmu, kde si vydělám sic tvrdou, ale dobře placenou prací. Problém s hledáním práce se tím zdál vyřešen, jenže ve chvíli, kdy jsem měl farmu „hravě“ najít, žádná nebyla. Naštěstí se objevila jiná práce, měl jsem pomáhat sekat trávu.  Tím se zdál problém vyřešen. V pondělí mě vyzvedli dva Australané u mě doma a vyrazili jsme sekat trávu. Ještě jsem nevěděl, že mě nečeká práce, ale závod. První veliký problém byl v komunikaci.  Můj šéf byl ze středozemí. Tam je zvláštní, že lidé mluví na půl se zavřenou pusou, takže leckdy jim nerozumí ani Australané, kteří žijí na pobřeží. Ještě v autě jsem si ověřil, kolik dnes stihneme zakázek. Při odpovědi jsem se musel trochu zamyslet. Patnáct domů za jediný den. To buď budeme muset sekat hodně rychle, anebo pracovat do půlnoci. Samo sebou, že jsem předtím sekal trávu, ale představa tolika práce mě děsila. Ani jsem nestihl dokončit tok svých myšlenek a auto zajelo na veliké parkoviště autobusů. Celou plochu lemoval plot porostlý trávou a křovinami a to byla naše práce. Se sekačkou jsem začal pěkně poctivě, ale šéfovi se to moc nelíbilo. Nevím proč, přece jsem nemohl zničit nože po těch šutrech, myslel jsem si. Nakonec mi dal Rondap, abych postříkal okolní porost, a on sám vzal sekačku a začal sekat kámen ne kámen. Pomalu jsem pochopil, o čem to je. Po téhle zkušenosti následovalo pár rodinných domů, kde jsem jezdil jak štětka na holi sem tam. Dokonce jazykové bariéry povolily a já věděl, co se po mně chce. Celý den to bylo jak na závodní dráze, já sekal, další chlapík dělal hrany, no a šéf sekal a uklízel foukačem. Pokaždé jsme začali na nejodlehlejším konci zahrady a skončili u auta před barákem. Jakmile poslední lísteček opustil pozemek, ať tím, že skončil u sousedů, nebo tím, že vlítl na silnici či do našeho vozíku, my jsme nalezli do auta a jeli o dům dál. Celá šichta trvala asi pět hodin a já si vydělal krásných osmdesát dolarů. Jenže jelikož jsem nerozuměl všemu, musel jsem se s prací rozloučit. Nechápal jsem, v posledních zakázkách nebyl absolutní problém, ale tyhle lidi jsou dost konzervativní a asi se mu nelíbilo, že jsem mu na začátku vše nerozuměl.

                Takže se mé hledání práce mohlo rozběhnout do druhého kola. Je to tak ubíjející obcházet stánky s občerstvením, restaurace a jiné zařízení. Téměř všude si vezmou životopis a s úsměvem mi řeknou: „Ano hledáme lidi, dejte mi životopis a já vám brzy zavolám“. Ale nezavolají nikdy a víme to oba. Já vím, nechtějí mě ranit, myslí si, dáme mu naději a práci mu dají vedle, ale vedle najdu jen další naději a z tolika nadějí se po čase stane beznaděj. Z téhle beznaděje mě dostala až Kaori z Japonska, která svůj kurz dokončila asi o dva týdny dřív. Napsala, že je na farmě v Bundanbergu a že je tam místo.  Nemělo cenu váhat. Bundaberg je asi stotisícové město tři sta kilometrů severně od Brisbane. Už z mapy je vidět, že celé město je obklopeno poli a farmami. Tam bych mohl vydělat nějaké peníze a tak se zachránit, abych nemusel domů dřív, než vyprší má víza.