Celý poslední týden v Sydney déšť. Měl jsem veliké
plány, ale co můžu podniknout, když pořád má jen pršet. Až ve středu se zdá, že
čtvrtek by měl přinést změnu, takže neváhám a balím věci. Zítra budu vstávat
před šestou, protože jedna cesta vlakem zabere dvě hodiny, samotná trasa má mít
okolo šesti hodin, když přičtu nějaké kochání, mohl bych dorazit domů dost
pozdě.
Vstát takhle brzo a nemuset nikam je pro mě asi největší zkouškou dne. Problém
je však v tom, že jsem si zapomněl připravit něco k jídlu, takže jen
stroze posnídám topinky a utíkám do Colesu koupit něco k jídlu. Mám přesně
určený čas, abych vše stihl, ale dnes nemám absolutně nápad co si koupit, zase
nechci zaplatit za jídlo víc než za celý výlet. Bohužel čas na rozmyšlení
rychle utíká a já musím jednat, takže si rychle beru půl kila máslových sušenek
a jdu k pokladně, kde si teprve prodavačka laxně počítá hotovost do kasy.
Říkám jí: „Nestihnu vlak“ Ona jen odpovídá: „Nu, já musím mít připravenou kasu.“
Tak jí dávám sušenky, ať si je nechá, a odcházím, ale naštěstí se mě ujal
nějaký jiný prodavač, takže jsem bez jídla neodešel. Na nádraží vzniká další
problém, protože mi internet napsal, že vlak jede z nástupiště dvanáct.
Tak proč tady minutu před odjezdem není? Na vedlejším peroně vlak stojí, ptám
se hlídky vlaku, kde najít ten správný. Ona se jen ušklíbla a řekla - tenhle
jede do Blue Mountains.
Do vlaku vcházím za zvuku píšťalky, dveře za mnou se
zavírají a vlak se rozjíždí. Nejprve se koleje prodírají hustým městem, až asi
po hodině začíná ubývat domů a hřeben hor je už na dohled. Na úpatí hor si
začínám myslet, že tu bude výtah na vlak, ale vlak si nakonec poradí i bez
výtahu. Ve strmých skalách se vlak kroutí a projíždí tunelem. Ani se nezdá, jak
rychle jsme nabrali výšku. Teď už se ráz krajiny změnil, všude kolem je prales,
my jsme nad tím vším, dokonce můžeme pozorovat z města vycházející slunce, nebo
opar vycházející z útrob pralesa. I když už jsem v Blue Mountains
byl, přesto nevím, jestli jsem si našel správnou zastávku, a nevím, kudy od
nádraží, protože naposledy jsem tu byl autem, jen se tak podívat, kde co je.
Opouštím vlak a poprvé za celou dobu v Austrálii vidím , že z mého
dechu jde kouř, jsem osm set metrů nad mořem, tak se není čemu divit. První
úspěch je, že jsem na správné zastávce, pak však začal větší problém, vlak tu
jede přímo po hřebeni a já nemám ani páru o tom, na které straně hřebene jsou
Wentworthovy vodopády, což je můj první cíl. Podle vodopádů se jmenuje celá
tahle vesnice, takže cedule s tímhle názvem jsou téměř všude, ale nakonec
mi jedna cesta přijde sympatická, jmenuje se Falls roud. Když už deset minut
kráčím po téhle cestě, nedá mi to a musím se zeptat. Paní mě uklidnila, opravdu
jdu správně. Netrvá dlouho a já stojím na rozhledně nad vodopády, slyšel jsem,
že tu bývají inverze, ale když pod sebou v údolí vidím nalité mléko,
vyráží mi to dech. Místní paní se přišla po ránu jen tak pokochat pohledem do
údolí, na jejím výrazu je vidět, jak tuhle krajinu miluje, dokonce mi říká: „To
je nádhera, co?“ „ Je, “ odpovídám.
Nabídku, jestli chci s tou krásou vyfotit, neodmítám.
Jen co mi udělala fotku, vrací foťák a mizí. Cesta k úpatí vodopádu vede
jen řídkým pralesem. I když skoro čtyři dny pršelo, vody v potoce není
nějak závratně víc, takže vodopády se moc nezměnily. Od úpatí vede hodně kolmá
cesta ražená ve skále k prvnímu stupni, kde se potok brodí. Tady jsem
ještě taky byl, ale dál už pro mě cesta bude úplně nová a neobjevená, další
super věc je to, že tu není nikdo. Je totiž pracovní týden a předpověď byla
nejistá, takže si to dost lidí rozmyslelo. Jen chvíli se kochám proudem
padající vody a pak pokračuji. Cesta vede po vrstevnici asi dalších tři sta
metrů, než se rozdělí. Jedna cesta pokračuje dál a druhá s červeným
nápisem“ jen pro zkušené“ vede dolů k poslední části vodopádu. Nepřijde
mi, že je to až tak těžké, schůdky jsou opatřené zábradlím a podrobným popisem,
jak je bezpečně sejít. Někdy na sebe schůdky navazují tak, že slézám jedny a
narážím na zábradlí, s překvapením se rozhlížím, než zjišťuji, že za ně
musím jít, abych našel další. Už nejsem v tom řídkém pralese, ale
v docela hustém porostu, který se otevírá až těsně pod vodopádem. Voda
taky padá jedním proudem a z větší výšky. Je v rohu, takže když
stojím pod ním, víc než sto osmdesát stupňů kolem mě jsou vysoké skály a za
mnou jen hustý prales. Teď jen doplnit tekutiny a ponořit se do moře stromů a
zvláštních, pro mě cizích rostlin. Po dvaceti minutách chůze zjišťuji, že nejen
rostlin. Je tu papoušek, který se prozradil štěbetáním. Musím sejít trochu
z cesty, abych ho mohl vidět. Všude jsou tu papoušci, většinou jen korely,
ale tenhle druh je jiný. Má krásné červenomodré zbarvení a není tak hlučný,
možná proto, že se právě snaží nalákat samičku, která sedí v povzdálí.
Když se však snažím přiblížit kvůli fotce, odlétají oba. Teď si uvědomuji
příběh Kanaďana, který opustil cestu a ztratil se tak na osm dní. Nakonec ho
našli a on na tomhle příběhu zbohatl, ale o to já nestojím, takže se rychle
vracím na cestu a pokračuji dál. Některé ze stromů u cesty tu stojí majestátně
už přes stovky let. Někde v útrobách tohohle pralesa se asi před dvěma
lety našly nejstarší stromy světa, ale kde jsou, to ví jen pár ochranářů.
Dokonce když tam vedli novináře,zavázali jim oči, aby nevěděli, kde to je. Po
tom, co se cesta odloučila od skal, se zase začíná pomalu vracet a mně se zdá,
že jsem nějak rychlý.
Nezdá, k dalším vodopádům dorážím už po hodině a půl
chůze, což je v půlce trasy. Jsou menší, protože padají po terasách, takže
jak stoupám z údolí, objevuji stále nové a stále jiné. Až téměř pod úpatím
skal se cesta vzdaluje od toku, aby obešla poslední vodopád. Na křižovatce, kde
se cesta vrací zpět vrchem, pracují lesní dělníci na údržbě cesty. Nevracím se
zpět. Měním plán, protože mám ještě spoustu času a vrchní cestou bych byl zpět
za hodinu. Takže pokračuju po vrchu dál, měl bych dojít do Katoomby. Je to
město, které se díky skalnímu útvaru „Tři Sestry“, stalo centrem turismu. Cesta
nejprve vede přes hustý prales, procházím přes visutý most, až se dostávám nad
úpatí skal, na které jsem se celou dobu díval zespodu. Cestou je několik
odboček, kde jsou výhledy na celé údolí, já neodolám ani jednou. Pak se
dostávám k odbočce, kde se píše, že je další z výhledů, ale asi
kilometr vzdálený, opět neváhám. Ačkoli nechci, cesta překvapivě klesá.
Chvílemi mi hlavou probleskává, jestli bych se neměl vrátit, ale pocit
zvědavosti je nakonec silnější. Z první vyhlídky jsem poměrně zklamaný, je
tu hustý porost, takže se ani nedá udělat rozumná fotka. Naštěstí ten pravý výhled
čeká kousek za ní. Je to tu jako v ráji. Dole hluboko pode mnou je hejno
papoušků, kteří celému pohledu dodávají i zvukový doprovod, a úžasná vůně
doplňuje celkový dojem. Modré hory se tomu neříká jen tak. Název je kvůli tomu,
že množství eukalyptů v pralese vylučuje modrý opar, který pokrývá celé
údolí a dodává mu
tak čistou vůni pralesa, která díky oparu je i vidět. Nakonec výhled.
Možná ta zima tady posunula všechny mraky vysoko na oblohu, abych mohl vidět i
skály, které jsou obvykle skryty v mlze dálky. Je to jako pohled na moře
z vysokých útesů, jen tam dole nepoletují rackové, ale papoušci a tam
v dálce to není opuštěný ostrov, ale jen další kopec ohraničený skálou.
Protože zrovna nevím, kde zrovna jsem, musím se vydat zpět na hlavní cestu. I
když se to zdálo daleko, netrvá mi dlouho a šlapu po okraji skal směrem
k městu. První známkou civilizace je obrovské golfové hřiště, které míjím.
Po chvíli zjišťuji, že se jedná o celé rekreační centrum, je tu lanové centrum,
evidentně dlouho nepožívané, a ohromný komplex budov nějakého hotelu. Podle
všeho jsem ještě daleko od Katoomby, ale nevadí, jsem ve vedlejší vesnici
Leura, odkud jede stejný vlak, takže jdu na nádraží a po dlouhém výletě jsem
rád, že si na dvě hodiny ve vlaku sednu. Po dlouhé době jsem zas zaměstnal
nohy a zdá se, že zítra je pořádně ucítím, ale musím trénovat, čekají mě dva
týdny chození.
Žádné komentáře:
Okomentovat